7,62mm pistole vz. 52 - 1. část

21. ledna 2010 v 17:14 | Martin Hessler |  O ZBRANÍCH A LIDECH
Když v roce 1945 skončila 2. světová válka a československá armáda začala vstávat z popela, stav její techniky v mnohém připomínal situaci v roce 1918. To málo z ohromných zásob předválečného výzbrojního materiálu, co nebylo v průběhu šesti válečných let uloupeno, zničeno a poztráceno na všech možných frontách, už nepředstavovalo ve druhé polovině 40. let zrovna výkřik moderní techniky. Většinu dostupné (a použitelné) výzbroje tvořila pestrá směs kořistních zbraní získaných od kapitulující německé branné moci, a dále výzbroj, s níž se vrátily do vlasti jednotky čs. zahraničních armád. Jistý objem vojenského materiálu se podařilo po roce 1946 získat od vítězných mocností, zejména ze SSSR.
Tomuto stavu odpovídala situace i na poli vojenských krátkých palných zbraní. Přestože pistole stály ve 20. století víceméně na okraji výzbrojních programů většiny armád, jejich výroba a používání měly v průběhu druhoválečného konfliktu vzestupnou tendenci.
Z typů krátkých palných zbraní, způsobilých k vojenskému použití, se na našem území v roce 1945 nacházely v největších počtech právě kořistní zbraně. Německá armáda používala v průběhu války celou řadu pistolí, jimž vévodily modely P.08 (Parabellum), jehož výroba byla ukončena v roce 1942, a P.38 (Walther) - obě komorované pro náboj 9mm Parabellum. Vedle nich však existovalo nepřeberné množství dalších značek a modelů pistolí, získaných vesměs v okupovaných zemích Evropy. Do rukou čs. vojáků se tak dostaly belgické pistole HP 35 (ráže 9mm Parabellum) a Browning M 1922 (9mm Browning Kurz nebo 7,65mm Browning), francouzské MAS 1935 (7,56mm Browning long) a Unique (7,65mm Browning, v provedení jak s vnějším kohoutem, tak s vnitřním kladívkem), rakouské Steyr 1912 (vesměs přerážované na náboj 9mm Parabellum), španělské Astra 300 (7,65mm Browning nebo 9mm Browning Kurz) a Astra 600 (9mm Parabellum), italské Beretta M 1934 (9mm Browning Kurz) či norské Kongsberg M 1914 (11,25mm norský - prakticky totožný s nábojem .45 ACP).
Z typů pistolí používaných spojeneckými armádami šlo ve větší míře o ruské armádní pistole TT (Tula-Tokarev) vz. 1930 a vz. 1933 v ráži 7,62mm Tokarev. Spíše v symbolických počtech se vyskytovaly americké M 1911 A1 (.45 ACP). Určitým anachronismem pak byly ruské armádní revolvery Nagant vz. 1895 (7,62mm Nagant), ve 40. letech beznadějně zastaralé a dokonce i mezi ruskými vojáky značně neoblíbené, zejména kvůli chronickému nedostatku střeliva. Uvedený výčet nelze v žádném případě považovat za kompletní, má sloužit spíše k ilustraci poválečného stavu a logistických problémů, s nimiž se obnovené čs.ozbrojené složky musely potýkat.

Při úvahách o řešení nové čs. armádní postole se od prvopočátku vyčlenily dva názorové proudy. První z nich předpokládal obnovení vývoje a výroby předválečné ČZ vz. 38, ovšem nikoli v původní ráži 9mm vz. 22, která již na základě válečných zkušeností nebyla považována za perspektivní. Uvažovalo se o adaptaci tohoto systému na některý výkonnější náboj. Volba padla na ráži 7,62mm Tokarev.
Vzhledem ke konstrukci předlohy (ČZ vz. 38 měla dynamický, tedy neuzamčený závěr) šlo o úkol z technického hlediska prakticky nerealizovatelný. Zkušený konstruktér František Myška se o to přesto pokusil, a ve spolupráci s J. Holečkem připravil roku 1946 v České zbrojovce ve Strakonicích funkční vzorek pistole zařízený na tento náboj, jak požadovalo MNO. Kvůli výkonu náboje musela konstruktérská dvojice vyřešit systém zpožděného otevírání závěru. Ve vzdálenosti 73,2 mm od čela nábojové komory opatřili vnější průměr hlavně zápichem. V této části byly do stěny hlavně vyvrtány 4 malé otvory o průměru 2,9 mm. V zápichu byl usazen mosazný prstenec, který svým třením o kruhové vrtání v pouzdře závěru brzdil zákluz závěru do té míry, aby bylo zamezeno jeho předčasnému otevření. Jakmile dno střely minulo příčné otvory v hlavni, došlo působením tlaku spalných plynů ve vývrtu k rozepnutí třecího prstence a tím i k brzdění pohybu závěru. Tento stav trval až do okamžiku, kdy střela opustila vývrt hlavně, tlak plynů poklesl a třecí prstenec se pružností materiálu smrštil.
Celková sestava zbraně odpovídala pistoli ČZ vz. 38, pouze umístění bicí pružiny bylo řešeno obdobně jako u pistole Tokarev, tedy jejím uložením v dutině těla kohoutu.


Obr. 1 - Funkční vzorek pistole v ráži 7,62 Tokarev

Uvedený funkční vzorek se dnes nachází ve sbírkách Historického ústavu AČR. Pistole je v bílém stavu, její vnější povrch je pouze hrubě frézován a kromě číslic 00, vyražených vlevo nad přední úponou lučíku, postrádá jakékoli značení. Původní zásobník se nedochoval.
Systém zpožděného otevírání závěru je sice konstrukčním řešením velmi lákavým, ale je-li (jako v tomto případě) založen na principu kluzného tření, přináší s sebou mnoho problémů neslučitelných s požadavky kladenými na vojenskou zbraň. Obecně lze říci, že funkčnost systému závisí na kvalitě zpracování třecích ploch, stavu jejich opotřebení, přítomnosti či nepřítomnosti maziva, nečistot či povýstřelových zplodin, atd. Všechny tyto faktory pak mají zásadní vliv na spolehlivost zbraně a bezpečnost jejího používání.

Další vývoj poválečných armádních pistolí se v Československu orientoval na náboj 9mm Parabellum. Mezi odborníky i odpovědnými činiteli MNO převládl názor, že tato osvědčená a z balistického hlediska velmi vhodná ráže bude nejlepší volbou.
V letech 1947 a 1948 vznikla pod vedením Františka Myšky a Jiřího Čermáka (jehož jméno je v historii čs. zbrojní výroby spojováno především se samopalem vz. 58 ráže 7,62x39) ucelená řada funkčních vzorků a prototypů, komorovaných pro náboj 9mm Parabellum. Jejich funkce byla založena na principu plně uzamčeného závěru, odemykaného vykývnutím zadní části hlavně při krátkém zpětném pohybu (systém Browning). Konstruktéři původně vycházeli z celkové sestavy pistole ČZ
vz. 38, avšak systém postupně modernizovali a vylepšovali. Na první funkční vzorek (obr. 2) tak navázal prototyp ČZ 47 (obr. 3 - přidán pojistný ozub kohoutu), ČZ 471 (obr. 4 - vypuštěna otočná objímka hlavně, jiný systém rozborky), ČZ 481 (dvouřadý zásobník s kapacitou 14 nábojů, spoušťové ústrojí SA/DA). Tyto pistole nemají přímou konstrukční návaznost na pozdější, do výzbroje zavedený vzor 52, avšak představují důležitou etapu vývoje československých pistolí služebního typu. Není bez zajímavosti, že určité prvky konstrukce modelu ČZ 481 se na přelomu 60. a 70. let znovu vynořily v počátcích vývoje patrně nejslavnější československé pistole, ČZ 75.

Obr. 2 - Funkční vzorek pistole ráže 9mm Parabellum se závěrem uzamčeným vykývnutím hlavně

Obr. 3 - ČZ 47

Obr. 4 - ČZ 471

Obr. 5 - ČZ 481

Posledním prototypem pistole, který byl v předmětném období vyvíjen a zkoušen, se stala ČZ 482, společné dílo bratří Jana a Jaroslava Kratochvílů. Funkční princip tohoto modelu byl zcela odlišný. Zbraň byla sice také komorována na náboj 9mm Parabellum a činnost mechanismu byl rovněž založena na krátkém zpětném pohybu hlavně, avšak uzamčení bylo realizováno pomocí dvou válečků, symetricky vertikálně uložených pod nábojovou komorou. V odborné literatuře se často objevuje tvrzení, že jde o stejný funkční princip jako u německých zbraní konstrukce Heckler&Koch, ale jedná se o chybu. Útočná puška G 3 (ale i další zbraně této konstrukce) má pevně uloženou hlaveň (při výstřelu se nepohybuje) a funguje na principu částečně uzamčeného závěru. V okamžiku, kdy tlak spalných plynů ve vývrtu odsouvá závorník dozadu, jsou oba válečky odvalovány po šikmých plochách v pouzdře závěru a vzájemně se přibližují. Tímto pohybem je urychlován zákluz nosiče závorníku, zatímco zákluz samotného závorníku je úměrně tomu zpomalován (princip nuceného urychlení hmoty).
Oproti tomu pistole bratří Kratochvílů má závěr pevně uzamčený (t.j. nelze jej otevřít tlakem na čelo závorníku). Válečky zde nepůsobí ve funkci urychlovacího, nýbrž uzamykacího členu, a jsou namáhány pouze na střih. Ve chvíli, kdy zpětnorázový celek dobíhá do své přední úvrati, jsou oba válečky od sebe odtlačeny uzamykacím klínem, uloženým v kulise pod hlavní, vstoupí částí svého průměru do vybrání ve vnitřních bočních plochách závěru a pevně jej spojí s hlavní - uzamknou. Teprve po překonání podkluzu, kdy se závěr spolu s hlavní odsunou dozadu natolik, že uzamykací klín nebrání přiblížení válečků, dojde k přerušení pevného spojení hlavně se závěrem, hlaveň se zastaví, zatímco závěr vlivem zpětného rázu pokračuje do své zadní úvrati. Princip funkce pistolí ČZ se tedy diametrálně liší od principu, na němž fungují např. světoznámé samopaly řady MP 5. U nich pevné spojení hlavně se závěrem neexistuje a konstruktéři pouze využili válečkového mechanismu k dosažení rozdílné rychlosti zpětného pohybu závorníku a jeho nosiče.

Obr. 6 - Schéma válečkového uzamčení pistole ČZ 482 (patentový spis č. 82 214)

Obr. 6a - Konstrukční uspořádání uzamykacího uzlu ČZ 482 (patentový spis č. 82 214)

Pistole ČZ 482 ve své původní podobě dosti připomínala přerostlou ČZ 50. Měla dvojčinný (SA/DA) spoušťový a bicí mechanismus, páčkovou pojistku, umístěnou v levé horní části rukojeti a kombinovanou s vypouštěcí pákou napnutého kohoutu, a byla vybavena výstražníkem stejné konstrukce, jaký se uplatnil u ČZ 50. Válcový výstražník uložený příčně v těle závěru byl konstrukčně svázán s vytahovačem. Nacházel-li se v nábojové komoře náboj, došlo k vykývnutí vytahovače. Ten měl podobu dvouramenné páky, jejíž zadní rameno posunulo těleso výstražníku tak, že jeho levý konec vystoupil z obrysu těla závěru. Vyčnívající konec výstražníku bylo možno snadno kontrolovat pohmatem, a kromě toho byl při míření dobře viditelný v zorném poli střelce. Kohout pistole ČZ 482 měl charakteristický tvar s rýhovanou hlavou opatřenou výřezem tvaru širokého V. Střenky prototypů byly vyrobeny ze dřeva a s tělem zbraně spojeny pomocí šroubů. Zásobník použili konstruktéři jednořadý, s paralelními vývodkami, o kapacitě 8 nábojů. Záchyt zásobníku byl řešen poměrně moderně v podobě tlačítka, umístěného na levé straně těla za lučíkem spouště. Pistole byla vybavena záchytem závěru (střeleckou pohotovostí), jež však nemá žádný vnější ovládací prvek. K vypuštění závěru bylo tedy nutno vyjmout zásobník, krátce potáhnout závěr dozadu a pustit.

Obr. 7 - ČZ 482

Obr. 8 - ČZ 482, rozebraná k čištění

Při základní rozborce zbraně je nezbytné nejprve vyjmout zásobník, stáhnout závěr dozadu a zkontrolovat nábojovou komoru. Poté je třeba stáhnout směrem dolů dva hmatníky, umístěné po stranách přední úpony lučíku. Tím je umožněno posunutí zpětnorázového celku (závěr s hlavní) směrem vpřed a jejich oddělení od těla pistole. Dále je nutno pomocí dna zásobníku posunout hlaveň i s uzamykacím klínem v závěru směrem vpřed (proti odporu předsuvné pružiny) a vykývnout její zadní část dolů. V této poloze lze hlaveň s pružinou vyjmout ze závěru. Sborka probíhá v opačném pořadí. Celkově postup demontáže velmi připomíná pistoli Mauser HSc, je však obtížnější a fyzicky náročnější.

Do dnešních dnů se dochovaly celkem tři známé exempláře pistolí ČZ 482. Dva mají spoušťový mechanismus dvojčinný (SA/DA), třetí pouze jednočinný (SA). Na závěru všech tří pistolí se nachází nápis:

ČESKÁ ZBROJOVKA - NÁRODNÍ PODNIK STRAKONICE

Za tímto nápisem je vyražena číslice 9 v kroužku, vyjadřující ráži zbraně. Pravá strana závěru nese výrobní číslo prototypu.

O vzorky pistolí ČZ 482 projevila zájem švýcarská vojenská mise, jež navštívila Českou zbrojovku 6. května 1948. Zde jim byly zbraně předvedeny a zároveň došlo k dohodě o dodání dvou exemplářů ke zkouškám ve Švýcarsku. Ve hře byla možnost exportu 3000 - 5000 kusů pistolí a zástupci švýcarského KTA uvažovali dokonce o nákupu licence na výrobu pistolí ČZ 482.
Dodané vzorkové pistole byly zkoušeny v říjnu 1948 ve Wallenstadtu a ve Waffenfabrik Bern. Zkoušek se, jako zástupce výrobního podniku, účastnil konstruktér F. Myška, a byly při nich použity jak náboje čs. provenience (s nábojnicí z hlubokotažné oceli), tak munice švýcarská (s mosaznou nábojnicí). Ze 150 výstřelů při použití čs. střeliva došlo ke dvěma případům vzpříčení náboje při podávání, v jednom případě pak nebyl závěr zachycen v zadní úvrati po vyprázdnění zásobníku. V rámci zkoušek byla testována funkčnosti pistolí při teplotě - 20 stupňů Celsia. Jeden z exemplářů střílel za těchto podmínek bez jakýchkoli závad, druhý bylo nutno po druhém výstřelu nabíjet ručním opakováním.
Během komparačních zkoušek přesnosti byly ČZ 482 porovnávány s pistolemi SIG 210, jež představovaly nejvážnějšího kandidáta na příští švýcarskou armádní pistoli. Poněkud překvapivě (zbraně SIG jsou proslulé vysokou kvalitou zpracování a přesností střelby) byla shledána vyšší přesnost u zbraní ČZ, jejichž rozptyl na 50 metrů představoval obrazec o rozměrech 4,3x3,7 cm. U pistolí SIG šlo o rozměry 11,1x10,6 cm. Předpoklad vysoké přesnosti byl u konstrukce bratří Kratochvílů dán systémem uzamčení, při němž hlaveň vykonávala pouze axiální pohyb.

Zhruba ve stejné době probíhaly v československém VTÚ (Vojenský technický ústav) rozsáhlé srovnávací zkoušky dostupných prototypů armádních pistolí. Během nich se zájem vojenských odborníků soustředil na prototyp ČZ 482, který představoval technicky zajímavé a originální řešení. Byť, jak se později ukázalo, nepříliš šťastné.
Na základě těchto zkoušek si vojáci vyžádali poměrně rozsáhlé úpravy pistole, čímž vznikl prototyp ČZ 491. Hlavní rozdíl oproti předchozímu modelu představovalo umístění a funkce pojistky. Ta se přesunula nad krček rukojeti, blíže k její zadní části, a pojistková páčka byla nově orientována směrem dozadu. Zatímco u ČZ 482 bylo při páčce v horizontální poloze odjištěno, stlačením páčky šikmo dolů střelec zajistil a dalším zatlačením na páčku směrem dolů vypustil bezpečně napnutý kohout do přední polohy, u následující ČZ 491 tomu bylo přesně naopak: dolů odjištěno, vodorovně zajištěno a tlakem na páčku v zajištěné poloze směrem nahoru došlo k vypuštění kohoutu. Dalšími, méně podstatnými rozdíly byly vypouklý tvar hřbetu rukojeti, změna tvaru palečníku kohoutu (nadále byl zaoblený, bez otvoru, podobného tvaru jako u ČZ 50), a stupňovité boční plochy těla závěru. Poslední změnou bylo konstrukčně-technologické zjednodušení komorové části hlavně, když se nábojová skluzavka přesunula ze zadní části komory na okraj zásobníkové šachty.

Obr. 9 - ČZ 491

Přes uvedené úpravy nevyzněly testy pistolí ČZ 491 příznivě. Vykazovaly mnohem nižší přesnost než u prototypů ČZ 482, rovněž byla kritizována jejich rozborka, kterou vojenští odborníci považovali za příliš složitou a nepraktickou. Poprvé se tak projevily nevýhody celkové koncepce zbraně, vedené zjevně snahou po originalitě, ovšem na úkor praktické bojové způsobilosti. Nicméně padlo rozhodnutí připravit zahájení sériové výroby. Tyto přípravy však definitivně skončily v květnu 1950.

Pokračování: 7,62mm pistole vz. 52 - 2. část
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Daniel Daniel | E-mail | 19. října 2016 v 16:23 | Reagovat

I'm a collector form Switzerland and I'm looking for more information about the CZ482 pistol used in the Swiss trial of 1948. Would it be possible to receive more information about the source used to write the excellent artilce about this pistol. In Switzerland anyhow it was filed as CZ038. Thanks for your support, Daniel

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama