Cyril Höschl a extra porce zmrdí demagogie

11. dubna 2016 v 13:45 | Martin Hessler |  SVĚT KOLEM NÁS
Při brouzdání hlubinami internetu jsem nedávno narazil na přepis rozhovoru s Cyrilem Höschlem. Jmenovaný jest psychologem, a podle všeho se rád "odborně" vyjadřuje k různým společenským jevům a situacím. Zmiňovaný text, zabývající se stavem na českých pozemních komunikacích, naleznete v kompletním znění zde:

https://psychologie.cz/cyril-hoschl-co-o-nas-rika-nase-auto/

Nedalo mi to, abych dotyčného pána v několika větách trochu neokomentoval.

Psychologie a psychologové

Občas si nejsem jist, zda lze psychologii jako takovou v jejím současném stavu a pojetí vůbec považovat za regulérní vědu. V dnešních, a to nejen evropských společenských podmínkách se zjevně jedná spíše o líheň a shromaždiště neproduktivních zmrdů (termín zmrd budiž prosím vnímán tak, jak jej ve své knize Zmrdi a vohnouti používá pan D-FENS). Pro takové jedince je psychologie pravým požehnáním. Není totiž exaktně měřitelná, předkládané výsledky čehokoli nelze oveřit ani vyvrátit, neexistují žádné jednoznačné hodnoty ani přesně stanovené postupy. V podstatě se tak jedná o rádobyvědu, založenou na stavu "co člověk, to názor". Je ohromně snadné vybavit se sbírkou příruček a tabulek, ohánět se neprůkaznými, nesrozumitelnými a nejednotnými testy se stejně nesrozumitelným a nejednotným způsobem vyhodnocování, učeně žvanit o čemkoli, předstírat, že vám žádné zákoutí lidské duše není skryto, a svá tvrzení a subjektivní názory vydávat za výsledky seriózního vědeckého zkoumání - to vše při vědomí, že neexistuje metoda, která by vás usvědčila ze zaujatosti, lži a šarlatánství. Trochu to připomíná činnost inkvizitora: "Na základě exorcismu jsem došel k nezvratnému zjištění, že tato žena je čarodějnice a obcuje s Ďáblem. A v knihách stojí psáno: Nenecháš žít čarodějnici! Ve jménu Páně - na hranici s ní!" V matematice, fyzice nebo strojním konstruktérství něco podobného nejde. Tam stačí pár výpočtů, bez jakékoli pochybnosti potvrzujících nebo vyvracejících pravdivost vašich tvrzení. Proto velká většina profesionálních zmrdů nevolí tyto exaktní vědní či technické obory.

Psychologové jsou zkrátka v drtivé většině odborníci na výrobu tzv. leštěných prdů - zbytečných, nepodložených, často i škodlivých, avšak sofistikovaně a vědecky vyhlížejících hovadin. Samozřejmě za veliké peníze.

Co o nás vypovídá naše auto

Pan rádobyvědec se obšírně zabývá rozborem, co o nás vypovídá naše auto. Proč někdo jezdí v luxusním BMW, jiný v nadupaném sporťáku a někdo třeba, Pánbůh s námi a zlý pryč, v offroadu. Co si tím dotyční kompenzují a jak lze výběr auta dát do vztažné souvislosti s jejich povahou a řidičskou agresivitou. Vypadá to, že pan Höschl zde pod praporem dopravní psychologie povýšil všudypřítomnou závist a typicky české malomyslné brblání na vědu. Možná už jste to od někoho také slyšeli, zpravidla ve chvíli, kdy jej v provozu předjel nějaký modernější, větší nebo dražší vůz, než je ten jeho: "Nojo, pětilitrovej mercedes, zas nějakej prachatej kterén s malým pinďourem, co si musí něco dokazovat!"

Předně si myslím, že offroad do městského provozu není dobrá volba. Na druhou stranu, ať si každý jezdí v čem chce. Znal jsem mladou ženu, která dostala Nissan Patrol jako dárek od bratra, jenž odcestoval za prací do USA a nemohl si svého s láskou opatrovaného krasavce vzít s sebou. Jezdila s tou plechovou stodolou skoro tři roky, ne snad z obdivu k terénním automobilům nebo z touhy kompenzovat si velikost ega (či poprsí), ale jednoduše proto, že vůz byl v dobrém stavu, spolehlivý a prostorný a ona jako samoživitelka s malým dítětem na jiné slušné auto neměla.

Jiný příklad: můj bývalý zaměstnavatel. Movitý podnikatel, motorkář a majitel Hummeru H2. Po celou dobu, kdy jsem u něj pracoval a používal jeho firemních vozů, mne soustavně nabádal k opatrné jízdě, dodržování rychlostních limitů i ostatních předpisů. Jeho oblíbená věta v této souvislosti zněla: "Uvědom si, že jezdíš na svoje papíry a na můj benzín!"

Ať pan psycholog promine, ale do výběru automobilu se v drtivé většině promítá celá řada jiných faktorů, než skryté duševní poruchy nebo patologické osobnostní rysy. Většinou ekonomická situace jednotlivce (t.j., na jaké auto finančně dosáhne), praktické potřeby (zamýšlený počet převážených osob a objem materiálu, předpokládaná délka tras, spotřeba paliva, jízdní vlastnosti, cena údržby a oprav) a v neposlední řadě pozitivní či negativní zkušenosti s tou kterou značkou vozu.
Stručně řečeno, naše auto o nás vypovídá, jaké máme auto - nikoli to, jací jsme řidiči. Ani nablýskaná limuzína, ani otlučená popelnice neukazují, jaký člověk (z hlediska povahových rysů a potenciálního chování) sedí za volantem. Ostatně sám pan Höschl zde naznačuje, že povýšil své privátní názory a představy na vědecké kritérium, když zmiňuje, že si nebude pořizovat reprezentativnější vůz, neboť otlučené starší auto nižší střední třídy podle něj "...patří k image intelektuála".

Rakousko

V další části textu se pan mozkoškrab rozplývá nad tím, jak skvělá je situace na silnicích v Rakousku. Jak tam všichni dodržují, co dodržovat mají, jak se tam neukáznění čeští řidiči rázem ukázní, jak je policie tvrdá a spravedlivá, číhá na silniční piráty každém rohu a také, jak se slušní Rakušáci urvou ze řetězu, jakmile překročí hranici do české džungle, neboť si sem přijíždějí "zazávodit".
Nevím, zda pan Höschl vůbec někdy v Rakousku byl, a pokud ano, zda tam řídil auto. Já ano, vícekrát. Ve městech i mimo ně, na rychlostních komunikacích, mezinárodních tazích i po okreskách. Z vlastní zkušenosti tedy mohu potvrdit, že situace na rakouských silnicích je opravdu nesrovnatelně lepší než u nás. Jsou totiž udržované, dobře průjezdné, bez milionů děr a retardérů, bez idiotsky a nekoncepčně rozesetého dopravního značení a bez zbytečných rychlostních omezení. Na rakouských dálnicích jsem například nikdy nezaznamenal v těsném sledu následující značky omezující rychlost na 100-80-60-80-100. Dokonce ani tam, kde se dálnice zužují na jeden jízdní pruh v každém směru (uprostřed bývá betonový dělící val). Rakouská filozofie je zjevně jednoduchá a přímočará: na dálnici se smí jet maximálně 130 km/h. Za volantem sedíte vy, vy máte odpovědnost, kterou z vás nikdo nesejme, a tedy i dost rozumu na to, abyste zpomalili tam, kde to je třeba. My za vás nebudeme ani myslet, ani vás zbytečně šikanovat a buzerovat. Pravda, rychlostní limity jsem dodržoval, ani ne tak ze strachu z rakouské policie (občas je na silnicích k vidění, ale rozhodně nečíhá za každým rohem, Rakousko vůbec není tak profízlovaná země jako Česko) jako spíše z úcty k Rakušanům jako takovým. V jakékoli cizí zemi jsem totiž host, a jakožto takový mám samozřejmou a neoddiskutovatelnou povinnost respektovat zvyky, obyčeje a pravidla svých hostitelů. Kupodivu, docela dost aut mne předjíždělo, často zjevně nadlimitní rychlostí (mimo obce se v Rakousku smí jezdit stovkou), a drtivá většina z nich měla rakouskou registrační značku. Přesto musím říci, že řídit po Rakousku je pro českého řidiče opravdu požitek. Řidiči jsou ohleduplnější a slušnější (snad s výjimkou vídeňských taxikářů, ti se občas chovají stejně prasecky jako ti pražští), silnice hladké, nikde nejsou rozeseté žádné zbytečné buzerbudky s radary (pokud už ano, vždy vás na ně upozorní výrazná tabule s nápisem Achtung, Radarkontrolle!) a nikde jsem neviděl žádné uniformované parazity číhat skrytě na příležitost někoho osolit.
Vůbec, co se týče rakouské dopravní policie, přišel jsem s ní do přímého kontaktu dvakrát. Jednou na silnici podél Dunaje, kde probíhalo jakési cvičení záchranných sborů, kvůli němuž byla na silnici uzavírka a k ní vytvořena objížďka. Mladý muž ve stejnokroji mne zastavil, ochotně sdělil, o co se jedná a stejně ochotně vysvětlil, kudy jet.
Druhý případ se stal v centru Vídně. Někde jsem špatně odbočil a zabloudil, navigace nemaje. Nakonec se mi podařilo vjet do jakési klikaté uličky, na jejímž konci jsem zastavil, chtěje se zeptat místních na cestu. Opodál ovšem stál policejní VW Transporter a dva muži ve stejnokrojích. Auto s cizí RZ je ihned zaujalo, žádali doklady, ale poté, co se přesvědčili, že osádka auta je evropských rysů a žena vedle mne nemá na sobě burku, si nechali vysvětlit situaci, velkoryse mávli rukou nad zastavením v druhé řadě a poradili, kudy do hotelu. Komisní, leč zdvořilí a slušní - celkově působili velmi profesionálním dojmem.
Když už jsme tak u toho: v Rakousku nemají žádnou obecní policii. Průměrný rakouský starosta tudíž nemá ani potřebu, ani možnost si něco kompenzovat tím, že by si za peníze daňových poplatníků vydržoval vlastní ozbrojené oddíly, nechal je bez vodítka pobíhat ulicemi, vybírat všemožné druhy výpalného a šikanovat obyvatelstvo.

Bodový systém, behaviorální přístup a okamžité tresty

Bodový systém, k němuž se pan Höschl vyjadřuje, je právní a společenská zhovadilost sám o sobě. V důsledku nepřinesl žádné zlepšení stavu silniční dopravy, jen umožnil policiím a obecním úřadům více terorizovat řidiče, vybírat od nich obrovský objem peněz jako dodatečnou silniční daň a otevřel dveře neuvěřitelné korupci a protekcionalismu - resp. převedl do systémově podložené a soudně nestíhatelné roviny to, co předtím existovalo načerno a neofciálně. Pokud na českých silnicích ubylo mrtvých, pak se jedná o trvale klesají počty osob usmrcených při dopravních nehodách v posledních patnácti letech a s českým silničním fašismem to nijak nesouvisí. Silniční zákon z roku 2007 dal navíc obecním policajtům pravomoci, které nikdy neměli dostat: zastavovat vozidla, provádět dechové zkoušky, měřit rychlost a ukládat za přestupky pokuty, jejichž výtěžek je příjmem obce. Při nedostatečném vzdělání a odbornosti, nízké profesionalitě a zakrnělém, prakticky nefunkčním systému kontroly (obecní strážník je zaměstnancem obce, jeho nadřízení také, obec je ze zákona jediným kontrolním orgánem nad oběma a současně jak samosoudním orgánem ve věcech přestupkových, tak orgánem inkasním - tudíž jsou všichni na jedné lodi, všichni z toho mají a jeden vesele kryje druhého) tak vznikl stav, kdy 60 až 70% pokut za dopravní přestupky je uloženo v rozporu se zákonem.
Jakékoli pozdější novelizace zmíněného zákona nic nevyřešily, vyřešit nemohou a jedná se pouze o pokusy oblbnout veřejnost a kosmeticky upravit hovno tak, aby více připomínalo čokoládu. Chyba je zásadní, systémová a jediným racionálním řešením by bylo Šimonovského jurisdikční zprasek kompletně zrušit. Pan Höschl volá po více policistech v ulicích, permanentně a na více místech. Nuže, Česká republika je nejfízlovatější země Evropy, máme nejvíce policistů v poměru k počtu obyvatel (více jich má snad jen Turecko, jenže to leží v Asii). Ale podle pana psychologa by jich mělo být ještě více, měli by trestat hned a na místě, aby se lidé více báli trestu. Ptám se: je ten člověk opravdu takový přesvědčený fašista, nebo mluví a píše své rádobyodborné bláboly na něčí objednávku? Na čí? Napadá mne ministerstvo dopravy, ministerstvo vnitra, Policejní prezidium nebo jiný podobný úřad. Protože ano, bude líp, až na nás bude číhat policajt za každým patníkem a v případě podezření z přestupku nás nejlépe na místě zastřelí bez soudu. Alespoň veřejnost tomu má věřit, a od toho je tu pan zmrdivědec (ať mi ti slušní z jeho kolegů prominou), aby jí to pěkně sofistikovaně vysvětlil. Většina české populace netuší, co je to "behaviorální přístup", ale pochopí, že policajtů je v ulicích málo, tresty nízké a proces trvá zbytečně dlouho. Trestat se musí, a to hned, na místě a bez milosti, jaképak důkazy, přestupkové řízení a, tfuj tajfl, odvolávání se těch ztracených pirátů! Když policista řekne: "Piráte, zaplať!", je to slovo boží, pirát má hned zaplatit a být rád, že se nezhoupl na nejbližším kandelábru... A protože to zní vzdělaně a odborně, musí to být přece pravda. Vždyť to říkal ten psycholog!

(behaviorální = zkoumající chování, výchovný)


Martin Hessler
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 13. června 2016 v 8:40 | Reagovat

Ohledně některých psychologů s vámi musím v lecčems souhlasit. Něco sám o psychologii vím, jelikož jsem se jejímu studiu věnoval něco přes osm let. Praxi jsem však vykonával jenom krátce. Ano, psychologie jako relativně mladá věda má svá mnohá úskalí. S podobnými svízelemi se potýká každá stochastická věda. I mně se jeví někteří (zejména mladí) psychologové úsměvně. Tím, že vystudují vědní obor psychologie na universitě, obdrží magisterský diplom a získají pracovní místo v nějaké instituci, se z nich odborníci na lidské duše nestávají. Psychologii je něco přes 200 let, což ve srovnání s vědami, které se rozvíjely po mnoho tisíciletí, nehovoří v její prospěch. Tedy máme-li na mysli psychologii jako etablovanou samostatnou vědu. Tak je velmi mladá, ale psychologie je zároveň i velmi stará, protože existovala už dávno v rámci filosofie. Zabýval se jí už Aristoteles. A na její slabiny (dané neprůkazností) jsem já vždy upozorňoval, vždy jsem si jich byl vědom. Můj pohled na tuto vědu je neotřelý, protože původně jsem vystudoval technický obor, kde jsem se musel prokousat celou řadou exaktních disciplín. Až jako téměř pětatřicetiletý inženýr jsem se dostal ke studiu psychologie. A po obdržení magisterského diplomu ze všeobecné psychologie a psychologie práce jsem si vybral specializaci v podobě psychologie organizace a práce a inženýrské psychologie, která je z psychologických disciplín relativně nejexaktnější. Dlouhé roky se dobře znám s jedním z mých někdejších spolužáků, který se stal akreditovaným dopravním psychologem. Psychometricky a psychofyziologicky zkoumá (vyšetřuje) ty řidiče, kteří podle zákona (a norem EU) musejí splňovat konkrétně definované podmínky. Vnitřně mě však obohatily i stáže u klinických psychologů, kteří pracují s nemocnými klienty, jakož i stáže u personalistů, kteří provádějí výběry uchazečů na různé konkrétní pozice. S tím, že testy jsou pouhými berličkami psychologů, že jejich výsledky mají pouze orientační význam, jsem se nikdy netajil. Všichni osvícení psychologové to vědí! Váš web sleduji dlouhou řadu let, nemohl jsem si nevšimnout určité změny ve smyslu Vašeho ostřejšího tónu letošního dubnového příspěvku, který je dost emotivně zaměřen proti psychologům nějak „en bloc“, což se jeví jako generalizace. Asi k tomu máte nějaký dobrý důvod.

Ale v jednom Vás musím věcně poopravit: Pokud jde o profesora MUDr. Cyrila Höschla, DrSc., ten není psychologem. Je lékařem, psychiatrem. Po získání vědecké hodnosti doktora věd v oboru psychiatrie se stal i členem Královské koleje psychiatrů ve Velké Británii. Jedná se o lékaře uznávaného v evropském a světovém měřítku. Ono každé povolání si s sebou nese určitou profesionální deformaci. Je tomu tak u učitelů, vojáků, policistů a v neposlední řadě i u lékařů. Něco o tom vím, protože pocházím z lékařské rodiny. Renomovaný psychiatr profesor MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych pracuje převážně s psychiatrickými pacienty. Pozor, opravdu nelze zaměňovat medicínský obor psychiatrie s psychologií! Toho se Vy, bohužel, ve svém článku dopouštíte, a působí to zavádějícím dojmem. A pokud psychiatr Höschl zkoumal a přezkoumával mnoho případů těch řidičů, kteří museli být vyšetřování dopravními psychology ve spolupráci s klinickými psychology, mohlo to ovlivnit jeho obecně lidský pohled na řidiče jako na kategorii, ne profesní (občanskou), ale psychiatrickou. U těch řidičů, kteří museli být podrobeni různým psychologickým (a dalším) vyšetřením pro své excesy, kvůli kterým se sami tzv. „vybodovali“, což samo o sobě o něčem svědčí, u těch někdy psychicky (nervově) labilních, někdy opravdu nebezpečných psychopatů, u těch jsou opodstatněné důvody k obavám. U různých těch vybodovaných pirátů silnic (vybržďovačů apod.) byl vysledován společný jmenovatel: v dětství trpěli hyperaktivitou. Ta někdy jakoby vymizí, v dospělosti se nemanifestuje u jednotlivých osobností tak nápadně. Ale může být latentně stále přítomná. A tito psychopatičtí narušenci se stávají pány nad našimi životy a zdravím. Také hodně jezdím autem. Jak po ČR, tak v zahraničí. V Evropě i v Africe. Mám určitou empirickou představu o mentalitě řidičů. Nechtěl bych (a nemohl) jí nějak snad vědecky „učeně“ interpretovat či artikulovat. Ale nechtěl bych se rovněž stát rukojmím a obětí těch, kteří s nohou na plynovém pedálu silného auta ztrácejí soudnost a chovají se iracionálně. To jsou otroci vlastního adrenalinu. Těm by měl být odebrán řidičský průkaz na věčné časy, měli by být dlouhodobě sledováni ne psychology, ale psychiatry. A to je parketa lékaře Cyrila Höschla.

Preventivní psychologické testy neodhalí, bohužel, psychopatologii. U uchazečů o zbrojní průkaz a o řidičský průkaz by byly jen neúčelným zlatým dolem pro komerční psychology. Pokud bych používal Vaší ostřejší terminologii, označil bych ty psychology (propagující povinné testy pro uchazeče o zbrojní průkaz, řidičský průkaz apod.) za vyčurané. Ale u pachatelů nebezpečných excesů v dopravě (někdy dokonce opakovaných) bych navrhoval a doporučoval povinné psychiatrické vyšetření a dlouhodobé sledování.

2 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 6. listopadu 2016 v 16:39 | Reagovat

Se vším, co v tom interview k dané problematice psychiatr Cyril Höschl uvedl, se já naprosto identifikuji. A mám obdobné osobní zkušenosti ze zahraničí, konkrétně z Francie.

Měsíc po okomentování tohoto článku (v polovině července tr.) mě na D-1 málem usmrtil řidič luxusního BMW, který byl pronásledován dvěma policejními vozidly, a snažil jsem jim uniknout.  Narazil do mého předpisově jedoucího vozidla zezadu a odhodil mě na svodidla. Mně se v Octavii, naštěstí, nic nestalo, auto však bylo na odpis. Pachatele, který byl pod vlivem návykových látek, policisté dopadli o kilometr dál. Jednalo se o „známou firmu", ten člověk byl policistům z dálničního oddělení velmi dobře znám.

Policisté (ti zasahující i ti dokumentující a protokolující případ) se vyjádřili v tom smyslu, že dotyčný bude v takové činnosti pokračovat i po odebrání řidičského oprávnění, které v té době už bylo ve stádiu procesního řešení kvůli jinému, měsíc starému, případu.

Co k tomu říci? Represe v podobě „bodových systémů", odebírání řidičských oprávnění apod. je na jistý druh narušených osobností prostě neúčinná. Jsem přesvědčen, že v USA by za takové nebezpečné (život ohrožující) chování řidič skončil v okresním (nebo obecním) vězení i na několik dnů. V ČR je taková praxe asi nerealizovatelná, nicméně nějaký druh účinné represe propojené s prevencí by měl být zákonodárci navozen. A to v zájmu ochrany bezúhonných občanů. Jsme-li v silničním provozu vydání napospas osobnostem problematickým, všelijak psychicky narušeným, měli by zákonodárci ruku v ruce s odborníky konat. Co navrhuji? Osoby, které se dopustí trestného činu (i přestupku) v dopravě pod vlivem návykových látek, podrobit detailnímu vyšetření klinickým psychologem ve spolupráci s psychiatrem a po celou dobu zákazu řízení je kontinuálně dispenzarizovat, to v kombinaci s policejním ochranným dohledem. V praxi by to znamenalo povinné docházení úředně registrovaného provinilce k příslušnému odborníkovi, jeho periodické psychologické (psychiatrické) vyšetřování, ke kterému by byli ti přestupci, kteří by se k stanovenému odborníkovi nedostavovali, předvedeni policejně.

Tímto svým postojem neměním svůj předchozí názor a postoj k neefektivitě činnosti českých městských strážníků. Měřit rychlost vozidel v obci radarem, dávat „botičky" apod., to by zvládla i parta zdatných invalidních důchodců. Mladí a zdraví lidé (muži a ženy) by mohli účinněji přiložit ruku k dílu v oblasti bezpečnosti občanů jinde a jinak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama