Britské vojenské pušky Lee - 1. část

6. července 2009 v 16:40 | Martin Hessler |  O ZBRANÍCH A LIDECH
V čase změn

Druhá polovina devatenáctého století probíhala v duchu bouřlivého technického vývoje, jenž se nemohl nedotknout v první řadě výzbroj a vybavení vyspělých armád. Zhruba mezi léty 1860 - 1890, tedy během pouhých 30 let, dospěl vývoj vojenských pušek od jednoranné, ústím hlavně nabíjené drážkované muškety na černý prach k opakovací pušce na jednotné, celokovové náboje plněné bezdýmným prachem na bázi nitrocelulózy.
První moderní opakovací pušku, komorovanou pro náboj malé ráže (menší než 9mm) zavedla roku 1886 do výzbroje Francie. Šlo o pušku Lebel ráže 8x50 R, zbraň s válcovým odsuvným závěrem a trubicovou nábojovou schránkou pod hlavní.
Hned za Francií si pospíšilo Německo, se svou služební puškou Gewehr 88 (často bývá nesprávně označována jako Mauser 88, ale ve skutečnosti byla zkonstruována armádní výzbrojní komisí, nikoliv u firmy Mauser) ráže 8x57, zavedenou do výzbroje roku 1888.
Velká Británie, jakožto jedna z nejvýznamnějších světových mocností té doby, nemohla pochopitelně zůstat pozadu. V roce 1889, pouhý necelý rok po Německu, přechází armáda Jejího Veličenstva na nový systém základní střelecké zbraně jednotlivce: opakovací pušku Lee-Metford.

Lee-Metford

Přestože francouzský systém Lebel představoval ve své době významný pokrok, viděno dnešníma očima to byl neohrabaný, těžký kus opracovaného železa. Francouzi zvolili jako zásobovací zařízení tubulární nábojovou schránku, uloženou rovnoběžně pod hlavní. Takové uspořádání nabízelo velkou kompaktnost zbraně (z pažby nikde nic nevyčnívá), a zásobovací zařízení je uspokojivě chráněno před poškozením nárazy a údery, o jaké nebývá v bitevní vřavě nouze. Tubulární schánku je však nutno plnit po jednom náboji, a co hůře, neumožňuje žádnou konstrukční úpravu pro rychlejší nabíjení.
Přestože zavedení pušek Lebel a Lee-Metford Mk. I do armádní výzbroje dělí pouhé tři roky, z konstrukčního hlediska představoval britský model promyšlenější systém. Rozměrově si byly obě pušky dost blízké (Lebel: 1305 mm, Lee-Metford: 1270 mm), ale Brity použitý závěrový systém Lee byl podstatně modernější. Snáze se otevíral i uzamykal, a bylo možno jej rozebrat bez použití nářadí. Britové při volbě zásobovacího zařízení vsadili na dvouřadý schránkový odnímatelný zásobník s kapacitou 8 nábojů ráže .303 British (7,7x56 R). Ten se sice rovněž plnil po jednom náboji, ale v pozdějších letech se ukázal jako vhodnější při modernizaci pušky.
Samotný název zbraně je složen ze jmen dvou konstruktérů, jimiž byli James Parish Lee (závěrový mechanismus a zásobník) a William Metford (tvůrce vývrtu hlavně)

Jak tedy vypadá a funguje puška vojáka Jejího Veličenstva z poslední dekády 19. století?
Základem systému je válcový odsuvný závěr, pohybující se v pouzdře závěru pevně spojeném s hlavní, opatřenou sedmidrážkovým vývrtem. Tělo závěru má dva uzamykací ozuby, umístěné bezprostředně před rukojetí při zadním čele závěru. Ty zapadají v uzamčeném stavu do výřezů v pouzdře - závěr na rozdíl od Mauserova systému neuzamyká přímo do hlavně, nýbrž do pouzdra (pouzdro závěru je tedy namáháno tlakem plynů při výstřelu). Takový systém sice teoreticky vykazuje menší pevnost, v praxi je to však sotva patrné. Závěr obsahuje bicí mechanismus v podobě přímoběžného úderníku s bicí pružinou, vzadu zakončeného úderníkovou maticí.
Pod pouzdrem závěru je umístěn výrazně zešikmený, dvouřadý schránkový zásobník. Náboje v zásobníku se nacházejí pod tlakem podavače, zdvihaného pružinou.
Celý systém je vsazen do dřevěného pažbení. Pro britské vojenské pušky je typická dělená pažba, tedy předpažbí a hlaviště pažby vyrobené jako samostatné součásti spojené s pouzdrem závěru objímkami (předpažbí, nadpažbí) a dlouhým šroubem (hlaviště).
Obsluha vypadala tak, že střelec stiskl záchyt zásobníku (malá páčka v přední části lučíku spouště), vyjmul zásobník ze zbraně a naplnil jej náboji - vtlačovaly se mezi vývodky zásobníku po jednom. Vrátil naplněný zásobník na místo, uchopil kliku závěru a otáčením proti směru hodinových ručiček /nahoru/ závěr odemkl. Pak tahem vzad odsunul válcové tělo závěru do krajní zadní polohy, čímž uvolnil nábojiště a vyhodil prázdnou nábojnici, pokud se nacházela v komoře. Podavač vytlačil sloupec nábojů v zásobníku vzhůru tak, že horní náboj se nacházel v poloze vhodné pro podání do nábojové komory. Tlakem na kliku závěru směrem vpřed střelec uzavřel závěr a zasunul náboj do komory, přičemž v poslední fázi tohoto pohybu došlo k zachycení úderníku ozubem spoušťové páky a k napnutí bicí pružiny. Poté otočením kliky doprava /dolů/ spojil uzamykací ozuby závěru z výřezy v pouzdře. Závěr byl uzamčen, úderník napnut a puška připravena k výstřelu. Střelec pustil kliku závěru, uchopil krk pažby a po zamíření na cíl stiskem spouště vystřelil.

Obr. 1
Lee-Metford Mk. I (1889)
Délka: 1270 mm (50 inch)
Délka hlavně: 813 mm (32 inch)
Drážkování: 7 drážek, vlevo, stoupání 254 mm (10 inch)
Hmotnost: 4,6 kg
Kapacita zásobníku: 8 nábojů

V době zavádění opakovacích pušek do výzbroje armád se jednalo o převratnou novinku. Je vcelku pochopitelné, že vysocí armádní činitelé, a to jsou lidé proslulí konzervativismem, na ně pohlíželi se značnou nedůvěrou a skepsí. Obávali se zejména vysoké rychlosti palby (ve srovnání s jednorannými zadovkami), jež podle jejich názoru nutně musela vést k neefektivnímu plýtvání municí. Dnes, ve věku automatických zbraní, se nám takové úvahy mohou zdát směšné. Ale neškodí si uvědomit, že před více než sto lety, v dobách neexistence automatických rotačních linek na výrobu nábojů, se střelivo pro vojenské zbraně vyrábělo a laborovalo téměř manufakturním způsobem - v dílnách s omezenou kapacitou, na jednoduchých jednooperačních lisech poháněných transmisemi od parních strojů. A pokud připočteme fakt, že logistický systém vojsk v poli závisel tehdy výhradně na koňských povozech a nohou pěšáků, nezbývá než uznat, že podobné argumenty měly svou váhu.
Proto konstruktéři raných vojenských opakovaček hledali cesty, jak přílišnému plýtvání střelivem zabránit. Puška Lee-Metford je z tohoto důvodu vybavena uzávěrou zásobníku - v podstatě plochou kovovou destičkou otočnou kolem svislého čepu, jež umožňuje uzavřít vyústění zásobníku a udělat tak z opakovačky jednorannou zbraň. Ostatní mechanismy pušky zůstanou plně funkční, střelec ale musí ručně nabíjet jednotlivé náboje. Střelivo v zásobníku tak mělo být ušetřeno pro kritickou situaci. Na obrázku níže je zřetelně vidět tato uzávěra (u pušky Lee-Metford Mk. II) v otevřeném a uzavřeném stavu.

Obr. 2
Uzávěra zásobníku

Další vývoj

Britské vojenské pušky jsou charakteristické značným množstvím vzorů, často vyráběných současně nebo s velmi malým časovým odstupem, a navzájem se nepodstatně lišících. Mnoho těchto variant vzniklo úpravami či přestavbou starších modelů pušek.
Ještě v roce 1892 přišla do výzbroje puška Lee-Metford Mk I*, a to v souvislosti s náhradou černého prachu prachem bezdýmným - zvýšila se počáteční rychlost střely a odlišná balistická křivka si vynutila změnu mířidel. Téhož roku byla zavedena puška Lee-Metford Mk. II, s mírně upraveným zásobníkem na 10 nábojů a se salvovými mířidly, určenými k plošné hromadné salvami na velké vzdálenosti (1700 - 2800 yardů). Tvoří je hledí s malým dioptrickým průhledíkem, umístěné na sklopném raménku po levé straně pouzdra závěru, k němuž náleží zvláštní muška, umístěná na otočném raménku na boku předpažbí. Vizuálně se puška Mk. II od předchozího vzoru liší především zaoblenou přední hranou zásobníku, zmizelo také malé vybrání v předpažbí v místě hmatníku uzávěry zásobníku a změnil se způsob uchycení protiprachového krytu závěru. Odlišnosti jsou dobře rozeznatelné na následujícím obrázku.

Obr. 3

Obr. 3a
Salvová mířidla

Puška Lee-Metford Mk. II* byla vybavena páčkovou pojistkou, umístěnou na pravé straně zadní části závěru, vedle úderníkové matice. Obdobná je, byť nezřetelně, vidět na obrázku č. 4 (v kroužku).

Obr. 4

Nastupuje Enfield

Když byl roku 1892 nahrazen lisovaný černý prach, používaný k plnění nábojů, prachem bezdýmným, přišlo se na nevhodnost původního Metfordova vývrtu pro tuto střelivinu. Bezdýmné střelné prachy mají obecně mnohem vyšší teplotu hoření, vytvářejí větší provozní tlaky a produkují více spalného tepla. Rychlost střel sice vzrostla, ale hlavně pušek se rychleji opotřebovávaly, a již po poměrně malém počtu vystřelených ran docházelo ke zvětšování rozptylu a poklesu výkonu v důsledku vypalování drážek. Proto byla ve státní zbrojovce v Enfieldu vyvinuta nová hlaveň, zavedená v roce 1895 do výroby. Od staršího typu (sedm relativně mělkých drážek se zaobleným průřezem) se lišila pětidrážkovým vývrtem, s výrazně hlubšími drážkami pravoúhlého profilu. Poněkud pozměněno bylo také hledí. Puška obdržela název Lee-Enfield Mk. I, v roce 1899 ji následovala puška a karabina Lee-Enfield Mk I*, s nepatrně jiným provedením některých součástek.
Vedle pušky byla vyráběna též jezdecká karabina shodné konstrukce. Model Cavalry Carbine Magazine Mk. I se vyznačuje absencí poutek pro nosný řemen (byl určen k nošení v sedlovém pouzdře) a nemožností nasazení bodáku. Kulička na klice závěru je z vnější strany oploštělá kvůli větší kompaktnosti.

Obr. 5
Lee-Enfield Cavalry Carbine Magazine Mk. I (1895):
Celková délka: 1024 mm
Délka hlavně: 527 mm (20,75 inch)
Drážkování: 5 drážek, vlevo, stoupání 254 mm (10 inch)
Hmotnost: 3, 42kg
Kapacita zásobníku: 6 nábojů

Karabina Lee-Enfield Mk. I* byla určena pro dělostřelectvo a ženijní vojsko, od předchozího vzoru se liší kratším pažbením, přítomností záchytu pro bodák a
poutek pro nosný řemen, naopak chybí dolní hlavňová objímka. Zásobník má kapacitu 10 nábojů.

Obr. 6
Lee-Enfield Carbine Magazine Mk. I*

Obdobná je karabina Lee-Enfield R.I.C., vyráběná v letech 1896 -1905 pro Královskou irskou jízdní policii (Royal Irish Constabulary). Má záchyt bodáku, poněkud zeštíhlené, vylehčené předpažbí, dřevěné nadpažbí u některých exemplářů schází úplně (zbraň na snímku je má), dolní poutko pro řemen může být umístěno buď zdola, nebo bočně ve vybrání na pravé straně hlaviště pažby. Zásobník na 6 nábojů, páčková pojistka jako u pušky Lee-Metford Mk. II*


Obr. 7
Lee-Enfield R.I.C. (1896):
Celková délka: 1024 mm (40 inch)
Délka hlavně: 527 mm (20,75 inch)
Drážkování: 5 drážek, vlevo, stoupání 254 mm (10 inch)
Hmotnost: 3, 37 kg
Kapacita zásobníku: 6 nábojů

Praktické zkušenosti

S uvedenou pestrou paletou pušek a karabin, jež však všechny bez výjimky střílely tímtéž nábojem ráže .303, prodělala britská armáda búrskou válku (1899-1902). A dlužno podotknout, že pro ni neznamenala nejlepší vysvědčení. Britové sice nakonec zvítězili, ale za cenu nasazení téměř půl milionu vojáků (celá búrská populace čítala sotva 86 000 dospělých mužů) a použití extrémně brutálních metod, zahrnujících i vedení války proti civilnímu obyvatelstvu. Přitom se v celé šíři projevily vážné nedostatky jak v taktice, tak ve střeleckém výcviku britské pěchoty. Té pěchoty, která si na střelecké dovednosti svých mužů odnepaměti zakládala, pyšnila se jí a spoléhala na ni.
Búrští povstalci, poměrně dobře vyzbrojení puškami Mauser a Winchester, totiž měli nad oddíly britské královské armády palebnou převahu. Jejich pušky fungovaly v principu obdobně a měly i srovnatelné balistické parametry, ale Búrové vesměs předčili Brity v úrovni střeleckých dovedností. Není divu, byli to převážně lovci a farmáři, puška byla od dětství součástí jejich života stejně jako kalhoty. Navíc se jejich zbraně daly nabíjet pomocí nábojových pásků: střelec místo vyjímání zásobníku z pušky a jeho plnění jednotlivými náboji nasadil do svislých drážek v pouzdře závěru kovový pásek s plochým perem, spojující několik nábojů (nejčastěji 5), a poté tlakem palce na horní náboj vtlačil střelivo do nábojové schránky. Prázdný pásek vytáhl a zahodil, zavřením závěru nabil první náboj do komory - a mohl střílet. Metfordy ani Enfieldy se z pásků nabíjet nedaly, a předpisy britské armády stále trvaly na používání uzávěry zásobníku. Vojáci tedy museli nabíjet jednotlivé náboje přímo do hlavně a teprve v kritické situaci (jenže co je to kritická situace a kdo dokáže určit, kdy k ní v boji dochází?) jim bylo umožněno tahem za rýhovaný hmatník směrem vpravo otevřít zásobník a začít z pušky střílet způsobem, pro nějž byla původně konstruována, tedy jako z opakovačky. Na búrských puškách žádné podobné zařízení nebylo.
Výsledkem těchto problémů, a ovšem také odhodlání a zarputilosti povstalců, bylo velmi těsné britské vítězství. A také ponaučení. Generál sir Frederick Roberts, schopný důstojník a vrchní velitel britské armády, měl lví podíl na změnách v bojovém výcviku. Pochopil, že mužstvo je třeba naučit rychlé a účinné střelbě, a všemožně proto podporoval střeleckou zdatnost svých podřízených. Již sloužící pušky začaly být urychleně vybavovány zařízením umožňujícím nabíjení pomocí pásků, bylo zakázáno používání uzávěry zásobníku (s výjimkou ochrany střeliva před znečištěním za přesunu) a nabíjení jednotlivými náboji se přísně trestalo. Především se ale střílelo. Střílelo se vstoje, vleže, vkleče, vsedě, ve dne i v noci, na dálku i na blízko. Pořádaly se střelecké soutěže na všech armádních úrovních, nejlepší střelci byli odměňováni, dostávali výkonnostní odznaky, finanční prémie a mohli si vysloužit i povýšení. Základní výcviková norma požadovala, aby voják dokázal vypálit z pušky 15 mířených ran za minutu, ale většina zkušených vojáků (britská královská armáda byla tehdy plně profesionálním sborem, léta tvrdě drilovaným a zocelovaným v koloniálních taženích) dokázala v bojových podmínkách uskutečnit za minutu až 35 mířených výstřelů.
Tato výcviková praxe se zdaleka netýkala jen mužstva bojových jednotek. Všichni, včetně příslušníků pomocných a týlových útvarů, skladníky počínaje a štábními důstojníky konče, museli minimálně jednou ročně předvést svou střeleckou dovednost prokázáním schopnosti splnit základní normu. Pokud neuspěli, byl jim snížen plat, museli se do určeného termínu hlásit k přezkoušení, a v případě opakovaného neúspěchu mohli být i propuštěni z armády. Filozofie ve své podstatě jednoduchá a logická: Co na tom, že jste kočí/skladník/saniťák/podkovář/důstojník kartografické služby? Především jste voják. Voják musí umět střílet z pušky. Tečka, hotovo. Jedinou skupinu, která byla z této povinnosti vyňata, představovali vojenští kaplani. Dá se říci, že britští pěšáci neměli v té době z hlediska střeleckých dovedností v Evropě konkurenci. Jejich palba byla skutečně vražedná.

Technika rychlopalby

Jak vlastně vypadá taková rychlá mířená střelba v praxi?
Levou rukou drží voják pušku za předpažbí a tlačí botku pažby do ramene. Poloha levé ruky se při střelbě nemění, pažba zůstává v rameni i během nabíjení zbraně z nábojových pásků. Pravou rukou pustí krk pažby a napjatou otevřenou dlaní uhodí šikmo nahoru do kliky závěru. Tímto jediným plynulým pohybem odemkne a otevře závěr a vyhodí prázdnou nábojnici. Jakmile závěr doběhne do své krajní zadní polohy a zastaví se, přesmykne střelec pravou dlaň přes kuličku na konci kliky závěru a rázně jí zatlačí směrem vpřed a dolů. Jedná se o zvláštní, rychlý pohyb na pomezí tlaku a úderu. Je nutno si počínat opravdu razantně, jinak se závěr může zaseknout. A chce to trochu síly. Úderník Enfieldu je totiž napínán přímým pohybem závěru vpřed. Správné provedení pohybu zajistí, že závěr je opět jediným plynulým pohybem uzavřen a uzamčen. Pravá ruka poté uchopí krk pažby, střelec provede korekci zamíření a vystřelí.
Během války byl vyvinut ještě rychlejší způsob střelby. Traduje se, že jej "vynalezli" australští vojáci sboru ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps), bojující na Gallipoli, ale hodnověrný důkaz pro toto tvrzení patrně neexistuje. Voják po nabití zbraně nepouštěl kliku závěru, pravou ruku nechal položenou na kuličce na jejím konci, a spoušť stiskl malíčkem, který byl pro takový fígl v ideální poloze. Faktem zůstává, že "Australáci" dokázali vyhnat bojovou kadenci k neuvěřitelným 50 - 55 ranám za minutu (!). To je již velmi slušné tempo i na střelce ze samonabíjecí pušky.
Tuto rychlost palby ostatně umožňovala z velké části samotná konstrukce pušky. Závěr konstrukce Lee má kliku umístěnu na zadním konci těla a skloněnu v nanejvýš příznivém úhlu směrem dolů. Výřezy pro uzamykací ozuby, vytvarované v pouzdře závěru, jsou ve vnějších částech mírně šroubovitě zešikmené, závěr se tedy začíná pohybovat dozadu již v konečné fázi odemykání a celý pohyb ruky při jeho odemčení a otevření tak může být velice plynulý.


Nábojový pásek pro 5 nábojů .303 British


















Pokračování: Britské vojenské pušky Lee - 2. část
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Petr F Petr F | 5. srpna 2009 v 22:40 | Reagovat

Mozna se pletu, ale Prusaci nas rozstrileli zadovkama uz v roce 1867. Proc to podle Vas neni "První moderní opakovací puška"?

2 M. H. - Admin M. H. - Admin | 4. října 2009 v 19:18 | Reagovat

1) Bylo to roku 1866.
2) Jehlovka Dreyse nebyla moderní opakovačkou, dokonce ani nemoderní opakovačkou. Nebyla totiž opakovačkou vůbec, šlo o jednorannou zbraň.
3) Uvedená zbraň používala sice jednotný náboj, avšak laborovaný černým prachem a bez vlastního těsnění - velmi svérázné konstrukce, s papírovou nábojnicí a zápalkou umístěnou na dnové části střely. Jehla tedy musela probodnout nábojnici a projít celou prachovou náplní, aby iniciovala zápalku.
Přestože Dreyseho jehlovky ve své době znamenaly z takticko-technického značný pokrok, přesností a účinným dostřelem značně zaostávaly za rakouskými puškami Lorenz, nabíjenými ovšem zepředu. Mnohem větší podíl na vítězství Prusů měla jejich taktika, kdy pěchota útočila v rozptýlených skupinách místo do té doby obvyklých sevřených rojnic, muži využívali terénních úkrytů a stříleli převážně vleže (to jim umožnily zezadu nabíjené pušky). Ve srovnání s vojenskými opakovacími puškami z přelomu 19. a 20. století lze Dreyseho systém těžko označit za "moderní zbraň".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama