Jacksonovo tažení v údolí Shenandoah (1862) - část 1.

27. března 2013 v 15:26 | Martin Hessler |  HISTORIE

Občanská válka v USA znamenala v mnoha směrech přelomový konflikt, a to nejen v politickém, nýbrž především ve vojenském slova smyslu. Řadou odborníků je vnímána jako jedna z prvních (ne-li vůbec první) moderních válek v historii. Na druhou stranu ji lze považovat za jeden z posledních příkladů uplatnění tzv. napoleonské strategie a taktiky, jakožto reliktu 18. století. V každém případě se jedná o učebnicový příklad střetnutí, v němž technický vývoj dalece předstihl vývoj nejen taktiky samotné, ale hlavně taktického uvažování většiny velitelů. Svým způsobem se tak stala jakýmsi předobrazem událostí 1. světové války.

Příčiny a vznik

Americká občanská válka (American Civilian War, u nás obecně známější jako válka Severu proti Jihu) je veřejnosti často předkládána jako jakási válka za zrušení otroctví. Podobný výklad je ovšem silně, až nebezpečně zjednodušený, byť vyhovující svéráznému tendenčnímu výkladu dějin v socialistickém pojetí. Podle něj Jižané byli zlí, protože bičovali černé otroky, zatímco Seveřané byli hodní a chtěli černochy osvobodit. "Až nám z toho, milé děti, vznikla válka..."
Skutečné kořeny politického rozdělení tehdejších Spojených států byly však mnohem hlubší a příčiny vzniku občanské války daleko složitější, než je možno postihnout pouhým odkazem na problematiku otroctví na americkém Jihu.
Černí otroci při práci na plantáži

Základním předpokladem pro vznik konfliktu se staly propastné ekonomické a politické rozpory mezi průmyslovou severní částí tehdejších USA, a prakticky výlučně zemědělsky orientovanou jižní částí. Jejich počátky lze je vysledovat až do období před vznikem USA. Již v třinácti původních britských koloniích existovaly rozdíly hospodářské, kulturní i politické. V severní části území se tvořily komunity a urbanizační centra zpočátku kolem farností, později v okolí průmyslových a obchodních základen. Na jih od Mississippi probíhala kolonizace odlišně. Území zde bylo více hospodářsky využíváno než osídlováno, rozsáhlé plochy zemědělské půdy obdělávali zprvu trestanci, později černí otroci. Ekonomika se zde orientovala prakticky výhradně na zemědělskou výrobu.
Porážka Francouzů v roce 1763 otevřela britským kolonistům cestu do zatím neosídlené divočiny za Appalačskými horami. Migranti z Virginie, obou Karolín a Georgie zde hodlali zakládat rozsáhlé plantáže, k jejichž obdělávání potřebovali levnou pracovní sílu. Přistěhovalci z Pensylvánie a New Yorku naopak chtěli osídlit nová území jako oblast bez otroctví. Jediné, co za dané situace oba tábory spojovalo, byl odpor ke koloniální nadvládě. Vydáním Deklarace nezávislosti 4. července 1776 vznikly Spojené státy, v průběhu války za nezávislost v letech 1775-83 se pak někdejším koloniím podařilo vybojovat si samostatnost. Přesto mezi nimi v řadě ohledů nemohla být řeč o nějaké politické jednotě - do textu ústavy z roku 1789 nebyla problematika existence otroctví v Unii vůbec zanesena kvůli tvrdému odporu zástupců jižních států.

Americký jih nebyl rozhodně chudý. Jeho bohatství však vyplývalo z produkce bavlny, rýže, tabáku a cukrové třtiny, tedy komodit určených pro export do zámoří.. Velká část zisku z vývozu zemědělských produktů ale připadla obchodním a dopravním společnostem, které sídlily v severních státech - a zde také odváděly daně. Obyvatelé amerického jihu tedy celkem pochopitelně nahlíželi na severní obchodníky a průmyslníky jako na "vyžírky", zatímco jižanští zemědělci a farmáři byli na severu často vnímáni jako "hejskové" a "burani s rukama od hnoje". Celkově by se vzájemné vztahy daly, ve zvětšeném měřítku, přirovnat k řevnivosti mezi dnešními Pražany a obyvateli moravského venkova. Političtí představitelé i občané jižních států za dané situace upřednostňovali pravomoci vlád jednotlivých států před centrální pravomocí federální vlády ve Washingtonu. Přáli si schvalovat vlastní zákony a především daňový systém tak, aby větší část prostředků vybraných na daních zůstávala "doma". Prohlubující se ekonomický rozpor mezi průmyslově se rozvíjejícím severem, požadujícím volný trh pracovních sil, a konzervativně zemědělským jihem, nehodlajícím připustit kolaps zemědělské výroby v důsledku odlivu svobodných černochů do továren, se s probíhající průmyslovou revolucí dále vyostřoval. Z tohoto rozporu postupně vznikl ústavní konflikt. Když diskuse v Kongresu nevedly k žádnému řešení, obyvatelé jihu zvolili odtržení. Vznikly Konfederované státy americké, jejichž existence byla oficiálně vyhlášena v únoru 1861. Federální vláda ve Washingtonu však jejich státní svrchovanost neuznala a považovala je dále za součást původních USA.

Situace rychle spěla k ozbrojenému střetnutí. Řada politiků ve Washingtonu žádala "potrestání vzbouřenců" jak za vystoupení z Unie (a tedy neúctu k ústavě), tak za hájení něčeho tak hříšného a nemravného, jako je otroctví. Stejně tak konfederanti byli odhodláni nenechat si od federální vlády nic líbit a udržet si samostatnost za každou cenu. Hledala se záminka na obou stranách. Jiskrou pod sudem prachu se stala nedávno dokončená, avšak ještě ne zcela vyzbrojená pevnost Fort Sumter na ostrůvku v ústí Charlestonského přístavu.

Podle požadavků prozatímní vlády v Richmondu (hlavní město Konfederace) měla armáda Unie vyklidit posádky a pevnosti na území Konfederovaných států. Vlastnictví charlestonských opevnění se však stalo předmětem sporu mezi vládami USA a Jižní Karolíny. Unionisté, v rozporu s dohodou, vyslali do sotva dostavěného Fort Sumteru nepočetnou posádku pod velením majora Roberta Andersona. Protože bylo jasné, že vojska Unie nehodlají pevnost vyklidit, nařídil gen. Pierre G. T. Beauregard, velitel vojsk Jižní Karolíny, její obsazení silou. Dne 12. dubna 1861, okolo 4:30 ráno, zahájily charlestonské baterie ostřelování Fort Sumteru. Pevnostní posádka sice po dvou dnech kapitulovala bez podstatných ztrát na životech, avšak již 15. dubna vyhlásil Abraham Lincoln nábor 75 000 dobrovolníků do armády. Válka mezi Unií a Konfederací začala.

Kdyby šlo v této válce pouze o konflikt dvou armád a ekonomických systémů, průmyslově zaostalá Konfederace s pouze třetinovou populací oproti Unii by se rychle zhroutila. Rebelové však byli odhodláni neústupně hájit svá práva, což byla otázka ústavně-právní povahy, kvůli níž neváhali vystoupit z Unie. Záhy prokázali, že stejnou měrou jsou připraveni snášet i újmy, které jim secese a s ní spojená ekonomická izolace přinášely. Otužilí, nenároční a skromní, jak je tomu naučil venkovský způsob života a tvrdá práce na farmách, dali rychle najevo, že k poslušnosti je může přimět jen porážka v boji.

Situace v letech 1861 - 62

První pokus unionistické armády podrobit si Konfederaci žalostně selhal. Tažení na Richmond skončilo nečekaně drtivou porážkou v První bitvě u Manassasu (známé též jako Bitva u Bull Runu). Konfederace byla vojensky poměrně slabá, avšak geograficky nesmírně silná. První obrovská výhoda spočívala v její rozloze. Jedenáct států Konfederace zaujímalo přibližně stejnou plochu jako Evropa západně od Ruska. Vojska Unie i v případě, že překročila hranice, čekal ještě dlouhý pochod, než by se dostala k nějakému cíli, jehož dobytí by protivníka významněji poškodilo. Cestovat někam na americkém Jihu bylo ostatně obtížné i v mírových dobách. Silniční síť byla řídká a špatná, železniční ještě řidší. Říční toky příliš krátké a většinou tekoucí zcela nevhodným směrem. Každých třicet až čtyřicet kilomterů nějaká místní řeka jako Rappahannock, Pee Dee, Black River, Santee nebo Rapidan tvořila základ pro snadno hájitelnou obrannou linii.

Dalším problémem se ukázala být zaostalost americké kartografie na počátku 2. poloviny 19. století. Hustě obydlená východní část USA byla sice zmapována jakžtakž slušně, ale většinou ještě v dobách koloniální nadvlády. Amerika těch let byla země nesmírně rozlehlá, z velké části dosud neobydlená a neprozkoumaná. Existovaly sice četné místné mapy, ty však většinou vznikly ad hoc, kvůli vytyčení hranic pozemků. Neměly jednotné měřítko, neobsahovaly takřka žádné údaje o rázu krajiny a silniční síti, vzájemně na sebe nenavazovaly. Armádě chyběl ucelený kartografický systém. Za dané situace byla místní znalost cennější než nepřesné a nespolehlivé mapy. Z toho pramenila výhoda pro vojska Konfederace: jelikož se většina bojů občanské války odehrávala na jejím území a konfederační jednotky povětšinou sestávaly z místně odváděných branců, měli velitelé výhodu "domácího hřiště". Rebelové se tu zkrátka vyznali, vetřelci ze severu ne.

Když přímé tažení unijní armády na Richmond skončilo fiaskem u Bull Runu, zbývalo pokusit se o jinou cestu. Možnosti byly v zásadě dvě. Pro tu první se rozhodl generál George B. McClellan, když v březnu 1862 nalodil jednotky Potomacké armády na transportní plavidla a po moři je přesunul na špici Virginského poloostrova. Zde se vojska vylodila pod ochranou pevnosti Fort Monroe, jedné z mohutných citadel pobřežního obranného systému, která zůstala v rukou Unie. Odtud byl Richmond vzdálen pouhých 130 kilomterů, navíc otevřeným terénem bez výrazných přírodních překážek.
Popsaným manévrem však McClellanovi patrně došla odvaha. Přestože měl početní převahu, neboť velitelé Konfederace Robert E. Lee a Joseph E. Johnston mohli k obraně Richmondu shromáždit stěží 57 000 mužů proti McClellanovým 105 000, váhal s postupem proti nepříteli v míře u vrchního velitele stěží omluvitelné. Neustále žádal další posily a zásoby, otálel na místě a poskytl tak protivníkovi čas na přípravu obrany. V Richmondu byl mezitím vyhlášen stav obležení a Lee nařídil budovat dvě zákopové linie: první, slabší, mezi Yorktownem a James River, druhou jako kruhovou obranu města. Lee si tím sice vysloužil mezi richmondskou smetánkou posměšnou přezdívku "Král polních lopatek", ale hlavní město Konfederace bylo alespoň prozatím zabezpečeno. Tažení Potomacké armády uvázlo na mrtvém bodě a neslibovalo rychlé řešení. Zbývala druhá cesta: Shenandoahské údolí.

Robert Edward Lee
se narodil 19. ledna 1807 ve Stratford Hall ve Virginii. Pocházel z rodiny generála Henry Leea, guvernéra státu Virginia. Otec zemřel, kdyř bylo Robertovi 11 let. V roce 1829 absolvoval vojenskou akademii ve West Pointu a stal se důstojníkem ženijního vojska. O dva roky později se oženil s Mary Ann Curtisovou, pravnučkou Marthy Washingtonové. Spolu měli 7 dětí. Za války s Mexikem (1846-1848) sloužil jako pobočník generála Winfielda Scotta. V letch 1852-55 vykonával funkci velitele wespointské akademie, poté byl převelen k 2. jízdnímu pluku, s nímž se účastnil indiánských válek v Texasu.
Roku 1861 mu bylo nabídnuto vrchní velení vojskům Unie a Lee tuto nabídku skutečně nějaký čas zvažoval. Avšak po vystoupení jeho rodné Virginie z Unie odmítl a přešel na stranu Konfederace. Stal se vrchním velitelem konfederačních armád a v této funkci setrval až do kapitulace u Appomatoxu 9. dubna 1865.
Téhož roku nastoupil jako ředitel vojenské školy Washington College v Lexingtonu, kde působil až do své smrti. Zemřel 12. října 1870 na následky srdeční choroby.
Šlo o hluboce věřícího člověka a charismatického vojevůdce, vzbuzujícího u svých podřízených vysoký stupeň loajality. Byl jedním z necelých 5% vojáků Konfederace, kteří vlastnili nějaké otroky. Leeova rodina jich měla celkem 63.







Strategie a taktika

Na tomto místě je třeba říci, že taktické a strategické postupy přednášené na amerických (a ovšem nejen amerických) vojenských školách v letech 1840-1860 vycházely prakticky výhradně z napoleonských teorií. Strategické uvažování se v nich redukovalo na úsilí o zničení nepřátelské armády v regulérní bitvě, což mělo nepřítele přimět ke kapitulaci. Bitevní taktika samotná pak předpokládala výhradně čelní střety sevřených pěchotních formací, podporovaných polním dělostřelectvem a křídelními útoky jízdy.
Uvedené postupy vůbec nebraly v úvahu revoluční technické změny, k nimž došlo v první polovině 19. století, tedy v dekádách následujících po skončení napoleonských válek. Nejdůležitějšími prvky vývoje bylo hromadné zavedení drážkovaných vojenských pušek do výzbroje armád a budování polních opevnění.
Vojenská puška s drážkovanou hlavní znamenala skutečný přelom ve vývoji válečnictví. Zatímco hladkohlavňové muškety, běžné za napoleonských válek, umožňovaly pěchotě vést účinnou palbu na 100 - 120 metrů, účinný dostřel drážkovaných zbraní byl prakticky čtyřnásobný. Kombinace přesné a účinné mířené střelby z pušek se zákopy, náspy a záseky, budovanými na obranných liniích, měla dva přímé důsledky. První byl ten, že frontální útoky sevřených formací pěchoty a jízdy proti obrannému postavení nepřítele se staly neúčinnými a krajně nebezpečnými, neboť pěchota mohla nyní zahájit efektivní palbu na vzdálenost, kterou útočící rojnice nebyla schopna dostatečně rychle překonat. Druhým důsledkem bylo, že pěchota během útoku přišla o účinnou dělostřeleckou podporu. Nebylo už možné rozrušit obrannou formaci nepřítele kartáčovou palbou z děl, neboť kartáčové střely (cannister) byly účinné na nějakých 250-300 metrů, což bylo méně, než kolik činil dosah mířené palby z pušek. Pěšáci v obranném postavení, ukryti v zákopech a za náspy, tak mohli vést přímou palbu na obsluhy děl a tažná zvířata. Tehdejší granáty a šrapnely, plněné černým prachem a vybavené primitivními zapalovači, nebyly ještě dostatečně účinné, aby dokázaly nahradit kartáče. Trhaviny na bázi pikrátů, spolehlivé pyrotechnické a mechanické roznětky a metoda nepřímé dělostřelecké palby, které by uvedený problém vyřešily, však v 60. letech 19. století ještě nebyly známy.
Neschopni adekvátně zareagovat na změny, které přinesly drážkované pušky a zákopy, drželi se mnozí velitelé občanské války zarputile napoleonské taktiky a opakovaně nařizovali frontální útoky proti pozicím nepřítele, smířeni se strašnými ztrátami. Jen málo odpovědných armádních činitelů si uvědomovalo, že řešení je třeba hledat v nových operačních postupech, nikoli v nasazení většího počtu mužů.

Údolí Shenandoah


Údolí řeky Shenandoah představuje víceméně uzavřenou oblast, ohraničenou na východě pohořím Blue Ridge a na západě hřebeny Alleghan. Táhne se od Lexingtonu přibližně severovýchodním směrem až k Harper´s Ferry a je dlouhé asi 240 kilometrů. V letech občanské války bylo významným strategickým koridorem, umožňujícím armádám obou bojujících stran průchod na území protivníka.
Shenandoahské údolí je úrodné a intenzivně využívané k výnosnému zemědělství. Armády, které zde operovaly, se tedy nemusely obávat nedostatku potravin (platilo na začátku války - o tři roky později, poté, co se tudy několikrát přehnaly válečné operace, byl už celý kraj poněkud vyjedený). Jeho středem probíhá pohoří Massanutten, mohutný přírodní útvar, sahající od Port Republic na jihu k Front Royal na severu. Odděluje severní a jižní rameno řeky Shenandoah. Jižní rameno, protékající poněkud užším Lurayským údolím (mezi Massanuttenem a Blue Ridge), vzniká u Port Republic soutokem tří menších říček: North, Middle a South River. Obě ramena se slévají u Front Royal. Zde začíná vlastní tok řeky Shenandoah, jež teče k severovýchodu a přibližně po 75 kilometrech se vlévá do Potomacu.
Přes zemědělský ráz krajiny je geografie vnitřku údolí velmi členitá, plná kopců, srázů, průsmyků a údolíček s množstvím menších i větších vodních toků. Kvůli nedostatečné silniční síti probíhal před válkou prakticky veškerý dopravní styk po řece - většina toku Shenandoah je splavná. Vzhledem k problémům s kartografií (viz výše) bylo v roce 1862 v armádě Unie velmi málo lidí, kteří měli alespoň částečnou přestavu o vnitřním místopisu této oblasti.
Obě strany si byly dobře vědomy významu Shenandoahského údolí jako možné cesty ke vpádu na protivníkovo území. Táhlo se severojižním směrem, nekřížila je žádná větší řeka (Shenandoah teče podélně), na obou koncích bylo napojeno na železnici. Severní konec údolí ležel na dosah od Washingtonu, ze Stauntonu na jižním konci zase vedla přímá železniční trať (Virginia Railroad) přes Hannover Courthouse na Richmond.
Porážka unijní armády u Bull Runu způsobila prezidentu Lincolnovi šok, z něhož se dlouho nemohl vzpamatovat. Od té chvíle žil prakticky v permanentním strachu, že konfederační vojska se vydají na pochod k Washingtonu a vezmou hlavní město útokem. Z tohoto důvodu nařídil generálu Winnfieldu Scottovi, vrchnímu veliteli vojsk Unie, aby kromě silné posádky zanechal k obraně Washingtonu armádní sbor o síle 40 000 mužů pod velením brigádního generála Irwina McDowella. Ten zaujal posatvení jižně od hlavního města s úkolem blokovat jakýkoli přímý postup konfederačních vojsk k Washingtonu.
Obrana severního konce strategicky významného Shenandoahského údolí byla svěřena dvaadvacetitisícovému vojsku generálmajora Nathaniela P. Bankse. Ještě dále na západ, v alleghanském pohoří, operoval generálmajor John C. Frémont. Ten měl k dispozici 15 000 vojáků a úkol bránit křídelnímu obchvatu přes Alleghany.
John C. Frémont

Síly, které mohla vojska Konfederace postavit proti těmto třem armádám, byly více než skrovné. Konfederační Údolní armáda (oficiální název zněl Army of Shenandoah Valley District) čítala pouhých 4 600 mužů. Jejím velením byl pověřen brigádní generál Thomas Johnatan Jackson.

Thomas Johnatan Jackson
Tento vysoký, statný a málomluvný muž se narodil 21. ledna 1824 v Clarksburgu ve Virginii jako potomek irských emigrantů. Většinu dětství strávil prací na farmě svého strýce Cumminse Jacksona. Vzděláním samouk, měl značné potíže s přijímacími zkouškami na West Point a studium zahájil jako prospěchově nejslabší z ročníku. Musel tedy studovat mnohem tvrději a usilovněji než jeho spolužáci. Se zarputilým odhodláním, charakteristickým pro celý jeho život, se však rychle propracoval k horním příčkám prospěchového žebříčku. V roce 1846 absolvoval jako sedmnáctý z 59 kadetů a jeho spolužáci se shodli, že kdyby studium trvalo ještě rok, skončil by Jackson první z ročníku.
Armádní kariéru zahájil jako podporučík dělostřelectva v mexické válce. Zúčastnil se obléháni Veracruzu, bojoval u Chapultepecu, Contrerasu a Mexico City. Vysloužil si několik povýšení a z války vyšel v hodnosti majora.
Roku 1851 nastoupil místo učitele na Virginském vojenském institutu v Lexingtonu (Virginia). Jako učitel nebyl příliš oblíbený, potrpěl si na kázeň a subordinaci a nutil studenty k samostatnému uvažování. Jeho názory byly ve své době revoluční a povahou introvertní Jackson je většině lidí obtížně vysvětloval. Základní principy Jacksonových přednášek jsou však dodnes považovány za nadčasové: disciplína, mobilita vojsk, objektivní hodnocení sil nepřítele a odhad jeho záměrů, utajení pohybů a síly vlastních jednotek.

"Vždy oklamat, zmást a překvapit nepřítele, je-li to možné. Nikdy nezanechávat pronásledování, dokud vaši lidé mohou, neboť armády na útěku, je-li dostatečně úporně pronásledována, se zmocňuje panika a pak je možné ji až z poloviny zničit. Nikdy nebojovat proti velké přesile. Je-li možné manévrovat, vrhnout své vojsko proti nejslabší části sil nepřítele a rozdrtit ji. Malá armáda může takto zničit velkou a opakované vítězství ji učiní neporazitelnou."

Během působení na Virginském vojenském institutu mu studenti pro jeho výstřední chování a hluboce náboženské založení přezdívali "Fool Tom" (Bláznivý Tom). Mnohem důstojnější přezdívku "Stonewall" (Kamenná zeď) získal až v roce 1861 v bitvě u Bull Runu, kde se kolísající vojska Konfederace dokázala znovu seskupit kolem jeho neústupně stojící brigády. Zasloužil se o ni brigádní generál Barnard B. Bee, když začal hulákat na své ustupující vojáky: "Vzchopte se, chlapi! Podívejte se na Jacksona! Stojí tam jako nějaká kamenná zeď!" Od té doby se přezdívkou Stonewall honosil nejen sám Jackson, ale celá jeho virginská brigáda.

Začátek tažení

Od svého nadřízeného, generálmajora Josepha E. Johnstona, obdržel Jackson dva úkoly: hájit vnitřní údolí Shenandoah s jeho bohatými farmami, důležitými pro obživu konfederačních armád, a dále zabránit Banksovi ve vyčlenění části jeho vojsk, jež by posílila McClellanovu armádu na Virginském poloostrově. Jackson sám si stanovil ještě třetí, neméně náročný úkol: zabránit čtyřicetitisícovému McDowellovu armádnímu sboru přesunout se na jih k obléhání Richmondu. Nastával čas, kdy měl Thomas J. Jackson uvést své teorie v život a předvést v praxi jedno z nejúžasnějších nepřímých tažení ve vojenské historii.
Protože vyrůstal v západní Virginii, měl povšechnou představu o místní topografii a přírodních podmínkách. Měl ale ještě něco lepšího: Jedediaha Hotchkisse.
Jedediah Hotchkiss ve stejnokroji majora konfederační armády

Hotchkiss, původním povoláním učitel, sice nepocházel ze Shenandoahského údolí, ale roku 1847 se usídlil ve Stauntonu, kde založil školu. Jeho celoživotním koníčkem byla kartografie. Přestože neměl žádné odborné vzdělání v tomto oboru, zabýval se kreslením map již dlouhá léta. Generál Lee používal jeho díla v roce 1861 během tažení v Alleghanách, a nyní dostal Hotchkiss nový úkol od Jacksona: nakreslit mapu údolí Shenandoah s vyznačením všech průsmyků, mostů, brodů, silnic, železničních tratí a jichých taktticky významných bodů.
Viděno dnešníma očima se nám to může zdát úsměvné, asi jako když si skautíci kreslí plánek tábora, ale v roce 1862 neexistovaly žádné letecké ani družicové snímky a nebyla ani provedena triangulace území USA. Dnes stěží chápeme obtíže vojenských velitelů, nucených operovat v krajině, jejíž obraz se nacházel v lepším případě v mozku průvodce, který ji už jednou nebo dvakrát prošel, v tom horším pak domorodce, nemajícího představu o taktice a neschopného cokoli souvisle vysvětlit.
Hotchkiss si poradil tak, že celé údolí osobně procestoval, zčásti na koni, zčásti pěšky, a informace získané od místních obyvatel ověřoval vlastním pozorováním. Mapa, která vznikla, nebyla jistě žádným veledílem a ze současného hlediska působila nejspíš přímo primitivně. Měla však jednu nepopiratelnou výhodu: zachycovala to, co Jackson potřeboval, a odpovídala skutečnosti.

Na konci února 1862 se dala Banksova armáda do pohybu a překročila řeku Potomac poblíž Harper´s Ferrry. Byla sice formálně vázána u Washingtonu, avšak současně měla za úkol vytlačit rebely z horní části Shenandoahského údolí. Banks hodlal obsadit a hájit především dvě významné komunikační spojnice: Baltimorsko-ohijskou železnici (Baltimore&Ohio Railroad) a plavební kanál spojující Chesapeackou zátoku s řekou Ohio. Přinutil Jacksona, který se na Johnstonův rozkaz měl vyhýbat přímému střetnutí, ustoupit z Winchesteru, ležícího asi 50 km jižně od řeky Potomac. Poté, co se Banks utábořil poblíž města, zavelel Jackson k nočnímu protiútoku. Věřil, že rozptýlené jednotky Unie dokáže rozprášit jednu po druhé. Ale jeho podřízení velitelé se nacházeli s většinou vojska dobrých 15 km jižněji. Navíc nepochopili radikálnost jeho taktiky a snažili se jej přesvědčit, aby od svého úmyslu upustil. Když si Jackson uvědomil, že již nelze získat moment překvapení, zlostně rozkaz odvolal a nařídil pochodovat na jih po Valley Turnpike, celoročně sjízdné štěrkované silnici vedoucí podél jižního ramene řeky Shenandoah, až do Mt. Jacksonu (shoda místního názvu se jménem velícího důstojníka je náhodná). Přitom za sebou jeho vojáci zapálili most u Front Royal, aby ztížili jednotkám Unie postup. Zadní voj s úkolem udržet unionisty v uctivém odstupu tvořila kavalerie pod velením podplukovníka Turnera Ashbyho.

Turner Ashby
Tento důstojník konfederačního jezdectva se narodil 23. října 1828 na plantáži Rose Bank ve Virginii. Neměl vojenské vzdělání, ale byl vynikající jezdec a rozený bojovník. Ve věku 20-ti let stál u zrodu dobrovolnické jednotky Mountain Rangers, později včleněné do virginské milice. Během soudního procesu s abolicionistou Johnem Brownem v roce 1859 vykonávali Mountain Rangers strážní a pořádkovou službu v Charles Townu (Charlestonu) a okolí. Po vypuknutí občanské války jej Joseph E. Johnston pověřil zabezpečním brodů přes řeku Potomac a mostu u Harper´s Ferry.
Vysloužil si přezdívku "Black Knight of Confederacy" (Černý rytíř Konfederace). V červnu 1861 utrpěl osobní ztrátu, když byl jeho bratr Richard zabit při hlídkování na březích Potomacu. Turner Ashby si prohlédl bratrovo tělo a došel přesvědčení, že unionisté jej ubodali bajonety poté, co se jim vzdal. Od té doby fanaticky nenáviděl Unii a do jeho chování se promítala jistá posedlost pomstou.
Ashby byl jedním z průkopníků a nadšených propagátorů jízdního dělostřelectva v konfederační armádě.





Během dlouhého ústupu v době od 11. do 20. března měl Jackson dost času promyslet si další taktické postupy, jež hodlal uplatnit vůči nepříteli. Byl si vědom toho, že Banks není profesionální voják, nýbrž typický příklad "politického" generála občanské války: kongresman Spojených států a guvernér státu Massachusetts, při jehož jmenování do důstojnické hodnosti hrála prvořadou roli stranická příslušnost. Ale právě tak dobře chápal, že nebude schopen vést proti Banskově vojsku efektivní kampaň, jestliže nedokáže využít v maximální míře faktory subjektivní povahy: mobilitu vlastních jednotek, členitý místní terén a jeho dobrou znalost. Nezkušenost unionistického generála mu však mohla pomoci donutit jej, aby se dopustil vážných chyb.

Nathaniel Prentiss Banks
Nathaniel P. Banks pocházel z Walthamu ve státě Massachusetts, kde se narodil 30. ledna 1816 jako první dítě Nathaniela P. Bankse staršího a Rebeccy Greenwood-Banksové. V dětství se mu dostalo jen základního školního vzdělání a brzy nastoupil jako pomocný dělník v přádelnách. Po celý život byl znám pod humornou přezdívkou "Bobbin Boy Banky".
Vyučil se mechanikem v továrně Howe Machinery, krátce se věnoval žurnalistice a vystudoval práva. Ve věku 23 let byl přijat do Demokratické strany a brzy proslul jako vynikající řečník. Roku 1847 se v Providence (Rhode Island) oženil s tovární dělnicí Mary Theodosií Palmerovou. V letech 1849-1853 byl členem Sněmovny reprezentantů a v letech 1851-1852 v ní vykonával funkci mluvčího. Roku 1858 se stal guvernérem státu Massachusetts.
Když prezident Lincoln po vypuknutí občanské války jmenoval "Bankyho" do generálské hodnosti, většina profesionálních důstojníků, veteránů mexické války a absolventů West Pointu, jej odmítala přijmout jako sobě rovného. Banks však měl vlivné politické zastánce a díky svým konexím dokázal zajistit významné finanční i lidské zdroje. Zpočátku byl uvažován do funkce vrchního velitele logistiky, ale on sám žádal velení bojové jednotce - domníval se, že mu to pomůže v dalším politickém postupu.
Po válce pokračoval v kariéře kongresmana, hrál klíčovou roli v odkoupení Aljašky od Ruska (jeho finanční záznamy naznačují ukazují, že přitom obdržel nemalou provizi od ruského ministerstva zahraničí) a v roce 1879 byl jmenován U.S. Marshallem státu Massachustts. Zemřel v rodném Walthamu 1. září 1894.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama