Jacksonovo tažení v údolí Shenandoah (1862) - část 3.

27. března 2013 v 15:14 | Martin Hessler |  HISTORIE
Výzbroj

"Musel jich být celý pluk. Chamberlain měl pocit, že se rozpouštějí v kouři a hřmění výstřelů. Proudili dál. Neviděl nic než kouř a modré hroudy, které se před ním pohybovaly. Slyšel cvakání nabijáků, vzteklé kletby a hrůzný, ječivý řev útočníků."

(Michael Shaara: Andělé smrti)

Pěchota

Pěchota, tvořící přibližně 75% počtu vojáků na obou stranách, představovala v americké občanské válce hlavní druh vojska. Drtivá většina pěšáků byla vyzbrojena jednorannou, ústím hlavně nabíjenou drážkovanou puškou s perkusním zámkem. Dosah mířené palby z těchto zbraní byl obvykle kolem 400 - 450 metrů (přestože zkušený střelec dokázal zasahovat cíle na vzdálenost podstatně větší), skutečný dostřel byl však mnohem delší - až 1 200 metrů. Většina pěchotních pušek té doby měla délku kolem 1 250 - 1 500 mm. Protože průměrný Američan poloviny 19. století měřil nějakých 165 - 170 cm (tedy asi tolik, jako dnes šestnáctileté děvče), bylo mnoho vojáků menších, než kolik činila délka jejich pušky s nasazeným bajonetem.
Vzhledem k nedostatečným zásobám zbraní na obou stranách jak Unie, tak Konfederace doplňovaly výzbroj domácího původu, čím se dalo - nejčastěji vojenskými puškami dováženými z Evropy. Mnohem výrazněji se tento trend projevoval v armádě Konfederace, neschopné vyrábět po celou dobu války pušky v dostatečném počtu. Záhy tedy armády obou bojujících strany začaly využívat kromě základních modelů, jež představovaly pušky Springfield 1855 a 1861/63, pestrou směs starších domácích i zahraničních zbraní. Do bojů tak vedle sebe zasáhly zastaralé pušky Springfield M1816 (konverze křesadlové muškety na perkusní systém) a jí podobná M1842 "Palmetto" (obě s hladkým vývrtem ráže .69), Springfield M1841 "Mississippi Rifle" - lehká, přesná a oblíbená, ovšem nestandartní ráže .54, britské Brunswicky (ráže .704) a Enfieldy M1853 (.577), rakousko-uherské pušky Lorenz 1854 ráže 13,9 mm, velmi ceněné pro svou přesnost, francouzské Thouvenin Mle. 1846 ráže .69, výhradně konfederační záležitost s názvem Richmond Rifle ráže .58, atd., atd. Tento krátký výčet zdaleka není úplný a má sloužit pouze pro představu, s jakými problémy se museli potýkat armádní zásobovači při obstarávání výzbroje a munice. Téměř každá z těchto pušek totiž používala jiné střelivo, a samotný fakt, že měly shodnou jmenovitou ráži, ještě neznamenal, že střílely stejnými střelami.
Zbraně s hladkým vývrtem byly přesné nanejvýš do 150 metrů a nabíjely se sférickými olověnými střelami, obalenými kouskem měkkého materiálu - flastru. Ten zajišťoval utěsnění střely ve vývrtu. Jednotky jimi byly vyzbrojovány jen nouzově, za situace, kdy nebyl dostatek modernější výzbroje. Jak jen to šlo, nahradily je výkonnější drážkované modely a hladkohlavňoví veteráni obvykle putovali k druhosledovým nebo strážním oddílům.
Americké pušky Springfield, z nich odvozené Richmondky, britské Enfieldy a (rovněž americké) Mississippi Rifle se nabíjely ogiválními expanzními střelami s dutinou v dnové části (prakticky každá z těchto pušek však měla jinou ráži). Takovou střelu nebylo nutno při nabíjení namáhavě protlačovat drážkovaným vývrtem, neboť měla menší průměr, než činil průměr hlavně v drážkách. Stačilo ji zasunout nabijákem na prachovou náplň. Při výstřelu tlak plynů v hlavni roztáhl dutinu ve dně střely do stran (expanze) a obstaral tak zaříznutí střely do drážek.
Britské pušky Brunswick, rovněž drážkované, se nabíjely sférickými střelami přes flastr jako hladkohlavňové muškety. Flastr vyplnil drážky, utěsnil střelu a zajistil jí při výstřelu udělení rotace. Francouzské Thouveniny a rakousko-uherské Lorenzky používaly ogivální kompresní střely (opět každá jiné ráže). Tyto střely neměly ve dně expanzní dutinu, při nabíjení na ně bylo nutno několikrát poklepat nabijákem, aby se po dosednutí roztáhly do stran a utěsnily ve vývrtu.
Střelivo pro zepředu nabíjené vojenské pušky mělo podobu papírových nábojů, spojujících v sobě dávku černého prachu pro jeden výstřel a projektil. Náboje se kompletovaly ručně manufakturním způsobem a po zabalení a ovázání nití se obvykle namáčely do horké směsi včelího vosku a hovězího loje - ta zajišťovala impregnaci a částečně i mazání střel (po pár týdnech horkého počasí to muselo v muničním skladu hezky vonět). Perkusní zápalky, nutné k zážehu výmetné náplně úderem kohoutu, se dodávaly a přenášely zvlášť. Nabíjení vypadalo tak, že voják opřel botku pažby o zem vedle pravé nohy a levou rukou uchopil ústí hlavně. Pravou rukou otevřel nábojovou brašnu na opasku (mnozí veteráni však nosili munici prostě po kapsách), vyjmul z ní náboj a natrhl jeho papírový obal zuby. Proto museli mít odvedenci zdravý chrup. Tato podmínka zůstala v americké armádě ze setrvačnosti zachována ještě dlouho po vyřazení předovek z výzbroje, formálně byla zrušena až v 60. letech 20. století, když se přišlo na to, že komplikuje odvody do Vietnamu.
Prach nasypal do hlavně, vymáčkl z papírového obalu střelu a vložil ji do vývrtu dnem napřed. Vytáhl z lůžka pod hlavní pušky nabják, zasunul střelu na prachovou náplň a poklepem se přesvědčil, že dosedla na dno. Nabiják vytáhl a vrátil jej do lůžka pod hlaveň. Poté pušku zvedl, vložil si hlaviště pažby do pravého podpaží, napnul kohout do první polohy a vyjmul z cap boxu (malé kožené brašničky na opasku nebo náprsním řemenu) perkusní zápalku. Tu nasadil na piston pod kohout. Následně napnul kohout do druhé (palebné) polohy, zalícil a vystřelil.
Uvedený postup platil v případě nabíjení expanzní střely. Kompresní střela se nabíjela obdobně, po zasunutí na prachovou náplň ji však bylo nutno několika údery nabijáku stlačit, aby se poněkud "roztemovala" do stran a vyplnila drážky vývrtu. U střel odlévaných z měkkého olova to nedalo velkou práci.
Sférická (kulatá) nebo vejčitá střela se nevyjímala z nábojnice - voják ji jednoduše nacpal do hlavně i se zbytkem voskovaného papírového obalu, který výborně plnil funkci flastrové ucpávky. V takovém případě střela kladla při nabíjení odpor a bylo ji nutno zatlačit na prachovou náplň nabijákem. Další postup byl shodný.
Zkušený střelec dokázal vypálit dvakrát až třikrát za minutu. Protože vojáci u sebe nosili obvykle 40 - 60 nábojů, v případě intenzivní palby mohla být zásoba munice dosti rychle spotřebována. Doplňování měly na starosti posádky muničních vozů, z bezpečnostních důvodů umísťovaných za bojovou linií mimo přímý dosah palby z ručních zbraní.

Springfield M1842 (.69)

Richmond Rifle (.58)

Brunswick (.704)

Enfield M1853 (.577)

Kavalerie

Na počátku bojů tvořila předepsanou výzbroj kavaleristů těžká jezdecká šavle a pár revolverů. V průběhu války se tato předpisová výzbroj někdy dosti podstatně měnila v závislosti na možnostech a používané taktice.
Na straně Unie je zřetelný postupný posun od klasické jízdní taktiky k taktice nasazování kavalerie jako "jízdní pěchoty" - tedy dragounů, kteří se přesunují v sedle, ale bojují pěšky. Při pěchotním boji byly revolvery málo účinné, jeden nebo oba dva tedy obvykle nahradila jezdecká karabina, přičemž šavle byla vypuštěna. Jednoranné perkusní karabiny se používaly shodně jako pěchotní pušky, měly však kratší hlaveň a od vojáka se obvykle vyžadovalo umění nabíjet a střílet v sedle.

Enfield Musketoon M1861 (.577)

Někteří velitelé unionistické jízdy dávali při vyzbrojování svých jednotek přednost modernějším zbraním, tedy zadovkám a opakovacím karabinám. Jízdní brigáda generálmajora Johna Buforda byla v bitvě u Gettysburgu vyzbrojena opakovacími karabinami Spencer M1861 ráže .56 - 56, používajícími jednotné kovové náboje. Díky tomu 2 800 Bufordových kavaleristů disponovalo palebnou silou, o jaké se konfederačním pěšákům ani nesnilo, a dokázali tak několik hodin zadržovat postup Hethovy divize.

Revolvery používané jezdectvem Unie byly v zásadě tří typů: Colt (modely 1851 a 1860 ráže .44), Remington 1858 stejné ráže, a Starr. Colty i Remingtony měly jednočinné mechanismy a v podstatě shodné uživatelské vlastnosti, přestože konstrukčně se lišily. Obecně lze říci, že Remingtony byly odolnější, Colty zase výrobně jednodušší a byl jich větší počet.
Nejpokrokovější konstrukci z této trojice představovaly Starry - první dvojčinné revolery zavedené do výzbroje americké armády. Byly však složité, mechanismus při spoušťovém napínání kladl obrovský odpor a nebyly ani nejspolehlivější. Vojákům vadila i malá ráže - .36. Kavaleristé navíc nebyli na spouštové napínání zvyklí, což vedlo k častým úrazům. Kterýsi důstojník federální armády se měl dokonce vyjádřit, že "...vynálezce tohohle šmejdu a výzbrojní důstojník, který to nakoupil, by měli být oběšeni vedle sebe na jednom stromě jako zrádci Unie." Teprve třetí model revolveru Starr, u nějž konstruktér aplikoval konvenčnější jednočinný mechanismus a zvětšil ráži na .44, vojáky uspokojil.

Konfederační kavaleristé si mnohem déle, prakticky do konce války, podrželi klasickou jízdní taktiku (huláni), předpokládající boj v sedle a využívanou především při akcích typu "udeř a uteč". Ponechali si tedy ve výzbroji revolvery a šavle - problém byl, že většina rekrutů byli dobří jezdci (jízda na koni byla běžnou součástí života na farmách), ale jen málo jich umělo dobře zacházet se šavlí a u jednotek se začali množit koně bez jednoho či obou uší. Revolverů byl zase chronický nedostatek. Konfederace se sice pokoušela zavést jejich výrobu, ale vyprodukovaný objem modelů vhodných pro armádní použití byl směšně malý, maximálně pár tisíc kusů. Navíc byly revolvery domácí produkce mezi vojáky značně neoblíbené kvůli většinou nízké kvalitě výroby. Kromě kořistních zbraní armády Unie (vojáci měli rozkaz ukořistěné revolvery odevzdávat, ale často na to bodře kašlali a celkem pochopitelně si je ponechávali pro vlastní použití) tak našly poměrně široké uplatnění původně civilní revolvery různých výrobců a také zahraniční modely: britské Kerr, Webley a Adams, francouzské Le Mat a kdovíco ještě.
Mezi konfederačními kavaleristy se brzy staly oblíbenou zbraní dvouhlavňové perkusní brokovnice. Snadno se ovládaly, na krátkou vzdálenost (do 40 - 50 metrů) měly vražedný účinek a hlavně - bylo jich k dispozici relativně dostatečné množství. Vojáci původem z venkovských oblastí navíc tuto původně loveckou zbraň důvěrně znali. Armádní zásobovači skupovali a rekvírovali lovecké brokovnice, kde se dalo, mnoho jich bylo dovezeno přes blokádu z Anglie. V domácích dílnách pak podstupovaly úpravy pro vojenské použití: byly jim zkracovány hlavně, doplňovány boční závěsy na řemen jako u jezdeckých karabin a na některé dokonce bylo možno nasadit bodák s brýlovou objímkou.
Účinek první salvy s brokovnic na krátkou vzdálenost byl někdy tak šokující, že federální pěchota nečekala na druhou salvu a dala se na útěk. Nadšeným propagátorem použití brokovnic u kavalerie byl mimo jiné konfederační generál Nathan Bedford Forrest.

Díky Jacksonovu smělému postupu měli Shields i Frémont poněkud přehnané představy o velikosti sil Údolní armády a nikdo z nich nebyl ochoten zaútočit samostatně. Jackson se v důsledku toho dostal ke Strasburgu dříve než unionisté. Prvního června po poledni prošel Strasburgem a Frémontovi nezbylo než vyrazit za ním na jih, vzhůru podél severního ramene Shenandoah. Shields zatím připochodoval do Front Royal, odkud se vydal rovněž na jih lurayským údolím s úmyslem odříznout rebely u New Marketu, kam se hodlal dostat z Luray průsmykem přes Massanutten. Pro případ, že by to nebylo možné, vyslal dopředu svou jízdu s úkolem obsadit most přes jižní rameno Shenandoah poblíž Conrad´s Store (Elkton). Tudy by mohl obejít jižní úbočí Massanuttenu a přehradit Jacskonovým oddílům cestu u Harrisonburgu. Jackson to ale předvídal. Když Shieldsovi kavaleristé dorazili do Conrad´s Store, zjistili, že konfederační nájezdníci tu byli před nimi a most spálili. Stejně dopadly i dva dřevěné mosty přes jižní rameno u Luray. Bez mostů byl Shields prakticky izolován za řekou, vzedmutou nedávnými dešti, a ztratil prozatím možnost ovlivnit průběh dalších bojů.
Jakmile Frémont dostihl jižně od Strasburgu Jacksonův zadní voj, začal na něj podnikat zuřivé útoky z chodu. Ashbyho kavalerie, tvořící clonu mezi Údolní armádou a čelem unionistů, jim vzdorovala jen s největšími obtížemi a brzy se ukázalo, že se neobejde bez podpory pěchoty. Nebýt mimořádných výkonů svých pěšáků, schopných mnohdy za den překonat stejnou vzdálenost, jakou byl s to zvládnout jezdec na koni, Údolní armáda by pravděpodobně nevyvázla. Přesto byly ústupové boje nesmírně tvrdé a 6. června si vyžádaly život Turnera Ashbyho.
Ashby se svými jezdci obsadil usedlost jménem Good´s Farm poblíž Rude´s Hill jižně od Harrisonburgu, kde se mu podařilo odrazit útok 1. newjerseyského jízdního pluku. Ale kavaleristé dostali podporu 13. pennsylvánského záložního pěšího pluku (přezdívaného Bucktails podle jeleních oháněk, které nosili vojáci na čapkách) a udeřili znovu. Pod Ashbym padl kůň a on se rozhodl vést jednotku do protiútoku pěšky. Po pár krocích byl zasažen do hrudi a téměř okamžitě zemřel. Jeho poslední slova údajně byla "Forward, my brave men!" ("Vpřed, moji stateční muži!"). Bylo mu 34 let a pouhé dva týdny před smrtí se dočkal povýšení na brigádního generála.
Turner Ashby (fotografie post mortem)

Ústup Údolní armády směrem na New Market zdržovaly přepady federální kavalerie, mizerné deštivé počasí, které rozbahnilo cesty, a kontingent zajatců z minulých bojů. Ti pochopitelně reagovali na blízkost vlastních jednotek a schválně se loudali takovým způsobem, že je bylo nutno popohánět bajonety.
Jackson se nyní potřeboval dostat k železnici nebo přímo do Stauntonu, kde by se zbavil zátěže v podobě vozového trénu a uvolnil si tak ruce k protiútoku. Přes jižní rameno Shenandoah, po jehož východním břehu postupoval Shields, však vedl ještě jeden most: v malém městečku jménem Port Republic, ležícím a soutoku South a North River. Jackson jej nechal záměrně nepoškozený, protože mu v případě nouze umožňoval ústup do Brownova průsmyku v pohoří Blue Ridge a tudy dále k Virginia Central Railroad. To, co se dříve jevilo jako správný taktický tah, nyní znamenalo nebezpečí. Jackson i Shields se pustili o závod s časem do Port Republic.
Jacksonova armáda vyhrála o jediný den, do městečka se dostala 7. června. Následujícího rána byla neděle a Jackson se nejspíše těšil na poklidně strávený den Páně. Krátce po úsvitu ale zaútočil z druhého břehu Shenandoah silný oddíl federální kavalerie a utahané konfederanty zaskočil nepřipravené. Unionistům se podařilo dokonce zajmout část Jacksonova štábu a Jackson sám jim unikl jen o vlásek. Z druhé strany mu už také dýchal na krk Frémont. Za dané situace nebylo kudy a kam manévrovat, nastal čas k boji.
Nakonec se podařilo Shieldsovo jezdectvo vytlačit z městečka spěšně zorganizovaným protiútokem, vedeným přes most na North River. Nyní byl Jackson opět ve středové pozici a musel si vybrat, kterou z nepřátelských armád se bude zaobírat jako první. Za větší nebezpečí považoval Shieldse, který mu blokoval přístup k železnici, a měl tedy v úmyslu vypořádat se nejprve s ním. Naneštěstí se Ewellova divize nečekaně střetla s čelem Frémontovy armády 8. června u vesnice Cross Keys, západně od Port Republic, což Jacksona donutilo změnit plány a věnovat se dříve Frémontovi.
Přestože měl Frémont nad Ewellem dvojnásobnou početní převahu, vyslal pouze 2 000 mužů do útoku na pravé křídlo sestavy Konfederace, kde brigáda generálmajora Isaaca R. Trimbla (složená ze čtyř pluků ze čtyř různých států!) útok odrazila. Poté přešla do protiútoku a útočící jednotky rozprášila. Když Jackson usoudil, že Frémont se v nejbližší době nezmůže na další akci, zanechal na místě dvě brigády, aby mu blokovaly postup, a obrátil se zpět proti Shieldsovi. Doufal, že s ním bude rychle hotov a pak se vrátí dorazit Frémonta.
Jenže Shieldsovu přednímu voji velel zkušený profesionální voják, Erastus B. Tyler, nedávno (14. května) povýšený na brigádního generála. Nehodlal se nechat zaskočit a rozestavil svých 3 000 mužů do výhodné obranné linie podél silnice a potoka, stékajícího ze svahu Blue Ridge a vlévajícího se do jižního ramene Shenandoah. Navíc umístil dvě dělostřelecké baterie na vyvýšené terase* pod úbočím Blue Ridge - toto palebné postavení ovládalo údolí v celé jeho šířce.

(*Pozn.: Vojenský historik Bevin Alexander ve svém díle tvrdí, že se jednalo o uhelný milíř (charcoal kiln). Ale osobně si nedovedu představit, jak dělostřelci obsluhují děla stojící na hromadách žhnoucího dřevěného uhlí, přikrytého tenkou vrstvou hlíny a jílu. Pravděpodobněji šlo pouze o terasu, na níž se obvykle stavěly milíře - možná proto, aby zde byly v bezpečí před vodou v období záplav. M. H.)
Erastus B. Tyler

Jackson vysunul kupředu osvědčené Stonewall Brigade a Louisina Tigers, podporované dělostřelectvem. Most přes jižní rameno Shenandoah na horním konci Jonesova ostrova byl pod přímou palbou unionistického dělostřelectva, Ewellovu divizi tedy plánoval vyslat do obchvatu přes brod na South River. Protože byla řeka rozvodněná, sehnal jeho štábní oddíl několik velkých vozů, jež ženisté zatáhli do brodu napříč řekou, a na ně položili lávku z prken. Ukázalo se, že improvozovaný most je značně vratký a Ewellovi vojáci odmítli přejít jinak, než po jednom. Důstojníci velící přepravě nedokázali tento problém vyřešit, a tak zabral přesun vojsk přes South River řadu hodin.
Vojáky obou elitních brigád mezitím téměř zahnala na ústup dělová palba z terasy pod Blue Ridge a opakované zuřivé protiútoky federální pěchoty. Jakmile však čelo Ewellovy divize vzalo bočním útokem postavení dělostřeleckých baterií na terase a pokračovalo výpadem do levého boku Tylerovy pěchoty, federální linie se zhroutila. Tyler byl nucen ustoupit 16 km k severu, kde se před Conrad´s Store připojil k jádru Shieldsovy divize.
Následujícího dne ustoupil Shields do Luray a pak dále na sever, přestože mu McDowell dal instrukce, aby zůstal, pokud má rozumnou šanci nad Jacksonem zvítězit. Shields se podle všeho rozhodl, že nemá. Snad doufal, že bude konečně připojen k mohutné armádě táhnoucí dobývat Richmond, místo aby sváděl zuřivé boje s bandou zákeřných rebelů v horách. Jenže McDowellův pochod k hlavnímu městu Konfederace byl odložen na neurčito.
Frémont za řekou po Shieldsově odchodu usoudil, že je zde poněkud osamělý, a dal se také na ústup. S konfederační kavalerií v patách se stáhl nejdříve do Harrisonburgu a 24. června došel až do Middletownu, 17 km jižně od Winchesteru. Zde se setkal s Banksem, (jako obvykle) beze spěchu táhnoucím od Potomacu. Oba spojili své jednotky a zakopali se, zjevně stíháni touhou nemuset už nikdy změřit síly s Jacksonem.
Ten mezitím stáhl Údolní armádu z Blue Ridge zpět k Port Republic, kde se utábořil a dopřál svým mužům zasloužený několikadenní odpočinek. Federální armády tedy vyklidily bojiště a nechaly Shenandoahské údolí v rukou konfederačních vojsk - což se fakticky rovnalo uznání porážky.

Konec tažení

Prvního června 1862 se Údolní armáda přesunula do Stauntonu za kolonou nákladních vozů, která již jela napřed. Jackson nyní konečně mohl odeslat své raněné a nemocné do Richmondu, spolu s částí kořisti a kontingentem zajatců. Měl také čas koncipovat nový návrh na tažení proti Unii - opět navrhl zvětšit své vojsko na 40 000 mužů, překročit na vhodném Blue Ridge a postupovat na týl federálních armád.
Jackson doufal v posily, ale Robert Lee nerozpoznal výhody plánu, který mu jeho podřízený předestřel. Lee, solidní konvenční voják v napoleonském duchu a skutečný idol svých vojáků, v žádném případě nebyl ten pravý vizionář. Za svůj provořadý úkol považoval porazit McClellana na Virginském poloostrově. Ovšem vítězství si nedovedl představit jinak, než jako frontální úder a zničení nepřátelské armády. Proto usoudil, že Jacskon mu bude prospěšnější při obraně Richmondu, a 16. června povolal Údolní armádu k sobě. Jackson v hloubi duše nesouhlasil, ale jakmile pochopil, že Leea nepřesvědčí, poslechl rozkaz a podvolil se. O dva dny později vyrazil a 23. června se nedaleko hlavního města setkal s Leem. Nyní už bývalá Údolní armáda, přesunující se za svým velitelem dílem pěšky a dílem po železnici, dorazila do Richmondu právě včas, aby se zúčastnila Seven Days Battles (Sedmidenních bitev) u Mechanicsville, Glendale, Gaines Mill a Malvern Hill. V nich byla sice McClellanova armáda poražena, což Richmond (a s ním i samotnou Konfederaci) na nějaký čas zachránilo, ale uchovala si bojeschopnost.

Závěrem

V historii válečnictví patrně neexistuje příklad, kdy by hospodářsky a populačně slabší stát dokázal zvítězit nad protivníkem v dlouhodobé opotřebovávací válce. Dříve či později se projeví neúprosné ekonomické zákony a vyčerpání, jež nevyhnutelně vede k porážce. V případě Konfederace tomu nebylo a nemohlo být jinak. Její šance, spočívající v rychlém ukončení války, zůstala nevyužita.
Jižanští secesionisté nemohli Unii porazit. Bylo však zřejmě v jejich silách vynutit si uznání nezávislosti, pokud by dokázali přesvědčit obyvatele Unie (a především voliče Lincolnovy Demokratické strany), že udržení celistvosti Spojených států není jejich prioritním zájmem a nestojí za další krveprolití. Thomas Jacskon nabídl jednoduchý recept k dosažení tohoto cíle. Otázkou zůstává, jak by dnes vypadala mapa světa, kdyby v létě roku 1862 dokázal přimět Roberta Leea a Jeffersona Davise, aby mu poskytli jednotky nezbytné k realizaci nepřímého výpadu do týlu federálních armád.
O dva roky později jiný generál, stejně neústupně a tvrdě bojující a stejně progresivně uvažující William Tecumseh Sherman, uplatnil tutéž taktiku na lidu Konfederace. Místo aby se snažil zničit proti němu stojící Johnstonovu a Hoodovu armádu v bitvě, obešel obranná postavení Konfederace a vrhl se na její zázemí. Provedl hluboký chirurgický řez srdcem Jihu a vystavil majetek i životní styl jeho obyvatel takovému ničení a zmaru, že ztratili vůli k odporu. Dopadlo to tak, že v celé Georgii a obou Karolínách hořela pole a farmy, bučely pobíjené krávy a unionistická kavalerie pásla svá zvířata na pšeničných a kukuřičných lánech. Shermanovo tažení napříč územím Konfederace zanechalo celý kraj zničený a vylidněný na dvě generace.
William T. Sherman

Za takovéto situace byla Leeova armáda na Virginském poloostrově odsouzena ke kolapsu při prvním rozsáhlejším útoku. Způsobily to nejen výpadky v logistice, jak vlivem Shermanova postupu ubývalo zásobovacích zdrojů, ale především úpadek bojové morálky a rostoucí počet zběhů. Dříve tak odhodlaní a motivovaní konfederační dobrovolníci nyní houfně dezertovali v zoufalé snaze dostat se domů a zachránit, co se ještě zachránit dá.

Ke vpádu na území Unie sice nakonec došlo, avšak nikoli podle Jacksonova plánu. Invaze Leeovy armády do Pennsylvánie skončila v červenci 1863 porážkou u Gettysburgu. Zde se Lee uchýlil ke své oblíbené přímé bitevní metodě, která vyvrcholila 3. července (v předvečer Dne Nezávislosti) frontálním útokem 12 000 mužů divize brigádního generála George Edwarda Picketta na obrannou linii nepřítele. Nepřítele, jenž zaujal vyvýšené, dobře opevněné postavení, měl početní převahu, byl vydatně podporován dělostřelectvem a útok očekával. Výsledek, rovnající se prakticky vyhlazení poloviny Pickettovy divize (z jejích 13 plukovníků 7 padlo a 6 bylo raněno), definitivně uvrhl Konfederaci do strategické defenzívy. Na další pokus přenést válku na nepřátelské území se její vojska už nikdy nezmohla.
George Pickett

Jacskon sám pak dosáhl postavení, jež si nepochybně zasloužil: vedle generála Leea si vydobyl pověst druhého nejrespektovanějšího vojevůdce Konfederace. Přes jeho tvrdost, podivínství a jistou prchlivost jej vojáci měli v oblibě - nic tak nepozvedne morálku vojska jako velitel, který je dokáže vést k vítězství. A koneckonců alespoň věděli, na čem s ním jsou.
V bitvě u Chancellorsville dokázal ještě jednou přesvědčit Leea, aby mu dovolil s částí vojsk obejít linii Unie a manévrovat na její týl. Při noční kontrole bojových postavení však nezkušení vojáci 18. severokarolínského pěšího pluku považovali Jacskonův štábní oddíl za jednotku federální kavalerie a zahájili na něj palbu z pušek. Jackson byl těžce raněn, dostal celkem tři zásahy: jeden do pravé ruky a další dva do levé paže, kterou mu štábní lékař dr. McGuire musel amputovat. Bohužel přitom nerozpoznal příznaky nastupující pneumonie. Bolesti v hrudníku a stoupající horečku přičítal generálovu zranění.
Nemějme mu to příliš za zlé. V dobách neexistence antibiotik by stejně mnoho dělat nemohl. Zápal plic byl tehdy chorobou až příliš často smrtelnou i u jinak zdravých a silných lidí. A Jacksonův organismus, oslabený ztrátou krve při zranění a amputaci, s imunitou otřesenou pooperačním šokem, zřejmě infekci vzdorovat nedokázal. Thomas Johnatan Jackson zemřel v domě na plantáži Fairfield nedaleko Guinea Station 10. května 1863 ve věku 39 let. Ještě celá desetiletí poté se evropští generálové snažili dosáhnout vítězství pomocí přímých pěchotních ztečí proti obranným postavením nepřítele.

Jacksonův památník poblíž Manassasu

Martin Hessler
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 JiHei - Fotografie JiHei - Fotografie | E-mail | Web | 27. března 2013 v 15:55 | Reagovat

Nádherně vypracovaný článek, čtivě a zajímavě napsáno. Kdo umí - ten umí :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama