Britské vojenské pušky Lee - 2. část

6. července 2009 v 16:26 | Martin Hessler |  O ZBRANÍCH A LIDECH
SMLE

V prosinci 1902 bylo rozhodnuto o přijetí nového, zkráceného vzoru vojenské opakovačky, jednotného pro celou britskou armádu. Puška, zaváděná do výzbroje od února 1903 dostala název SMLE (Short Magazine Lee-Enfield) - někdy je také označována SMLE 1903. A dlužno podotknout, že byla alespoň zpočátku srdečně nenáviděná a odmítaná všemi, kdo ji měli používat. Pěšákům připadala příliš krátká, zejména pro boj bodákem (podle tehdy stále ještě platné taktické doktríny musel bodák sloužit k obraně proti útočící jízdě), kavaleristům příliš dlouhá, a příslušníkům zvláštních sborů příliš těžká a neohrabaná.

Obr. 8
SMLE No. 1 Mk. I (1903):
Délka: 1130 mm (44.5 inch)
Délka hlavně: 635 mm (25 inch)
Drážkování: 5 drážek vlevo, stoupání 254 mm (10 inch)
Hmotnost: 3,7 kg

První varianta pušky SMLE dostala označení No. 1 Mk. I. Vnější vzhled této zbraně je pro vojenské pušky dost netypický, protože ústí hlavně nepřesahuje pažbu ani kování horní objímky. Po technické stránce je to však stále tentýž systém jako všechny předchozí vzory. Pojistka se přesunula na levou stranu pouzdra závěru (nad lučík) a dostala podobu dvoupolohové, horizontálně překlápěcí páčky - dopředu odjištěno, dozadu zajištěno. Puška je zařízena pro nabíjení z pásků, přičemž levá drážka pro nábojový pásek je vytvořena v boku pouzdra závěru a pravá ve zvláštní součástce tvaru zaobleného hranolku, uchycené k závěru tak, aby se při otevřeném závěru dostala do pozice naproti levé drážce.
Běžná mířidla tvořilo sektorové hledí se stavítkem a s možností boční korekce, a perličková muška. Muška i hledí jsou ze stran chráněny výraznými kovovými bočnicemi, jimž vojáci familiárně říkali "bitch ears" (tedy asi "čubčí uši"). Kromě toho má No. 1 Mk. I tatáž boční salvová mířidla jako předchozí modely.
Puška SMLE měla být jednotným vzorem pro všechny druhy vojsk. Ale ve skutečnosti došlo jen k přidání nového typu do rodiny pušek systému Lee, sloužících britskému impériu. Staré pušky Lee-Metford a Lee-Enfield nejenže jejím příchodem nebyly jednorázově vyřazeny (mnohé z nich dále úspěšně válčily, zejména u Royal Navy a v koloniích), ale u některých ještě dobíhala výroba. Přezbrojování armády probíhalo postupně, zpravidla na stupni pluku (aby se u jedné jednotky nevyskytovalo více typů pušek) a v závislosti na finančních a výrobních možnostech. Rozmanitost vzorů nadále vzrůstala úpravami starších typů dlouhých pušek na standart SMLE. Statisíce těchto zbraní ležely ve skladech a jejich sešrotování by nebylo ekonomické. A tak se uřezávaly hlavně a vyměňovaly pažby. Tímto způsobem vznikly modely No. 1 Mk. I*, No. 1 Mk. I***, No. 1 Mk. II a další.
Starší typy karabin se pro přestavbu nehodily zejména kvůli malé délce hlavně. Ty z nich, které se nepodařilo využít v koloniích, většinou skončily ve výprodejích jako levné lovecké kulovnice. Část jich byla odprodána jiným armádám, např. řecké.

Dvoudílné nabíjecí zařízení pušek No. 1 Mk. I bylo sice originální a efektní, ale nepříliš praktické. Drážky pro nábojový pásek nebyly proti sobě pevně ustaveny, pásek měl při nabíjení tendenci vypadnout, a při pažbě založené do ramene střelec na drážky dobře neviděl. V roce 1907, kdy se vyhodnocovaly poznatky uživatelů, se tedy objevil tzv. Bridge charger holder - nabíjecí zařízení v podobě ocelového můstku, umístěného shora na pouzdru závěru. Od roku 1908 tímto typem zařízení začali vybavovat i starší pušky, které je dříve neměly. Proto se pušek No. 1 Mk. I dochoval v původním stavu (bez můstkového držáku) jen velmi malý počet. Obě provedení jsou dobře vidět na obrázku níže.

Obr. 9
Nabíjecí zařízení pro plnění zásobníku z nábojového pásku: vlevo původní dvojdílné (1902), vpravo pozdější můstkové (1907)

Tak vznikl vzor SMLE 1907 - No. 1 Mk. III. Hlavním rozdílem, kromě nabíjecího zařízení, byla nová mířidla, která se skládala z hranolové mušky a plátku hledí se zářezem tvaru U (namísto původní mušky perličkové a zářezu tvaru V). K pušce No. 1 Mk. III byl, jako reakce na bouřlivé protesty zástupců pěšího vojska, zaveden extrémně dlouhý nožový bodák Mk. III (Číslování vzorů britských bodáků nesouvisí s číslováním vzorů pušek, k nimž jsou určeny. Shoda označení pušky No. 1 Mk. III a bajonetu Mk. III je zcela náhodná).

Bodák Mk. III, modifikace z roku 1916 (bez zahnutého háku na příčce, sloužícího ke stavění pušek do kozlů)



Pušky řady SMLE, jako ostatně většina vojenských zbraní, měly své odpůrce i nadšené obdivovatele. Punitčkáři se nad nimi ošklíbali, protože to nebyly Mausery, ale podle mínění průměrného Tomíka byla puška v pořádku. Nakonec, v roce 1914 v rukou mužů BEF (British Expeditionary Force) umlčela veškerou kritiku. Německé jednotky na druhé straně se domnívaly, že se dostaly do kulometné palby. Alespoň do doby, než byl předválečný profesionální kádr britské armády zmasakrován v krvavých mlýnech na maso, jaké představovaly zákopy západní fronty, poskytovala SMLE britské pěchotě jednoznačnou palebnou převahu.

Válečný tahoun

V roce 1916, po ohromných ztrátách lidí i materiálu, usoudily armádní špičky, že přece jen potřebují něco levnějšího a jednoduššího pro masovou válečnou výrobu, než přepečlivě zpracované a vyumělkované No. 1 Mk. III. Zavádět uprostřed války nový typ základní střelecké zbraně jednotlivce (přičemž dosavadní zbraň se plně osvědčila) si ale nikdo netroufl. Znamenalo by to zastavit výrobu běžící na plné obrátky. Začalo se tedy alespoň přemýšlet, kde by bylo možné trochu ušetřit. Tyto úvahy přivedly na svět SMLE No. 1 Mk. III*, jednu z nejrozšířenějších variant pušky Lee-Enfield.
Jde v podstatě o stejnou pušku jako předchozí vzor. Schází však uzávěra zásobníku, která se ukázala jako zbytečná, klapka hledí nemá možnost boční korekce, a úderníková matice je plochá, s rýhovanými boky. S masovým zaváděním kulometů odpadla potřeba střelby salvami na velké vzdálenosti, bylo tedy možno vypustit boční mířidla, a příčka bodáku nemá zahnutý hák. S touto puškou zvítězila Británie v první světové válce a zůstala ve výzbroji až do 40. let.

Vývoj technologií a vojenské vědy se neustrnul ani v chudých poválečných létech. Představě, že "Velká válka" byla tou poslední, kterou lidstvo zažilo, věřili v odborných kruzích jen nemnozí, a tak dochází k novým modernizacím pušky SMLE. V roce 1922 je původní klapkové hledí, umístěné před pouzdrem závěru, nahrazeno hledím dioptrickým, jež se přesunulo na zadní konec pouzdra. Vzniká tak SMLE No. 1 Mk. V, a opět jsou na uvedený standart upravovány i starší modely zbraní. Můžeme se tak setkat s puškou No. 1 Mk. V*, vybavenou současně dioptrickým hledím i uzávěrou zásobníku, zděděnou po původním modelu.

Obr. 10
SMLE No. 1 Mk. V* (1922)

Puška No. 1 Mk. VI je stejná jako No. 1 Mk. V, ale má úderníkovou matici starého typu (jako No. 1 Mk. I) S ohledem na vývoj technologií výroby je pak v roce 1939 přijata do výzbroje další velmi známá varianta pušky Lee-Enfield, No. 4 Mk. I.

Obr. 11
Lee-Enfield No. 4 Mk. I (1939):
Délka: 1130 mm (44,5 inch)
Délka hlavně: 635 mm (25 inch)
Drážkování: 4 nebo 6 drážek, vlevo, stoupání 254 mm (10 inch)
Hmotnost: 4,0 kg
Kapacita zásobníku: 10 nábojů

Výroba této pušky se fakticky rozběhla až v roce 1941, a to nikoli v mateřské zbrojovce v Enfieldu, nýbrž v pobočce firmy BSA (Birmingham Small Arms) v Shirley, a dále v Royal Ordnance Factory (ROF) ve Fazakerley. Enfieldská státní zbrojovka totiž byla plně vytížena výrobou kulometů BREN.
No. 4 Mk. I má upravenou úsťovou část hlavně pro nasazení jehlového bodáku (původní nožové bodáky k puškám SMLE nejdou použít), vojáky přezdívaného "pigsticker", což by se dalo volně přeložit jako "zapichovač prasat". Součástky hledí jsou vyráběny převážně lisováním. Od roku 1942 běžela u firem Small Arms Factory Ltd., Long Branch (Kanada, provincie Ontario) a u firmy Savage v USA výroba modifikované varianty No. 4 Mk. I*. Puška No. 4 Mk. I* má dvě drážky v hlavni a poněkud zjednodušený systém rozborky (vyjímání) závěru.
Současně se však, minimálně do konce 2. světové války, vyráběly ve zbrojovce v Ishapore (Britská Indie) a u firmy Lithgow v Austrálii pušky vzoru No. 1 Mk. III* z roku 1916. Tyto pušky pak logicky většinou posloužily k vyzbrojování australských a indických oddílů. Mnoho anglických vojáků ale nelitovalo námahy, aby nějakou získalo místo její mladší sestry No. 4 Mk. I. Nejenže SMLE byla jednoduše legenda, ale její otevřená mířidla zajišťovala zkušeným střelcům lepší přehled než dioptrické hledí vzoru No. 4 Mk. I.
Pro potřeby odstřelovačů byla vyráběna puška No. 4 Mk. I (T) (T = Telescope), vybavená již z výroby zaměřovacím dalekohledem v objímkové montáži. Nízká montáž puškohledu zvyšovala přesnost, ale pušku bylo nutno nabíjet při vyjmutém zásobníku po jednom náboji, neboť do drážek na pouzdře závěru nešlo nasadit nábojový pásek. Pažba byla opatřena pevnou zvýšenou dřevěnou lícnicí.

Obr. 12
Lee-Enfield No. 4 Mk. I (T)

Mezi střeleckou i odbornou veřejností koluje pověra, že pušky No. 4 Mk. I a No. 4 Mk. I* mají neodnímatelné zásobníky. Tuto legendu, snad v dobré víře, vypustil do světa ruský autor A. B. Žuk ve své knize Pušky a samopaly. Ve skutečnosti mají oba vzory pušek stejný mechanismus vyjímání zásobníku, jako všechny jejich starší sestry. Je to logické: pokud se blíže seznámíte s mechanismem pušky Lee-Enfield, zjistíte, že zásobník by bez jeho vyjmutí z pušky nebylo vůbec možné vyčistit nebo opravit.

Poslední válečnou verzí pušky Lee-Enfield byla No. 5 Mk. 1, zkrácená a vylehčená varianta pušky No. 4 Mk. I. Často je nazývána "Jungle carbine", protože se uplatnila převážně v bojích v tropických džunglích Malajsie a Barmy. Patřil k ní krátký nožový bodák s rozměrným kroužkem na příčce rukojeti. Kvůli krátké hlavni musel být použit charakteristický kuželový tlumič záblesku, aby úsťový zášleh neoslňoval střelce. Zbraň byla lehká, krátká a zpětný ráz nepříjemně silný i přes speciální botku pažby. Puška No. 5 Mk. I také trpěla nestálostí nástřelu: u nových zbraní byl soustřel perfektní, ale po vypálení pár desítek ran střílely za roh a vyžadovaly nové nastřelení. Na pokusy o vyřešení tohoto problému padlo nemálo času i úsilí, ale nakonec to příslušná místa vzdala a prohlásila zbraň v roce 1947 za zastaralou.











Obr. 13
Lee-Enfield No. 5 Nk. I "Jungle Carbine" (1943-1947):
Délka: 1000 mm
Délka hlavně: 475 mm
Drážkování: 6 drážek vlevo, stoupání 254 mm (10 inch)
Hmotnost: 3,25 kg
Kapacita zásobníku: 10 nábojů

Druhou světovou válkou kariéra pušek Lee-Enfield zdaleka neskončila. Představovaly základní zbraň britské armády až hluboko do 50. let. Teprve v roce 1958 byly oficiálně nahrazeny samonabíjecí puškou SLR (L1 A1) ráže 7,62x51 NATO,
načež jich byla spousta přestavěna na ráži 7,62 NATO (výměnou hlavně, mířidel, čela závěru a vytahovače), označeny jako L8 a uloženy v záložních skladech. Mnoho jich bylo odprodáno armádám afrických a asijských států, s železnou pravidelností se vynořovaly v rukou povstalců v Jižní Americe a v Afghánistánu. A když se v šedesátých letech ukázalo, že nová britská puška SLR není vhodná pro odstřelovače, někdo rozumný si vzpomněl na uskladněné Enfieldy. Konstruktéři vzali za základ pušku L8, jíž byly ve skladech dostatečné zásoby, a určitý počet jich přestavěli na odstřelovačky. Pušky dostaly nové, zkrácené předpažbí, zaměřovací dalekohled a lícnici pažby. A na světě byla puška L42, sice žádný výkřik nejmodernější techniky, ale dostatečně přesná, robustní, spolehlivá a milionkrát osvědčená. V rukou odstřelovačů britské armády a námořní pěchoty si zabojovala ještě ve válce o Falklandy v roce 1982.
Až do poloviny 70. let běžela v indické zbrojovce v Ishapore výroba pušek Rifle 7.62 2A v téže ráži. Od původní No. 1 Mk. III* se vizuálně liší hranatějším zásobníkem, který pojme 12 nábojů 7,62 NATO. U varianty 2A1 byla zkrácena hlední dálka z 2000 na 800 metrů, varianta 2A1s měla desetiranný zásobník.
Jako poslední bych zmínil výcvikové pušky systému Lee-Enfield v ráži .22 Long Rifle, používané v Británii pro základní a udržovací výcvik ve střelbě a také při střeleckých soutěžích záložníků. Vznikla jich celá řada, některé se dočkaly oficiálního zavedení do výzbroje, ačkoliv se pochopitelně nejednalo o pušky určené pro bojové použití. Většinou šlo o jednoranné zbraně, ovšem s ostatními obslužnými prvky shodnými jako u služebních pušek. Na obrázku č. 14 je puška No. 8 Mk. I.

Obr. 14

Náboj .303 British

Vojenská puška žije a umírá s nábojem, pro nějž je komorována. Britové již v roce 1888 zkonstruovali vojenský náboj ráže .303 Mk. I (7.7 mm) s okrajovou nábojnicí o délce 56 mm. Protože v té době ještě nebyla v Anglii dostatečně zvládnuta průmyslová výroba bezdýmných střelných prachů, byl tento náboj zpočátku laborován navážkou 70 grainů lisovaného černého prachu a válcovou střelou s oblou špičkou o hmotnosti 215 grainů (13,9 g). Počáteční rychlost střely tohoto náboje činila 565 m/s. Projektil byl obvyklé konstrukce, s jádrem z tvrdého olova a mědiniklovým pláštěm.
Roku 1892 se podařilo černý prach nahradit korditem, bezdýmným střelným prachem na bázi nitroglycerínu. Počáteční rychlost střely tím stoupla na 600 m/s. Náboj byl označen jako Mk. I C (C = Cordite), pár nepodstatných změn vedlo k zavedení balisticky totožného Mk. II C.
Výkon náboje se ukázal jako dostatečný, průbojnost více než dobrá - dokonce se osvědčil i při lovu těžké africké zvěře. Slabší to bylo se zastavovacím účinkem. Poslední dekáda 19. století zastihla britskou armádu při celé řadě protipovstaleckých operací v Indii a Afghánistánu, přičemž se projevil vážný nedostatek nového střeliva. Projektil náboje Mk. II C způsoboval při zásahu lidského těla hladké průstřely a předával organismu jen velmi málo energie. Výsledky byly žalostné zejména ve srovnání se starými jednorannými zadovkami Martini-Henry ráže .577/450, používajícími střely z měkkého olova. Přitom pro malý britský oddíl, bojující s několikanásobnou přesilou domorodých vzbouřenců, nežádajících milost a odmítajících brát zajatce, byla účinnost střelby z ručních zbraní doslova otázkou života a smrti.
Ranivou balistikou se v té době nikdo vážně nezabýval, a tak se jen pomalu přicházelo k poznání, že úsťové rychlosti nižší než 650 m/s. jsou příliš nízké pro vyvolání hydrošoku, a že relativně těžký, balisticky stabilní a oblým hrotem opatřený projektil nedokáže způsobit poranění dostatečně rozsáhlé na to, aby bezprostředně vyřadilo protivníka z boje. Britský voják tohle všechno zjišťoval tím nejhorším možným způsobem - na bojišti.
Vojáci indických oddílů, ve snaze zvýšit účinek střelby, začali upilovávat hroty střel, až se obnažilo měkké olověné jádro. Ranivost takto upravených střel byla rázem srovnatelná s nábojem .577/450, účinek na živý organismus byl ale strašný. Střela se při průniku do lidské tkáně okamžitě zdeformovala do hřibovitého tvaru a vyrvala v těle zasaženého obrovský otvor.
Jakmile britská koloniální správa zjistila výhody takovéto poloplášťové munice, zavedla její tovární výrobu ve státem řízené muničce ve městě Dum-Dum nedaleko Kalkaty. Název města se pak přenesl na náboje samotné a potažmo i na veškerou munici s expanzní střelou s měkkým hrotem.
Zatímco vojska v Britské Indii zavedla služební náboje s poloplášťovou střelou, zbytek armády byl vybaven náboji Mk. III se střelou s dutou špičkou, později modifikovaných do vzorů Mk. IV (1897) a Mk. V (1899). Zde je třeba zdůraznit, že uvedená vzorová označení se týkají výhradně jednotlivých typů nábojů, a nijak nesouvisejí se vzorovým označováním vojenských pušek.
Zpráva o užití expanzních střel a o jejich mimořádně destrukčním působení na živý organismus, se brzy dostala do Evropy a - světe div se - posloužila coby vděčný zdroj politického kapitálu. Mnoho protibritských politiků, zejména francouzských a ruských, začalo hlasitě protestovat proti jejich používání. Poprvé v historii se objevila v souvislosti s válečnými konflikty slova jako humánní a civilizovaný - zvláště tragikomicky ovšem znějící v souvislosti se strašlivými jatkami první světové války, která měla brzy následovat. Zatímco v koloniích bylo užívání střel s měkkým hrotem stále jakžtakž akceptovatelné (indičtí a afghánští vzbouřenci byli většinou negramotní a o mezinárodních konvencích neměli ani potuchy), z bojišť búrské války byla Británie po podpisu Haagské úmluvy (1899) nucena expanzní střelivo stáhnout.
Britští inženýři se vrátili ke kreslicím prknům. Cílem bylo vyvinout střelu s takovými vlastnostmi, aby vyhovovala Haagské konvenci (pro použití v Evropě, pokud bude třeba ji tam použít), ale současně měla dostatečný ranivý a zastavovací účinek na lidský cíl. Po krátkém testování střel Mk. VI (měly o něco tenčí plášť, který ale problém nevyřešil) obrátili pozornost do zahraničí.
Francouzská armáda v roce 1898 zavedla pro náboj 8mm Lebel střelu nové konstrukce, lehčí než dosavadní a opatřenou špičatým hrotem ogiválního tvaru. V roce 1905 ji následovalo Německo a modifikovalo obdobným způsobem svůj vojenský náboj Mauser 8x57 I. Právě německé zkušenosti inspirovaly britskou výzbrojní správu.
Nový projektil náboje 8x57 IS (S = Spitzgeschoss, špičatá střela) o hmotnosti 10 g se ukázal jako pozoruhodně účinný jak z balistického hlediska, tak z hlediska ranivého účinku. Přes svou nižší hmotnost měl plošší balistickou křivku, za letu ztrácel méně energie v důsledku čelního odporu vzduchu, a dosahoval vyšší počáteční rychlosti - až 880 m/s. Navíc při průniku živou tkání vyvolával hydrodynamický šok, tedy vytvářel dočasnou dutinu o mnohonásobně větším průměru i objemu, než byl průměr střely, čímž docházelo k trhání a drcení tkání i ve značné vzdálenosti od místa vstřelu. Výstupní otvor (místo, kudy střela opustila tělo) pak dostal podobu velké, ošklivé, cípovitě roztržené rány.
Britská nábojnice však měla menší objem spalovacího prostoru než německá. Britové kromě toho nechtěli lehčí střelu než 175 grs. (11, 3 g), takže dosažená počáteční rychlost činila jen asi 740 m/s. To sice stačilo k vyvolání hydrošoku, ale ne tak výrazného jako u Mauseru. V Anglii tedy přišli s originálním a velmi názorným příkladem aplikace politiky v praxi: nové střele uměle implantovali zvýšenou ranivost pomocí děleného jádra.
Zatímco přední část ogivální střely náboje Mk. VII byla vyplněna hliníkovým kuželíkem, zadní měla klasické těžké olověné jádro. Taková střela se za letu chovala stabilně, ovšem jakmile vnikla do měkké tkáně, začala se převracet a otáčet kolem příčné osy, přičemž zpravidla došlo k její fragmentaci a přední část jádra se oddělila. Na rentgenových snímcích poranění bývá oddělené hliníkové jádro zřetelně viditelné, což je neklamným identifikačním prvkem střely .303 Mk. VII.
Během první světové války, kdy byl hliník strategickým a nedostatkovým materiálem, se začala přední část jádra střely vyrábět ze dřeva, které během výroby procházelo sterilizačním procesem k zamezení infekce v ráně (jak dojemná péče o blaho protivníka!).

Obr. 15
Zleva doprava: .577/450 Martini-Henry, .303 British Mk. II, .303 British Mk. V Hollowpoint, .303 British Mk. VII, 8x57 I (Německo), 8x50 R (Rakousko-Uhersko)















Obr. 16
Schematický průřez střelami nábojů (zleva doprava): .303 British Mk. II, Mk. V a Mk. VII

Kromě základního, v největším objemu vyráběného provedení Mk. VII, vznikly takřka veškeré obvyklé vojenské modifikace náboje .303 British, tedy cvičný, školní, redukovaný, se stopovkou, průbojný, zkušební, atd. Písmeno Z, uváděné u některých modelů náboje .303 British, značí, že náboj je laborován nitrocelulózovým prachem namísto korditu. Ze speciálních laborací lze zmínit náboj se střelou De Wilde (určený pro letecké kulomety), jehož průbojná střela obsahovala v zadní části pyrotechnickou slož, vytvářející při dopadu na cíl jasně bílý záblesk. Stíhači tak byl jasně signalizován zásah. Tato munice však již nemá předmětný vztah k pěchotním puškám.
Náboj .303 British vydržel ve výzbroji rovných 70 let, až do roku 1958, kdy byl v britské výzbroji oficiálně nahrazen nábojem 7,62x51 NATO. Nadále se však vyráběl a vyrábí jako náboj lovecký, a ani z vojenské výzbroje uvedeným letopočtem nezmizel. Zbraně v této ráži ještě dlouho úspěšně sloužily v armádách bývalých britských kolonií, a dodnes by se možná nějaké našly v záložních skladech armád zemí třetího světa.

Martin Hessler
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Praclovek Praclovek | Web | 12. července 2009 v 10:54 | Reagovat

Jako vždy jte, pane Hesslere, nezklamal. Článek je napsán jasně, stručně (v rámci možností, je mi jasné,že zhle se nedá vtěsnat na deset řádků) a srozumitelný i naprostému laikovi. Já osobně mám v historii o zbraních tak veliké mezery, že cedník je proti mně vzduchotěsné zařízení. "Obsloužit" zbraň sice umím, ale zbytek znalostí je u mě žalostný. Proto díky! :-)
P.S.: Tak britské pušky bychom měli, co takhle udělat sborku a rozborku něčeho z Reichu?
P.S.n°2: Mě by ani nenapadlo někde hledat,že se střelivu Dum-Dum říká podle nějakého indického města... Teď už to vím. :-)

2 Krysodlak Krysodlak | E-mail | 15. července 2009 v 9:08 | Reagovat

Nádhera!
Po dlouhý pauze zase zajímavý čtení.
Ta rychlost palby mě dostala. Já střílim hladký křesadlo, běžně zvládam 2,5 a s trochou štěstí i 3 mířené rány za minutu - je to zdánlivě mimo mísu, ale někde v koloniích se tyhle dva systémy potkaly a nejspíš stály proti sobě.

3 M. H. - Admin M. H. - Admin | 16. července 2009 v 13:24 | Reagovat

[2]: Taky se mi to ze začátku nezdálo... Ale zkoušel jsem to, a i když jsem se bez tréninku pochopitelně nedostal na uvedené hodnoty, uvěřil jsem, že v trénovaných rukou to jde. Lee-Enfield No. 1 Mk. III (který jsem si mohl půjčit a vyzkoušet) má iopravdu nejhladší a nejrychlejší chod ze všech opakovacích pušek, co jsem kdy měl v ruce - a bez vytahování, pár jich bylo... :-) Jediné co jí snad mohlo v té době konkurovat byly Winchestery 1895 (lever-action). Ale ty vyžadují víc síly k otevření závěru.

4 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 20. července 2009 v 8:03 | Reagovat

Zajímavé téma, poutavě a čtivě podáno.

Tyto britské pušky s jejich nezaměnitelným designem jsem doposud znal pouze z různých filmů a obrázků s historickou tématikou. Bylo pro mě poučné a vnitřně obohacující přečíst si o nich něco bližšího z technického a historického hlediska.  

5 Pavel Pavel | E-mail | 9. března 2012 v 10:43 | Reagovat

Zajímala by mě jedna věc kolem té rychlopalby z Lee-Enfield. Mám SMLE z r. 1915, je to krásná flinta, ale jedna věc mi vrtá hlavou: Když budu rychle repetýrovat a mačkat spoušť třetím prstem (ať už malíčkem nebo jiným), může se stát to, že stisknu spoušť moc brzo (tj. po doražení závěru do přední polohy, ale ještě s pákou nahoře). Zkusil jsem to nasucho a žádná blokace úderníku tam není. Pak by mi závěr vletěl do ksichtu, nebo se pletu?

6 Martin Hessler Martin Hessler | 11. března 2012 v 19:43 | Reagovat

[5]:  Blokaci úderníku tahle puška opravdu nemá, tehdy se to ještě nepoužívalo. Ale protože úderník je napínán při pohybu závěru dopředu (střelec stlačuje bicí pružinu při posunu závěru do přední polohy), tlak stačené bicí pružiny se snaží neuzamčený závěr odsunout dozadu. Pokud tedy stisknu spoušť při neuzamčeném závěru, tělo závěru se odsune o několik milimetrů dozadu a bicí mechanismus bude nefunkční.

7 michael kors bags clearance michael kors bags clearance | E-mail | Web | 1. července 2013 v 0:54 | Reagovat

An inspiring and well-written post, many tanks for all your hard work.

8 Jan Jan | E-mail | Web | 8. října 2015 v 12:38 | Reagovat

Co se týče pušek, já na zvěř používám techniku fomei. Je hodně dobrá http://www.puskohledy.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama