Jacksonovo tažení v údolí Shenandoah (1862) - část 2.

27. března 2013 v 15:19 | Martin Hessler |  HISTORIE
Když už se Banksova armáda dostala hluboko do údolí, potřeboval ji tam Jackson udržet co nejdéle. Zároveň se ale musel vyhýbat přímým střetům s přesilou, v nichž by jeho vojsko mohlo být zničeno, udržovat bezpečný odstup od Frémontovy alleghanské armády, hlídat si volnou ústupovou cestu k jihu nebo k východu, a také přístupy ke Stauntonu na jižním konci Shenandoahského údolí. Tam se totiž nacházela jeho hlavní týlová a zásobovací základna.
Mohl své jednotky převést od Mt. Jacksonu průsmykem přes Massanutten, postupovat lurayským údolím k severu a pokusit se vpadnout Banksovi do týla. Tím by však jeho armáda přestala tvořit bariéru mezi Banksem, stojícím nyní u Winchesteru, a Stauntonem. Navíc Joseph E. Johnston nabyl dojmu, že se Údolní armáda příliš odpoutala od nepřítele, a vyzval Jacksona, aby se vrátil a vyhledal Banksovy jednotky.
Banks měl pochopitelně představu o velikosti (či spíše malosti) Jacskonova vojska. Ve snaze připojit se se svou troškou do mlýna k McClellanově tažení na Richmond, zanechal k blokádě údolí Shenandoah devítitisícovou divizi pod velením brigádního generála Jamese Shieldse. Zbytek svých sil odeslal směrem k Manassasu. Sám Banks, v jistotě, že Shields (rovněž "politický" generál, avšak zkušený veterán mexické války) má nad Jacksonem téměř dvojnásobnou početní převahu, odjel do Washingtonu.
Jakmile Ashbyho jízdní hlídky zpravily Jacksona o vývoji situace, nařídil zrušit tábor u Mt. Jacksonu a vyrazil se všemi svými jednotkami usilovným pochodem na sever. Dvacátého třetího března poblíž městečka Kernstown (asi 6 km jižně od Winchesteru) narazil na Ashbyho, jak tam udržuje dotyk s nepřátelskou jednotkou, o níž byl přesvědčen, že se jedná o zadní voj unionistů.
Informaci, že jsou přítomny pouhé dva pluky unionistické pěchoty, dostal Jackson od Ashbyho. Je však pravděpodobné, že skutečným zdrojem byli místní informátoři. V každém případě to ale nebyla pravda.
Jackson se rozhodl k útoku, ačkoli byla neděle (zbožný Jackson obvykle v neděli odmítal bojovat). Pověřil Ashbyho, aby se se svou kavalerií a jízdním dělostřelectvem rozestavil napříč údolím a upoutal tak čelo nepřátelské sestavy. Sám pak krátce po poledni vyslal dvě pěší brigády do táhlého stoupání po západním úbočí, ve snaze obchvátit pravé křídlo nepřítele.
Bitva u Kernstownu je názorným příkladem toho, jak takticky dobře promyšlená akce může selhat, je-li naplánována na základě chybných informací o nepříteli. Proti Údolní armádě stála celá Shieldsova divize, navíc dobře vybavená dělostřelectvem a z větší části rozmístěná v kopcovitém terénu na západ od řeky, odkud byl dobrý přehled po celém bojišti. Jakmile se konfederační pěchota dala do pohybu, plukovník Nathan Kimball, který převzal velení poté, co byl Shields raněn, vyslal čtyři pluky, aby obchvat zastavily. Rozpoutala se zuřivá čelní bitva.
Jackson, který pochopil, že čelí přesile, vyslal dopředu své tři záložní pluky a nařídil soustředit dělostřeleckou palbu na obrannou linii nepřítele. Ale situace Stonewall Brigade, postupující v čele útoku, byla velmi špatná. Její muži se dostali do prudké palby a zalehli. Když většině z nich došlo střelivo, velitel brigády Richard B. Garnett, v obavě z prolomení konfederační linie, nařídil ústup. Okolo půl šesté večer se Údolní armáda začala stahovat z boje a ustupovat po Valley Turnpike zpět k Winchesteru.
Boj u Kernstownu znamenal pro Jacksona krutý taktický nezdar. Ztratil 718 mužů, téměř třetinu celkově nasazených sil, z čehož 455 padlo a 263 se dostalo do zajetí. Garnetta za ústup bez rozkazu zbavil velení a dal ho uvěznit, přestože Garnett zjevně nic nezavinil. (Propuštění se však dočkal teprve na přímý Leeův rozkaz. Ihned poté požádal o přemístění ke štábu generálmajora Jamese Longstreeta a bylo mu vyhověno. Dne 3. července 1863 padl v bitvě u Gettysburgu.)
Ze strategického hlediska však měla bitva nesmírný význam. Shields si nedovedl představit, že by Jackson zaútočil proti přesile bez podstatných záloh, odmítal se pohnout z místa a čekal na Bankse. Ten se co nejrychleji vracel k armádě, jakmile dostal zprávu, že došlo k boji. Od prezidenta Lincolna obdržel rozkaz, aby ihned povolal zpět oddíly vyslané k posílení McClellana u Richmondu, a od Mc Clellana, rozhořčeného ztrátou posil, které, jak se domníval, zoufale potřeboval, dostal za úkol obnovit tlak na konfederační vojsko a pronásledovat je k jižnímu konci Shenandoahského údolí.
Co bylo ještě významnější, prezident Lincoln nařídil McDowellovi, aby ihned zastavil postup na Richmond a soustředil se na obranu Washingtonu, a Frémontovi, aby zrušil plánovaný výpad do Tennessee a spolupracoval s Banksem. Frémont se tedy utábořil a vyslal směrem k jihovýchodu svůj předvoj pod velením brigádního generála Roberta H. Milroye. Jacksonovo maličké vojsko nyní takticky blokovalo přibližně 80 000 vojáků Unie.
McClellan sice dal Banksovi podrobné rozkazy k dalšímu postupu, co ho však ani nenapadlo, bylo poslat mu nějaké posily. Instrukce, že má Banks postupovat po Valley Turnpike směrem na Staunton, navíc zbavila Jacksona nutnosti obsadit svými nedostatečnými silami současně i Lurayské údolí východně od Massanuttenu.
Mohl zaujmout obrannou linii napříč údolím Shenandoah, ale Banksova armáda měla velkou početní převahu a zřejmě by dokázala jeho postavení prorazit nebo obejít. V důsledku by tím nic nezískal, jen by poskytl čas Frémontovi v Alleghanském pohoří, aby se pohnul směrem k němu a zablokoval mu ústupovou cestu ke Stauntonu. Proto nařídil další ústup, zatímco promýšlel protitah, jenž by mu umožnil znovu převzít iniciativu. Banks ho bez jakéhokoli spěchu následoval, obsadil Woodstock (zda tam uspořádal hudební festival, nevím) a 3. dubna se frontová linie ustálila podél říčky Stony Creek, severně od New Marketu.
Příští dva týdny se, kromě drobných potyček průzkumných oddílů, nic zvláštního nedělo. Banks nikam nepospíchal, Jackson také ne: přeskupoval své jednotky a cvičil nově naverbované rekruty. Touto cestou dokázal zvětšit Údolní armádu asi na 6000 mužů, Johnston navíc podřídil Jacksonovu přímému taktickému velení osmitisícovou divizi brigádního generála Richarda S. Ewella, umístěnou na východním svahu Blue Ridge.

Richard Stoddert Ewell
Vnuk prvního ministra námořnictví Benjamina Stodderta se narodil 8. února 1817 Georgetownu (Columbia) jako třetí syn Thomase a Elisabeth Stoddert-Ewellových. Od věku tří let vyrůstal na farmě Stony Lonesome v blízkosti Manassasu. West Point absolvoval v roce 1840 jako 13. ze 42 kadetů. Mezi léty 1843 a 1845 sloužil v 1. dragounském pluku (1st Dragoon Regiment), strážícím obchodní stezku ze Santa Fé do Oregonu. Během mexické války se účastnil bitev u Churubusca a Contrerasu, kde vykonával průzkum pro Roberta E. Leea, svého příštího velitele.
Roku 1859 byl vyslán s průzkumnou výpravou plukovníka Bonnevilla do Nového Mexika. Téhož roku byl raněn v boji s Apači u průsmyku Cochise.
Otroctví považoval za přežitek ve společenském i ekonomickém smyslu. Po bitvě u Bull Runu doporučil prezidentu Konfederace Jeffersonu Davisovi, aby byli černí otroci osvobozeni a byl jim umožněn vstup do armády. Sám se nabídl jako velitel "černých" oddílů, ale Davis jeho návrh zamítl a Ewell jej už nikdy nezopakoval.
Šlo o poněkud výstředního muže se sklonem pronášet ironické poznámky a adresu svých nadřízených. Mezi přáteli byl znám jako "The Bald" (Plešoun).




Klid zbraní na shenandoahském bojišti nevydržel dlouho. Sedmnáctého dubna, zřejmě na přímý rozkaz z Washingtonu, se Banks pohnul kupředu a zaútočil. Zamýšlel vytlačit Jacksona vzhůru údolím do Harrisonburgu a možná až ke Stauntonu. Jenže Jacskon nebyl z těch, kteří usnadňují nepříteli práci. Vyslal tři pluky (2800 mužů) pod velením brigádního generála Edwarda "Allegheny" Johnsona střežit přístupové cesty z Alleghanského pohoří do jižní části údolí Shenandoah, kudy se měla blížit vojska generálmajora Frémonta. Jádru Údolní armády se podařilo po dvoudenních bojích odpoutat od nepřítele směrem na Harrisonburg a poté ustoupit nikoli na jih, nýbrž na východ - průsmykem přes Massanutten a dále do údolí potoka Swift Run. Utrpěl sice další lokální porážku, ale uchoval si možnost manévrování. V údolí Swift Run byla jeho vojska na křídlech chráněna neschůdnými hřebeny Blue Ridge, nemusel se tedy obávat obchvatu. A měl na vybranou tři nebo čtyři další směry postupu: buď se mohl vydat lurayským údolím na jih, nebo tímtéž údolím na sever. Případně mohl postupovat na východ, k Andersonově armádě stojící proti McDowellovi na řece Rappahannock, či na jihovýchod směrem k Richmondu.

Thomas Jackson přebírá iniciativu

Popsaným manévrem vnukl Jacskon Banksovi myšlenku, že se přesouvá posílit obranu hlavního města Konfederace. Banks tedy nepodnikl žádnou rozhodnou akci ani nenaléhal na Frémonta, aby urychlil svůj postup. Následoval Jacksona do Harrisonburgu, avšak jakmile zjistil, že Údolní armáda se už nenachází na jih, nýbrž na východ od něho, začal se považovat za pána situace a dále nepostupoval.
Jackson tolik času neměl. Dozvěděl se totiž, že Milroy pochoduje z Alleghan na východ a zřejmě se chystá napadnout izolovaný Johnsonův oddíl, rozmístěný nyní 13 km západně od Stauntonu. Místo aby se vydal přímo k Johnsonovi, snažil se proklouznout Banksově armádě před nosem a tím ji vyburcoval k činnosti, naplánoval konfederační generál mnohem složitější tah.
Nejprve vyslal spojku k Ewellově divizi s rozkazem pochodovat na Conrad´s Store (nyní Elkton), zůstat tam a napadnout Bankse, kdyby se vydal směrem ke Stauntonu. Ráno 30. dubna Údolní armáda opustila průsmyk Swift Run a dala se na pochod. Musela se pohybovat po mizerných vedlejších cestách rozmáčených nedávnými dešti, což ji zdržovalo, ale za tři dny přesto dokázala projít Brownovým sedlem přes Blue Ridge. Nyní si byl Banks prakticky jist, že se nepřítel přesunuje k Richmondu. Navrhl prezidentu Lincolnovi, že se vydá s celou armádou za McClellanem. Lincoln odmítl, avšak nařídil Banksovi odeslat Shieldsovu divizi k Rappahanocku na pomoc McDowellovi. Unionistům tak zbylo v údolí Shenandoah něco přes 12 000 vojáků.
Ale Jackson nepochodoval do Richmondu, nýbrž do Mechums, městečka ležícího na trati Virginia Central Railroad. Zde se zbavil raněných, nemocných a zajatců, jež nechal odeslat vlakem do zázemí. Zbytek armády nacpal do prázdných vagonů, které zde našel, a vydal se s nimi opačným směrem: průsmykem Rockfish přes Waynesboro do Stauntonu, kam dorazil 5. května.
Nyní byl Jackson ve středové pozici. Ve Stauntonu si doplnil zásoby, spojil se s Johnstonovým oddílem a mohl napadnout jednu z unijních armád dříve, než se stačí přiblížit druhá. Jeho bezprostředním cílem se stal brigádní generál Milroy, blížící se se 4 000 muži Frémontova předvoje od západu.
Ke střetu došlo 8. května blízko McDowellu, asi 11 km na západ od Stauntonu. Milroy postřehl nebezpečí a zatímco Jackson manévroval kolem jeho křídla, dal rozkaz k přímému útoku na střed konfederační linie, umístěné na strmém návrší východně od městečka. Rozpoutal se prudký boj, často vedený zblízka pažbami a bodáky. Unionisté sice způsobili konfederačním jednotkám poměrně těžké ztráty, ale jejich pozice byla neudržitelná. Milroyova jednotka přerušila boj a dala se na ústup. Jackson ji pronásledoval až do Franklinu, 40 km severně, kam dorazil 12. května. Zde jeho pěšáci doslova padli vyčerpáním, ale dostihnout nepřítele a donutit jej k boji se jim nepodařilo. Nicméně Milroyův otřesený a demoralizovaný oddíl byl pro tuto chvíli mimo hru.
Ewell se svými 8 000 vojáky mezitím čekal v Conrad´s Store. Po příchodu samozřejmě zjistil, že Jacksonova vlastní armáda je už pryč, netušil přesně, co má jeho nadřízený v úmyslu, ale jako ukázněný voják plnil rozkaz. Nehýbal se z místa a čekal na Banksův pohyb směrem ke Stauntonu, představujícímu týlovou základnu, kterou si konfederanti nemohli dovolit ztratit.
Ve Franklinu odvolal Jackson pronásledování, dopřál vojsku krátký odpočinek a poté se obrátil zpět do údolí Shenandoah. Milroye a Frémonta měl prozatím z krku, nyní se potřeboval spojit s Ewellem, dosáhnout místní převahy a přimět k ústupu Bankse. Měl už naplánován další nepřímý tah proti nepříteli, jehož realizace však byla podmíněna vysokou morálkou, tuhou disciplínou a vysokými výkony konfederačních jednotek.
Poměr sil se obrátil v jeho prospěch. Zatímco Banks nyní disponoval asi 12 000 muži, z nichž část navíc střežila mosty, železniční spoje a předsunutou týlovou základnu Unie v Harper´s Ferry, Jackson, Johnson a Ewell měli dohromady kolem 16 000 vojáků. Nebyla to velká převaha, ale bylo to vůbec poprvé za celou kampaň, kdy byla konfederační vojska schopna přečíslit nepřítele. Jackson však naprosto neměl v úmyslu ubíjet protivníka údernou silou svých jednotek. Chystal se jej oklamat, zmást a překvapit.
Sedmnáctého května, po namáhavém a dlouhém pochodu z Alleghan, se Údolní armáda objevila v Harrisonburgu na západní straně Massanuttenu. Banks zde již nebyl, po porážce Milroye ztratil sebejistotu a stáhl se do okolí Strasburgu. Zde reorganizoval zbylé jednotky poté, co odeslal Shieldse do Fredericksburgu na řece Rappahannock. Nechal 7 500 mužů zakopaných v obranném postavení u Strasburgu, 1 500 jich odeslal jako zálohu do Winchesteru a zbylých 1 000 vyslal střežit křižovatku u Front Royal (17 km východně od Strasburgu), kde železnice překračuje řeku Shenandoah a vede dále k východu do průsmyku Manassas Gap, nejnižšího průchodu v pohoří Blue Ridge.
Železnice v průsmyku Manassas Gap (cca. 1863)

Jackson poslal zprávu Johnstonovi v Richmondu, že se Banks opevňuje u Strasburgu a že má v úmyslu na něj zaútočit. Johnston však mínil, že takový útok je příliš riskantní, a místo toho nařídil, že Ewellova divize se má přesunout k Fredericksburgu a pomáhat tam blokovat McDowellovu armádu. Ani Ewell, ani Jackson neměli chuť uposlechnout, protože chápali, že by tím přišli o výhodu místní převahy, aniž by to zaručovalo vítězství jinde. Jelikož spojení s Richmondem pomocí telegrafu a štafety jízdních spojek nebylo právě nejrychlejší (doručení depeše oběma směry trvalo obvykle minimálně tři dny), dohodli se tajně, že využijí rozporů v rozkazech a zpoždění, s jakým přicházely, zůstanou spolu a vyrazí na Bankse.
Aby udržel nepřítele v nevědomosti o svých skutečných úmyslech, nařídil Jackson Ewellovi, aby vyslal jednu ze svých elitních brigád (slavné Louisiana Tigers) pod velením plukovníka Richarda S. Taylora, po Valley Turnpike k severu na Strasburg. Spolu s ní postupovala Ashbyho kavalerie s úkolem blokovat průnik průzkumným hlídkám Unie a vytvářet dojem, že se jedná o předvoj celé Údolní armády. Zbytek Ewellovy divize současě vyrazil z Conrad´s Store k severu do Luray.
Vlastní Jacksonovy oddíly následovaly s jistým odstupem za Taylorovou brigádou. Jakmile však dorazily do New Marketu, Jackson, vezoucí se pohodlně na voze, nařídil otočit čelo kolony vpravo - průsmykem Massanuttenu na severovýchod.

Oo několik hodin později jeho oddíly vpochodovaly do Luray, kde už na ně čekala Ewellova divize. Aniž by to Banks tušil, Údolní armáda se zkoncentrovala na jeho levém křídle a chystala se mu vpadnout do zad.
Obranná pozice Unie v údolí severního ramene Shenandoah byla silná. Banksovy jednotky se zakopaly v krytých postaveních na obou úbočích, a v naprosté důvěře ve své polní opevnění, pušky a dělostřelecké baterie se připravovaly odrazit přímý útok nepřítele. Nyní však stál v cestě konfederačním vojskům, pochodujícím na federální týl, pouze beznadějně izolovaný pěší pluk ve Front Royal.
Brzy ráno 23. května dorazil Jackson k Front Royal. Od dcery tamního usedlíka, osmnáctileté Belly Boydové, obdržel podrobné informace o nepříteli, načež jeho jednotky bleskovým útokem prakticky smetly nic netušící místní posádku s povrchu zemského. Vojáci Údolní armády se zmocnili neporušených mostů přes Shenandoah, způsobili nepříteli ztráty kolem 300 mužů a zbytek unionistů se dal na zmatený útěk, pronásledován a naháněn povstaleckou kavalerií.
Jacksonovi se tak podařilo překvapivým úderem přerušit Banksovo železniční spojení s Washingtonem (přestože ve Winchesteru, kde se nacházela část Banksových vojsk, končila ještě jižní odbočka Ohio & Baltimore Railroad) a zničit telegrafní vedení, jehož pomocí mohl být Banks varován. Navíc se octl stejně blízko unijních záloh ve Winchesteru jako Banks sám.
Federální velitel byl zprávou o dobytí Front Royal tak ohromen, že nedokázal vůbec adekvátně zareagovat, nevěděl si rady a pro jistotu nedělal zhola nic. Po celý 23. květen odmítal vyklidit své nyní zcela nefunkční pozice u Strasburgu, přestože jej jeho náčelník štábu, plukovník George H. Gordon, opakovaně vyzýval, aby zachránil armádu dokud může. Teprve 24. května ráno Banks pochopil, v jakém je nebezpečí, a zavelel k rychlému ústupu do Winchesteru.
Jackson správně předpokládal, že vojsko Unie bude ustupovat směrem na Harper´s Ferry a doufal, že je cestou dokáže odříznout. Musel však pochodovat po špatných, rozbahněných cestách přes Cedarville a Ninevah a tak, přestože Banksovu armádu zdržovala kolona vozů se zásobami, nedokázal získat dostatečný náskok. Brzy ráno 24. května zastihli Ashbyho kavaleristé unijní vozový trén, jak se téměř bez bojového zajištění snaží projet úzkou soutěskou v místech, kde Valley Turnpike z obou stran svíraly strmé skalní stěny. Bez váhání zaútočili a rozehnali slabý ochranný doprovod. Prchající unionisté se sice snažili zapálit co nejvíce vozů, které museli opustit, ale i tak padla Ashbymu a jeho mužům do rukou ohromná kořist.
Jacksonova pěchota mezitím pokračovala v pronásledování, rozprášila u Middletownu zadní voj Unie a 24. května večer dorazila, Banksově armádě v patách, k Winchesteru.
Pozice vojáků Unie u Winchesteru byla zoufalá. Stáli proti ohromné přesile a vynervovaný Banks ke všemu zapomněl obsadit takticky vysoce významný vrcholek jižně od města, nad údolím říčky Abrams Creek.
Ráno 25. května zahájil Jackson útok dvěma brigádami, v čele s Taylorovými Louisiana Tigers, útok kolem pravého (západního) křídla unionistické sestavy. Banksovo dělostřelectvo, poměrně výhodně rozmístěné na okolních výšinách, sice působilo útočícím rebelům vážné ztráty, ale jakmile se do boje zapojily další konfederační jednotky, ocitli se unionisté pod oboustranným tlakem, jejich dělostřelecké baterie se dostaly do přímé palby z pušek a musely ustoupit. S nimi se dala na ústup i federální pěchota. Když Jackson viděl, že se nepřátelská obranná linie rozpadá, dal celému svému vojsku povel k postupu vpřed. Banksovi muži se sice ještě pokoušeli udržet v ulicích Winchesteru, ale konfederanti s divokým "rebelským řevem" vtrhli do města za nimi. Poslední ránu morálce unionistů zasadil fakt, že boje se odehrávaly na území Konfederace: místní civilní obyvatelstvo nasadilo proti vetřelcům své vlastní, dosud pečlivě ukryté zbraně a Jacksonovým vojákům poskytovalo aktuální informace o nepříteli. Banksovy jednotky zachvátila panika, důstojníci je už nedokázali zformovat a celá armáda se dala na zmatený ústup. Kolem poledne již prchala podél silnice k Harper´s Ferry, s konfederační pěchotou v patách.

Kdyby měl Jackson v tu chvíli k dispozici celé své jezdectvo, mohl nepřítele definitivně rozdrtit. Selhání Ashbyho kavalerie paradoxně zapříčinilo ohromné množství koní, jichž se zmocnila při nájezdu na zásobovací kolonu Unie. Konfederační kavaleristé si museli obstarávat jízdní prostředky sami. Pokud jezdec přišel o koně a nedokázal si sehnat náhradu, stával se automaticky pěšákem. Proto Ashbyho muži naléhali na velitele, aby si směli ukořistěná zvířata ponechat. Ten celou záležitost vyřešil tím, že jezdcům dovolil, aby přespočetné koně odvedli do svých domovů, což jim většinou zabralo dva až tři dny - na tuto dobu prostě jednotku rozpustil.
Celá záležitost je pozoruhodným příkladem volné kázně v armádě, složené v podstatě z vysoce motivovaných dobrovolníků. Ale také skvělou ukázkou důvěry mezi velitelem a podřízenými vojáky: jestliže kavalerista slíbil, že odvede ukořistěného koně do stáje na své farmě, obejme manželku a vrátí se k jednotce, Ashby o jeho slovu nepochyboval.

Johnny Reb*
(* = rebel, vzbouřenec: přezdívka vojáků konfedrační armády)

Konfederant... ...nemá vůbec ambice napodobit vojáka pravidelné armády. Vypadá jako skutečný povstalec. Bosé nohy, otrhaný oděv, stará přikrývka, kartáček na zuby v knoflíkové dírce a bezstarostný, sebejistý a velmi podmanivý výraz..."

(Plukovník Arthur J. L. Fremantle, britský vojenský pozorovatel při štábu generála Leea)

Armáda Konfederace amerických států (C.S. Army) byla armádou dobrovolnickou. Totéž sice platilo v popisovaném období i pro armádu Unie, ovšem na sklonku léta 1863 již začaly na federálním území povinné konskripce mužů do armády (což se alespoň zpočátku neobešlo bez masových demonstrací, nepokojů a násilností). Naproti tomu konfederační odvodní stanice nikdy neměly nouzi o dobrovolníky. Až na samém sklonku války vyhlásily vlády některých států Konfederace levée en masse, tedy všeobecnou mobilizaci všech bojeschopných mužů od 16 do 60 let. Z té však vzešlo velmi málo, nikoli proto, že by se obyvatelstvo vyhýbalo branné povinnosti, nýbrž naopak proto, že téměř všichni bojeschopní muži už dávno sloužili.
Průmyslově slabá, blokádou sužovaná a na dlouhotrvající válku nepřipravená Konfederace nebyla schopna své vojáky vybavit v míře, obvyklé u většiny regulérních armád té doby. Původní záměr obléci vojsko do jednotných šedých stejnokrojů záhy ztroskotal na neschopnosti vyrábět potřebné množství látky. Šedý vlněný nebo soukenný stejnokroj tak brzy nahradily podomácku šité šaty z hrubé, ručně tkané látky, obarvené na hnědo vývarem z ořechových slupek, a příležitostně doplňované modrými součástmi stejnokrojů Unie. Jednotně oblečený a vystrojený pluk byl spíše výjimkou, velitelé před vzhledem a elegancí dávali přednost morálce a bojeschopnosti vojska. Popsaný stav naučil prosté vojáky, z valné většiny zvyklé na život v drsných přírodních podmínkách, improvizovat a vystačit s málem. V řadě jednotek tak sloužili muži vystrojení a vyzbrojení prakticky jen tím, co se jim samotným podařilo sehnat - často i od padlých nebo zajatých nepřátel. Tato schopnost vystrojovat se na úkor nepřítele v řadě případů umožnila konfederačním jednotkám operovat bez řádného zásobování a podstatného zázemí. Největším problémem trvale zůstával nedostatek obuvi. Zatímco výstrojní náklady na jednoho vojáka Konfederace činily přibližně 8 dolarů měsíčně, jezdecké boty stály roku 1864 v důsledku inflace téměř 500 dolarů. Mnoho mužů nemělo boty vůbec žádné, desítky kilometrů pochodu absolvovaných naboso nebyly ničím výjimečným. Vojenské obuvi nebyl nikdy nadbytek ani na straně Unie, a tak se občas stávalo, že nebohý Yankee byl zabit jen proto, že měl správnou velikost bot.

Ve vojsku Konfederace sloužilo poměrně hodně mladých lidí, věkový průměr se pohyboval kolem 24 let (nejmladšímu písemně doloženému vojákovi Konfederace bylo 11 let a nejstaršímu 81). V drtivé většině pocházeli z venkovských oblastí a před válkou pracovali v zemědělství. Typický Johnny Reb byl běloch, Anglosas, protestant, nejčastěji drobný farmář a dost často negramotný. Asi 10 % mužstva tvořili imigranti všech možných národností.
Možná že malá část vojáků, především vyšší důstojníci, byla přesvědčena o nutnosti zachování otroctví. Ale průměrný konfederační dobrovolník byl především vlastenec. Šel bránit svá práva a svou zem před vetřelci. Povstalci tak měli nad svými federálními protivníky vesměs navrch v motivaci a bojové morálce. Věděli, proti čemu a za co bojují. Nutno přiznat, že vedle nezištného patriotismu často hrály roli i jiné, méně vznešené důvody: snaha nevypadat jako zbabělec před sousedy, přáteli nebo snoubenkou, touha po dobrodružství nebo přání podívat se "do světa" - většina rekrutů totiž nikdy předtím nevytáhla paty z rodné vesnice.


Za těchto okolností se Jackson musel spokojit s třítisícovými ztrátami unionistů, z čehož velkou část tvořili zajatci, a bohatou kořistí v podobě děl, ručních zbraní, munice a zásob všeho druhu. Kořistí o to cennější, že Konfederace neměla po celou válku nikdy dostatek vojenského materiálu a při praktické absenci průmyslu zůstávala odkázána na dovoz z Evropy, realizovaný s ohromnými obtížemi skrze námořní blokádu Unie.

Podruhé na ústupu

Když se před Harper´s Ferry, nějakých 80 km od Washingtonu, zničehožnic vynořila útočící konfederační vojska, nastal v Bílém domě poplach. Abraham Lincoln, který neměl žádné vojenské vzdělání, se už tak permanentně třásl strachy o osud hlavního města. Spolu s ministrem války Edwinem M. Stantonem se nyní skláněli nad mapou a plánovali sérii opatření, jimiž by Jacksona nejprve izolovali od Washingtonu, a poté odřízli a zničili. Výsledek jejich úsilí zcela dával za pravdu tvrzení brigádního generála McDowella: "Jackson se svým maličkým vojskem bude paralyzovat velké armády."
Frémont obdržel už podruhé rozkaz, aby odvolal tažení na Knoxville v Tennessee a vyrazil do New Marketu odříznout Jacksona. McDowell (pokolikáté už?) měl rovněž zastavit plánovaný postup proti Richmondu, odeslat Shieldsovu divizi zpět přes Blue Ridge do Lurayského údolí a s ostatními jednotkami být připraven pochodovat na pomoc Washingtonu. A konečně Banks, snažící se v okolí Harper´s Ferry zkonsolidovat obranu z toho, co mu zbylo po bojích u Winchesteru, se spojil s jednotkami brigádního generála Rufuse Saxtona. Společně měli bránit Údolní armádě ve vstupu do údolí Potomacu, v jehož dolní části leží Washington.
Je pravděpodobné, že právě touto dobou uzrál v Jacskonově hlavě nejgrandióznější z jeho plánů, jak vyhrát nad nepřítelem pomocí nepřímých úderů. Nyní se totiž nacházel v postavení vhodném k vítězství v celé válce. Problémem zůstávalo, že k podobné akci neměl dostatek sil. Proto žádal prezidenta Davise o posily, jimiž by zvětšil svou armádu na 40 000 mužů. S nimi hodlal přenést válku na území nepřítele. Jakkoli se zdá tato úvaha smělá, stála na zcela pragmatickém základě.
Obchodní a průmyslová centra Unie byla v roce 1862 koncentrována na poměrně úzkém pásu území podél východního pobřeží, severně od řeky Potomac. Zatímco výhodou Konfederace byla řídká síť cest a značná rozptýlenost jejích sídel, v případě Unie tomu bylo právě naopak. Pokud by došlo k nepřátelskému vpádu, byl by ohrožen nejen Washington jakožto sídlo vlády, prezidenta, generálního štábu a většiny státních institucí, nebezpečí by hrozilo i průmyslovému Baltimoru, New Jersey a New Yorku. Na dosah invazní armády by ležely i úrodné zemědělské oblasti Marylandu a Pennsylvánie.
Jakmile by hrozilo hlavnímu městu přímé nebezpečí útoku konfederační armády, nejspíše by vznikl obrovský tlak na vládu, aby Washington opustila v obavě, že padne do zajetí. Podobný krok by znamenal evakuaci všech federálních úřadů, hromadný útěk státních zaměstnanců i jejich rodin, pokles důvěry ve vládu a prudké změny k horšímu na kapitálových trzích. Tažení na průmyslová a finanční střediska východního pobřeží Spojených států by pak vystavilo majetek, domovy a způsob života velké části obyvatelstva takové zkáze, že občané, znechucení válkou a bezprostředně ohrožovaní invazními vojsky, by nakonec přiměli vládu formálně uznat nezávislost Konfederace a vynutili si tak ukončení bojů.
Thomas Jackson pochopil to, co nedošlo celé řadě vojevůdců před ním i po něm. A sice, že klíčem k vítězství ve válce není zničení nepřátelské armády, nýbrž podlomení protivníkovy vůle klást odpor. Dokud zůstává nepřátelský národ morálně neporažen, bude vysílat do boje vojáky - nebo, nezmůže-li se už na regulérní armádu, partyzánské oddíly. Jakmile se však lidem válka začne zajídat, jejich vojska ztratí bojeschopnost.
Koncem května a začátkem června 1862 nebyly takové úvahy nijak nereálné. Se 40 000 muži mohl Jacskon přejít pohoří Blue Ridge průsmykem Manassas Gap nebo na jiném vhodném místě. McDowellova armáda stála na severním břehu Rappahannocku, Banksova a Saxtonova na Potomacu u Harper´s Ferry. Kdyby se pohnuly z místa, což bylo pravděpodobné, nacházel by se ve středové pozici, a mohl se tudíž střetnout s kteroukoli z nich a zničit ji dříve, než jí ta druhá dokáže přijít na pomoc. Za řekou Potomac již žádné silnější federální oddíly nebyly.
Popsaný útok by navíc měl ten druhotný dopad, že by s největší pravděpodobností okamžitě uvolnil sevření Richmondu. Za podobné situace by Lincolnově vládě nezbylo nic jiného, než nařídit McClellanovi, aby Potomacká armáda ihned ukončila obléhání a pokusila se učinit přítrž Jacksonovu řádění.
S těmito návrhy se tedy objevil v úřadě prezidenta Davise Alexander Boteler, člen Prozatímního Kongresu Konfederace a nyní plukovník Údolní armády. Jackson obratně využil jeho politických styků i řečnického talentu a vysílal jej coby emisara do richmodského hlavního štábu. Bohužel, generál Lee ani Jefferson Davis, na rozdíl od Lincolna veterán mexické války, neměli Jacksonovu představivost. Plán nepřímého útoku zamítli a dále se soustředili na posilování obrany hlavního města za situace, kdy se Joseph E. Johnston musel vzdát velení pro zranění v bitvě u Seven Pines.

Koncem května již Jackson nemohl dále otálet. Množily se zprávy o pohybech nepřítele naznačující, že se zajeho zády připravuje klešťový obchvat. Zrušil tedy své postavení u Harper´s Ferry a 30. května ráno zavelel k ústupu. Byl nejvyšší čas.
Tentokrát to byla Údolní armáda, kterou zdržovalo množství nákladních vozů se zásobami. Část jich byla vlastních nebo rekvírovaných, ale většinu tvořila kořist získaná v posledních bojích nebo nalezená v dobytých federálních skladech. Na rozdíl od unijních velitelů, kteří mohli kdykoli žádat o doplnění zásob z týlových skladišť, Jackson v něco podobného doufat nemohl. Proto byl rozhodnut zbavit se vozového trénu teprve v případě krajní nezbytnosti. Věřil, že jeho muži dokážou pochodovat dostatečně rychle, aby se dostali ze smrtící pasti.
Frémont v Alleghanách byl nyní vzdálen nějakých 100 - 120 km západně od Jacksona a měl asi nejlepší šanci jej zablokovat. Jenže byl velmi citlivý na své zásobovací linie. Bez řádné týlové podpory by jeho armáda v drsném pohoří brzy vyhladověla. A když se doslechl, že v oblasti hlavního průsmyku vedoucího do jižní části shenandoahského údolí, kudy naplánoval svůj postup, operuje malý oddíl konfederační kavalerie, obrátil se nejprve na sever a poté zamířil na východ do Strasburgu, k němuž se od východu blížil i Shields s 10 000 muži z McDowellova armádního sboru. Prvního června předvoj Frémontovy armády podnikl jižně od Strasburgu boční útok ze západu ve snaze odříznout konfederantům ústup, a Jackson vyslal osvědčenou Stonewall Brigade, aby tento výpad zastavila. Brigáda urazila za šestnáct hodin 65 kilometrů, vojáci spali během krátkých zastávek v dešti jen pod přikrývkami na mokrém jílu, a rozhodnými protiútoky podporovanými účinnou dělostřelbou dokázali udržet útočníky v patřičném odstupu od hlavní pochodové kolony.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama