Školní vrazi - kde se berou?

18. března 2009 v 14:34 | Martin Hessler |  SVĚT KOLEM NÁS
K napsání této úvahy mne podnítily dvě věci. První z nich byl názor Georga Stiela, člena německého střeleckého spolku, že prvotní příčinou zločinů páchaných mladistvými šílenými střelci jsou akční a válečné PC a videohry, a druhou komentář jistého přispěvatele vyznívající v tom smyslu, že vinu je třeba hledat spíše u televizních seriálů či filmů s toutéž tématikou.
Nuže, pokud pomineme obligátní žvásty pseudohumanistů a některých politiků, že "za všechno můžou ty fuj-fuj legálně držené zbraně", kde je tedy onen příslovečný zakopaný pes?
Každá podobná tragická událost vyvolá okamžitý a poměrně pochopitelný zájem veřejnosti, spojený samozřejmě s přetřásáním případu v televizi, v tisku, na internetových portálech. Zatímco běžného občana především zajímá, jak k něčemu podobnému mohlo dojít, a hlavně, jak takovým věcem do budoucna předcházet, pro novináře a vydavatele znamená ze všeho nejvíce kasovní trhák. Nic proti, smyslem jejich práce je přece informovat veřejnost, čili psát o věcech, které lidi zajímají. Ovšem takovýhle sólokapr musí být zužitkován do poslední šupinky!
Důsledkem je to, že v celé řadě periodik, v televizních zprávách i na webových stránkách se zájemce dozví, jak se pachatel jmenoval, jak vypadal (pokud možno pomocí série fotografií od plenek až k poslednímu školnímu tablu), čím jsou jeho rodiče, kde bydlel, v jakých sociálních podmínkách vyrůstal, jaký měl prospěch ve škole. K tomu se přihodí pár krátkých rozhovorů se sousedy, ("Já nechápu, jak moh´ něco takovýho udělat, byl to takovej tichej nenápadnej kluk...), spolužáky ("Všichni ho měli ve škole rádi...") a učiteli ("Výborně se učil a krásně recitoval..."), přidá se dramatický popis vraždění bezmocných obětí a následného policejního zásahu, a senzaci máme na světě - totiž v redakční uzávěrce.
Přestože se patrně nenajde reportér ani redaktor padlý na hlavu do té míry, že by činy školních vrahů veřejně vyzdvihoval, v důsledku popsaných skutečností dochází k přesně opačnému efektu, než jaký by byl žádoucí. Zejména pokud autoři sofistikovanějších statí osloví odborníky na psychologii, sociologii, pedagogiku atd., s jejichž pomocí jednání pachatele analyzují a rozšťourají. V ideálním případě dojdou k oblíbenému a takřka univerzálnímu závěru, že zabijácké šílenství bylo možno téměř s jistotou předpokládat, neboť pachatel:

a) měl těžké dětství
nebo
b) na něj rodiče neměli čas
popřípadě
c) trpěl odcizením kolektivu.

Vůbec "nejlepší" je pak kombinace všech tří faktorů.

Hotovo, sečteno, podepsáno. Vlastně, možná by ještě neškodilo dodat, co tomu všemu říká vlivná osoba ta či ona, např. ministr školství nebo populární zpěvák X. Y.
Z vražedného psychopata je rázem truchlivý hrdina, jenž volal o pomoc a nebyl vyslyšen, eventuálně již nemohl unést narážky spolužáků na svou postavu či barvu vlasů. Grafik doplní text školní fotografií obrejleného blbečka s nemastným-neslaným úsměvem (portrét na ježka ostříhaného hromotluka v černém triku a s nařvaným obličejem také není špatný) a snímkem průčelí školní budovy (je celkem jedno které, kolik čtenářů už někdy bylo např. ve Finsku a studovalo tam architekturu veřejných staveb?). Může to jít do tisku, veřejnost si smlsne.

A nyní se dostáváme k jádru věci: většina teenagerů touží stát se alespoň jednou v životě hrdinou. Být slavný, známý, respektovaný a obdivovaný. Prošel jsem si tím já, prošli jste si tím nejspíš i vy... No, jen si vzpomeňte! Navíc existuje poměrně početná skupina duševně nevyzrálých dospělých jedinců, které přes jejich relativně zralý věk podobné touhy zdaleka neopustily. Samozřejmě, vliv rodinného prostředí a školního kolektivu nelze zcela opominout. Věřím, že třeba klukovi, který byl léta šikanován a odnikud se nedočkal pomoci, mohou jednoho krásného dne rupnout nervy a rozhodne se pomstít. Jenže takový zkratkař většinou svůj čin dlouhodobě neplánuje a neinzeruje jej předem na internetu... Jednoduše nezvládne emoce a chopí se příležitosti oplatit měsíce a roky ponižování a násilí prolitou krví. K tomu většinou obrací svou emotivní explozi proti konkrétním osobám: původcům teroru, pedagogovi jenž (podle jeho názoru) nezakročil a nečinně přihlížel, atd., atd. Nestřílí bezhlavě na každého, kdo projde okolo.
Valná část mladých lidí tíhne ke kopírování vzorů, a to bohužel stejně často pozitivních jako negativních. Přidá-li se touha vyniknout za jakoukoli cenu, určitý všeobecný sklon dospívajících šokovat a vybočovat z řady (zevnějškem, hudbou, mluvou, chováním), a snaha dokázat rodině i okolí, že už nejsou žádné kurvasetsakradopíči malé dětičky - nemůže být mediální festival kolem pachatele školního masakru v Alabamě nebo kdekoli jinde na světě oním startovacím impulsem, negativním vzorem svádějícím frustrovaného nezralého jedince k napodobení? Nemůže prostě shlédnout večerní zprávy a říci si:
No jasně! Teď už vím jak na to! Pozejtří budu ve všech novinách, a Simča Králová, co se mi vysmála, když jsem jí zval na rande, i ten zmetek Pazdera, co mě zmlátil na záchodě a strčil mi hlavu do mísy, budou čučet, čeho jsem schopnej...!

Pravděpodobně se nikdy nedožijeme toho, že by tiskové zprávy o školních masakrech vypadaly nějak takto:

"Včera v dopoledních hodinách vtrhl do budovy střední školy ve městě X jeden ze studentů, ozbrojený ukradenou pistolí. Nelítostně a zběsile zavraždil na místě šest svých spolužáků a dva učitele, načež, stíhán policií, si prostřelil hlavu a ukončil tak svůj bezectný život. Nepřinášíme vám jeho fotografie ani osobní údaje, nebudeme zveřejňovat informace o jeho osobě. Podobná lidská zrůda si nic takového nezaslouží. Nezajímají nás ani důvody uvedené v dopisu na rozloučenou, jimiž se pokoušel svůj zločin vysvětlovat - něco takového totiž nelze vysvětlit, tím méně omluvit. Vrahovo jméno budiž zapomenuto a žádný slušný člověk je již nevysloví."
(Následovat by měl výčet obětí včetně fotografických portrétů, dat narození a úmrtí s dovětkem "Zahynuli rukou odporného vraha".)

Něco podobného je samozřejmě utopie. Ale snad bychom si mohli najít půlhodinku času, posadit se se svými ratolestmi do křesla a dát s nimi řeč o tom, co je podobný jedinec zač. Pokusit se jim nenásilně a bez zbytečného mentorování osvětlit, že se v žádném případě nejedná o hrdinu, nýbrž o hnusného zločince, netvora bez svědomí, který si nezaslouží ani křížek na hrob. Natož něčí úctu, obdiv, nebo místo na titulních stránkách novin.

Závěrem bych si dovolil podotknout, že nejsem vzdělán v oboru psychologie. Berte tedy, prosím, tento článek skutečně výhradně coby krátkou úvahu na dané téma.

Martin Hessler
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 daks daks | 19. března 2009 v 10:50 | Reagovat

Já jsem svým příspěvkem v předchozím článku jen chtěl naznačit, že nemá cenu zavádět represe zrovna proti držitelům zbraní, protože stejně tak dobře si lze vzít na paškál kohokoliv včetně televizních stanic a výrobců her. I přesto mi nepřipadá normální, že televize prezentují zabíjení lidí jako úplně běžnou věc, možná to není příčinou páchání zločinů, ale rozhodně je to bagatelizace násilí.

2 Praclovek Praclovek | Web | 19. března 2009 v 11:17 | Reagovat

Daks: Ano, je to bagatelizace. Ale co chceš od televizní stanice, ve které ti nejdříve ukážou masakr na silnici, vzápětí jde pořad o tom jakou to auto má supermaximálkukuapíčuwoe, pak se propere, jak je ten bodovej system super proti pirátům silnic a hned na to se ti tam zpěvák (kterého mají děti za vzor) pochlubí, jak to mastí po dálnici deset, dvěstě, třista z místa. Tak si vyber. A jak bude reagovat teenager???

3 fero fero | 19. března 2009 v 11:24 | Reagovat

Příčinu vidím v tom, že se násilí stalo prostředkem k zábavě, a to už od raného dětství. Zkuste se někdy přemoci a pár hodin se dívat na dětské kreslené seriály. Třeba na kanál Jetix.

Už malé děti kopírují chování seriálových hrdinů. Většina z nás to zná.  Z prcků čas od času vypadne šokující výrok a všichni se diví. A pak tu samou frázi rodiče uslyší z televize, před kterou sviště posadili. Může být i hůř. Učitelky ve školkách dobře znají situace, kdy jedno dítě napadlo druhé okoukaným kung-fu chvatem. Třeba kopnutím do hlavy.

4 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 19. března 2009 v 12:02 | Reagovat

Asi to chce se nad tou problematikou zamyslet hlouběji, analytičtěji a jít po příčinách, důsledcích, okolnostech a souvislostech.

Jak si mám tedy vysvětlit, že některé prvky násilí pochytávali moji synové s socialistické mateřské školce v dobách, kdy v Československé televizi mohli sledovat pouze ideologicky prověřené večerníčky a pohádky schválené kulturním oddělením ÚV KSČ?

Jak je tedy možné, že za hlubokého reálného socialismu bujela a kvetla šikana nespravedlivě přisuzovaná pouze základní vojenské službě, avšak v reálu už se mezi sebou šikanovaly právě děti v mateřské školce, na základní škole, na učilišti, šikana se nevyhýbala ani dívčím internátům, šikanováni byli noví mladí pracovníci v socialistických kolektivech na pracovišti, na stavbě apod.? Není působení médií a her, které samozřejmě nechci nijak podcenit, pouze druhotným, nebo i terciálním faktorem v celém souboru příčin, které jsou možná dány tisíciletým fylogenetickým vývojem a podmíněny u některých jedinců ontogeneticky? Někteří lidé i ve 21. století totiž empiricky docházejí k prastarému tisíciletému poznání, že nejúspěšnějším způsobem chování je násilí. A mají jej zakódováno geneticky v sobě.

A jaké tedy asi sledovali televizní seriály, filmy na satelitu, nebo hráli počítačové hry například manželé Stodolovi?

5 fero fero | 19. března 2009 v 12:18 | Reagovat

Šikany bylo za bolševika dost, ale nepřerostla do podoby masových vražd. Každý věděl, i ten, kdo šikanoval, že je násilí ve své podstatě  zlo. Teď se ale otevřeně propaguje jako běžný nástroj k dosažení cíle. A média všeho druhu na tom mají lví podíl.

6 M.H. - Admin M.H. - Admin | 19. března 2009 v 12:59 | Reagovat

Pro FERO + BARTALMISSION: Ano, šikany skutečně bylo za bolševika ažaž, a dokonce bývala často bagatelizována, stejně jako např. korupce. A v mnohých kruzích, zejména vojenských, se považovala za něco v podstatě normálního, za jakousi "součást folklóru". Když v ubikacích vojenského gymnázia "J. Žižky z Trocnova" dva studenti staršího ročníku vrazili nahému nováčkovi do zadnice tužku, nutili jej tančit "lambadu" a tímto způsobem kreslit osmičky na zeď, velení školy se tím odmítlo zabývat s odůvdněním, že dotyčný postižený "musí něco vydržet". Nakonec zemřel - šikanéři ho totiž vyhodili, hlavou napřed, z okna ve 3. patře na nádvoří... Přesto se tento případ nedostal přes informační embargo do médií. V socialistické společnosti se takové věci zkrátka nedějí, žeééé, soudruzi...?

Skutečně, při svém povolání se střetávám takřka denně s jedinci, kteří považují násilné chování za prostředek komunikace a způsob, jak se prosadit - a to jednoduše z toho důvodu, že jim to nejen opakovaně prochází, ale často dokonce přináší prospěch. Hmotný i osobní. Toto téma jsem již kdysi naťukl v debatě o smyslu či nesmyslnosti fyzických trestů. Nejsem zastánce mlácení dětí, jenomže... Chová li se někdo násilně a nenásleduje-li takovému chování okamžitě citelný trest či odveta, určitě to zkusí znovu. Člověk (stejně jako většina zvířat) má totiž vnitřně zakódováno opakovat postupy, které přinesly efekt.

Křesťanská láska k bližnímu vypadá opravdu krásně a ušlechtile, a skutečně je většinou mnohem lepší vycházet s lidmi po dobrém. Ale jak bych dopadl, kdybych "nastavil pravou líc" poté, co mne někdo udeřil do levé? Patrně jako bezmocná oběť, umlácená někým, kdo se rozhodl prosadit za každou cenu...

Tendence k násilnému chování je neodmyslitelným a přirozeným prvkem lidské povahy. Umožňuje nám přežít, lovit, bránit se útoku. Jeduinci, kteří se kdysi v dávné minulosti nedokázali chovat násilně, nezanechali potomky, protože byli zabiti a snědeni. A spíše než v televizi a akčních PC hrách bych viděl příčinu potíží v tom, že jen málo rodičů se namáhá TOHLE svým dětem opakovaně, v závislosti na momentálním věku srozumitelně, vysvětlovat. Většinou se spokojí s obligátním "Neper se!" Jenže jak se s tím má srovnat mladý človíček, který ve škole i na ulici vidí, že ti kdo se perou a týrají jiné, jsou na tom často lépe než on? Protože nebývají adekvátně potrestáni (odepření čokolády nepovažuji za trest a poznámky v žákovské knížce nemají výchovný efekt, jestliže doma nenásleduje "exekuce"), a takové chování jim opakovaně prochází? Jednoho dne tedy mohou pozvednout pěsti a začít bojovat o své místo na slunci...

7 fero fero | 19. března 2009 v 13:39 | Reagovat

Školní vrazi nejsou zrovna typ lidí, kteří by si chtěli vybojovat místo na slunci. Jsou to vesměs looseři,  kteří se chtějí okolí za cosi mstít. Uražení hošíci sedí u bedny (TV, compu, playstationu), mačkají si beďary a říkají si uvnitř ...vy svině ... smějete se mi ... holky se mnou nechtějí chodit ... já vám ukážu ...

Ve svém virtuálním světě nejsou malí zmrdi, ale velcí kingové. A občas někdo z nich zachce být stejný king i ve skutečném světě. Aspoň na chvilku.

8 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 19. března 2009 v 14:24 | Reagovat

M.H. Admin + Fero: Jsem s M. H. v podstatě zajedno. Oba jen trochu odlišnými slovy říkáme vlastně totéž a lze u nás zobecnit především to, že přehnaně nezobecňujeme. Spíš si klademe otázky a pokoušíme se na ně hledat odpovědi s respektováním důležité hranice mezi obecným a jednotlivým. Největším omylem totiž bývá vyslovovat zobecňující soudy a návazně vydávat své dedukce a domněnky za pravdu. Nic ve zlém, ale pozoruji u Fera takovou tendenci. Vyjadřovat se v množném čísle oznamovacím způsobem a konstatujícím tónem o záležitostech, ve kterých nejsou známy závěry odborných posudků, to je vždy ošidné...

9 fero fero | 19. března 2009 v 15:06 | Reagovat

Bartalmission: K dedukci o skutečných příčinách školních vražd mnoho materiálu nemáme. Mrtvolu vraha žádný psycholog nevyslechne.

K problému samému ovšem musíme nějaký postoj zaujmout. Už proto, že musí být řešen a opatření k jeho řešení (skutečnému či zdánlivému) se nás dotknou.

Nezbývá než zevšeobecnit to málo, co už víme. A uvědomit si, že ani ten, kdo tvrdí, že ví něco víc a na základě toho navrhuje to či ono opatření, nemá k dispozici mnoho podkladů pro své závěry.

10 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 20. března 2009 v 16:24 | Reagovat

Ad Fero : S touto reakcí mně nezbývá než souhlasit do posledního písmene. Ano, mrtvolu již explorovat nelze. V tom je nutno se soustředit na blízké sociální okolí pachatele a na jeho pozůstalost a retrospektivně hledat tam.

Souhlasím plně, že postoj k věci zaujmout musíme, jelikož různá návazná opatření (třeba sebelépe míněná, mnohdy bohužel však i zcestná) se nás dotknou.

A velmi důležité je transparentně ukazovat  a poukazovat na neopodstatněnost a zcestnost některých těch návrhů vycházejících právě z mylných závěrů. A v tom je právě ten kámen úrazu. Měl jsem a mám vždy obavu z toho, když si je někdo v takové situaci, v takových případech až příliš jist. Tam je naopak právě nutné ponechávat si určitý odstup, určitou rezervu, protože stoprocentní jistotu není možné mít nikdy. Psychologie není a nemůže nikdy být exaktní vědou. Nikdy v ní nepůjde nic přesně vypočítat jako v matematice nebo fyzice, kde se výsledek rovnice dvakrát podtrhne a lze jej zpětně ověřit. Psychologie navždy zůstane vědou stochastickou, pravděpodobnostní.

Takže z čeho jsem měl u těch prvních komentářů obavu? Z toho, že každý ten otřesný případ je tak trochu jiný, determinovaný osobností konkrétního jedince a tedy hledat paralely, převádět podobná zjištění příliš snadno na společného jmenovatele jako u zlomků, přiliš snadno zobecňovat, to by mohlo být ošidné a zavádějící. Volám pouze po opatrnosti a ostražitosti po metodologické stránce u porovnávání jednotlivých případů a u hledání jejich obecných rysů. (Je nutné je hledat, ale s velkou badatelskou opatrností a pokorou.)

Je to v tomto případě mojí reakce zde podobné jako u mojí nedávné reakce na určitý příspěvek na Gun Lex, kde jeden autor chtěl interpretovat určitá vědecky a metodologicky správně zobecňující zjištění k sériovým vrahům jako úplně univerzálně všeobecně platná, ale nebral při tom v potaz sociálně-psychologické a sociokulturní rozdíly mezi Západem a Východem. Ty však budou objektivně existovat a ovlivňovat chování jedinců i celých sociálních systémů a subsystémů ať se nám to líbí nebo ne.

A v této oblasti mě tak trochu zaskočil dokonce i renomovaný odborník PhDr. Slavomil Hubálek, který na otázku celostátního renomovaného deníku týkající se možnosti rozšíření školních masakrů do ČR odpověděl, že je přesvědčen, že "to" souvisí s množstvím zbraní ve společnosti..., že v počtu zabitých se již světu vyrovnáváme... Vidíte jak může být takové "ad hoc" srovnávání zavádějící? A tedy zcestné? Od erudovaného odborníka takový myšlenkový zkrat (nebo zkreslená interpretace) jistě leckoho zaskočí. A rázem jsme tam, kde jsme být nechtěli.

11 franta franta | E-mail | 25. března 2009 v 19:02 | Reagovat

Všechny vás zabiju!

12 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 30. března 2009 v 10:22 | Reagovat

Franto, proč používáte takovou závažnou slovní výhružku? I pokud není míněna vážně, dopouštíte se dokonce trestného činu. Víte to? Nepatříte nakonec k těm emocinálně instabilním, tedy vlastně psychicky labilním odpůrcům zbraní jako takových? Na jiném místě na tomto webu spolu diskutovali dva odpůrci zbraní a dva zastánci práva slušných a bezúhonných lidí držet a nosit zbraň. A hádejte které diskusní příspěvky kterých dvou z těch čtyř účastníků té diskuse vykazovaly větší verbální agresivitu... To je velmi zajímavé odsledovat. Víte kdo byl v té výměně názorů daleko podrážděnější a útočnější na straně jedné a kdo byl na straně druhé takový chladně a racionálně rozvážný? Jako racionální a rozvážní se v té diskusi projevili držitelé zbrojních průkazů. To o něčem svědčí... On opravdu zbrojní průkaz nepatří do ruky každému. A zbraň už vůbec ne. Jakákoliv.  

Dejme tomu, že byste svojí vyhrůžku publikovanou zde dne 25.3.2009 zrealizoval a zabil nás. Třeba řeznickým sekáčkem na maso. Bulvár by si na tom určitě smlsnul. A určití lidé by se hned postavili před školu a začali by se účelově vyptávat kolem chodících maminek jsou-li proti legálnímu držení palných zbraní. Tedy obvyklý scénář. Bystrému čtenáři však neunikne o co komu jde. Ono je to někdy až moc průhledné. Bohužel to však není naivní. Ono to funguje. A na takovou kolektivní hloupost velké masy lidí a jejich manipulovatelnost spoléhají i někteří demagogičtí politici a prodejní novináři.

13 viktor balda viktor balda | E-mail | 11. srpna 2009 v 18:30 | Reagovat

působí to na mě značně objektivně v první části. ta druhá a zvláště závěr, mi naopak připadá prostá tvého (Vašeho) nadhledu.
Mediální práce s podobnou "látkou" je jistě zavádějící, ale nemohu se ubránit pocitu, že velká část je jí nutná.
Jsem opačného názoru v tom smyslu, že je třeba informovat (a teď nemluvím o médiích, ale o odbodrných článcích např.)
o, dovolím si amatérsky použít, profilu pachatele...
a rodiče kteří se večer věnují vysvětlení této události, by NAOPAK měli vědět pokud možno co nejvíce o okolnostech, a "psychu" jedince, následně vysvětlit dětem odpornou - ale i lidskou stránku věci.
nevěřím totiž že oni pachatelé školních vražd, nesjou lidé ale bestie.
jsou to jen a pouze lidé v daných situacích.

14 M. H. - Admin M. H. - Admin | 23. října 2009 v 15:58 | Reagovat

[13]: Možná že jsem se ve druhé části o žádný nadhled ani nepokoušel. Marná sláva, my lidé jsme zkrátka primáti... Ochranu lidských mláďat máme geneticky zakódovanou. A to i proti jedincům svého vlastního druhu. Takže vraždění dětí je něco, co jsem schopen vnímat JEDINĚ jako bestialitu. Neznám a neumím si totiž představit situaci, která by podobný skutek činila omluvitelným.

15 wolf wolf | 13. září 2010 v 16:37 | Reagovat

myslím že podívat se na film "Klass" by neuškodilo..

16 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 19. února 2011 v 20:02 | Reagovat

Na film jsem se podíval a mohu říci, že jistě stojí za shlédnutí a za zamyšlení. Ale zase jsem na pozoru a chránil bych se jakéhokoliv zobecňování. Po shlédnutí takového filmu lze možná pochopit niterné prožívání šikanovaného jedince, ale ani jakákoliv empatie či vmyšlení se do myšlenkových pochodů zoufalého vybičovance nemůže ospravedlňovat číkoliv protispolečenské jednání byť bylo sebezkratovější. Dotyčného studenta ve filmu Klass šikanovali opravdu, bylo mu ubližováno skutečně. Ale například vražedkyně Olga Hepnarová v někdejším Československu v sedmdesátých létech si to ubližování jí okolím do značné míry jenom namlouvala.

Ať už je motiv agrese jedince vůči okolí jakýkoliv, nemůže vyviňovat jejího pachatele. Pochopení motivu jakéhokoli trestného činu je jistě důležité, ale nemělo by vést k nesprávným a zcestným vývodům. Vraťme se však k našemu tématu zde na tomto webu v této diskusi: bestialitu omlouvat nelze v žádném případě. Ničím.

17 Jakub Jakub | E-mail | 21. dubna 2012 v 21:19 | Reagovat

Výborně napsaný! Chlape, Vy máte beze srandy talent, četl jsem zatím jen 3 články od Vás a fakt mě oslovily, to se mi stává strašně vzácně.  
Nebránil bych se tomu, aby noviny vysvětlovali motivaci pachatele, lidé nějakou odpověď na otázku PROČ potřebují, ovšem jak říkáte, mělo by z toho zcela jasně vyznít, že pachatel je člověk, který lidsky selhal a ne vytvářet "genie zla". Když teď ten psychopat z Norska dostane 5 dnů, aby před soudem šířil svůj bludný pamflet, je to špatně, to je přesně to, o čem mluvíte..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama