Zapomenutý generál

3. února 2009 v 16:15 | Martin Hessler |  HISTORIE
Pohlédneme-li do moderní české historie, zjistíme, že se slavnými vojevůdci a veliteli příliš nehemží. A zeptáme-li se průměrného Čecha, jestli zná nějakého českého generála, většinou si vzpomene nanejvýš na Ludvíka Svobodu. Snad to nějak souvisí s naší národní povahou. Odvážný, prozíravý a jako břitva ostrý válečník Čechům zkrátka neimponuje. Mnohem raději máme "hrdiny" tak říkajíc lidové, nevýrazné. Takové vychytralé české Honzy, v jejichž sádlem obrostlé hrudi bije srdce průměrného člověka. Možná proto, že nás ničím nepřevyšují a nemusíme jim závidět.
Přesto existují neprávem opomíjené, výrazné postavy českého vojenství. Jistě by si zasloužily větší pozornost, než jakou jim věnovali tvůrci dějepisných osnov.
Životní příběh Josefa Šnejdárka se začal psát 2. dubna roku 1875 v moravských Napajedlech u Zlína, v rodině místního mlynáře. Jeho matka, Marie Šnejdárková, však záhy na to zemřela ve věku pouhých dvaadvaceti let. Malý, jedenapůlroční Josef byl dán na vychování ke své babičce do jižních Čech.
Dobrodružná povaha se u něj ostatně projevila již v chlapeckém věku. Když mu bylo třináct, usmyslel si, že se stane pašou - tureckým generálem. Utekl tedy z domova, vybaven trochou uspořených peněz a několika mapami ze školního atlasu, a vypravil se pěšky do Cařihradu, vydávaje se cestou za opuštěného sirotka. Po různých dobrodružstvích doputoval do Terstu, kam si pro něj přijel strýc.
Z klukovských snů vyrostl, z touhy stát se vojákem nikoli. V roce 1891 tedy vstoupil do pražské kadetní školy, kde patřil k vynikajícím studentům. Čtyři roky nato byl v hodnosti kadeta přidělen k 2. týlovému pluku rakousko-uherské armády posádkou v Budapešti. Ještě téhož roku se dočkal povýšení na poručíka a převelení do Innsbrucku.
Mladému muži se typický život c. k. důstojníka příliš nelíbil. Nepocházel ze šlechtické rodiny a neměl ani žádné vlivné zastánce, nemohl tedy doufat v závratnou kariéru. Jelikož nepil ani nehrál karty, skýtal mu pobyt v innsbrucké posádce pramálo příležitostí k povyražení. Poručík Šnejdárek se v Innsbrucku zkrátka a dobře nudil. Začal se poohlížet po nějaké vhodné válce.
Tou dobou se právě (jako ostatně poměrně často) bojovalo na Balkáně. Požádal tedy o dovolenou, odjel vlakem do Itálie a z Brindisi se přeplavil přes Jaderské moře do Prevezzy, obležené řeckými oddíly. Zde se dal jako dobrovolník k dispozici Feizi Bejovi, tureckému veliteli města. Během následujících dnů vedl průzkumné jízdní hlídky a účastnil se obrany města proti řecké přesile. Krátce nato však byl v Thessalii uzavřen mír a Řekové obléhání ukončili.
Po návratu k pluku čekal poručíka Šnejdárka trest třiceti dnů vězení (jak vidno, tehdy se podobné věci nebraly tak vážně). Velitel posádky arcivévoda Salvator prý velmi litoval, že se nemohl jeho tureckého dobrodružství zúčastnit.
Roku 1896 ukončil Josef Šnejdárek na vlastní žádost aktivní službu v rakousko-uherské armádě, a zabezpečen penězi z dědictví po matce, více než dva roky cestoval po Středomoří a severní Africe. Když se jeho hotovost počala tenčit, odebral se do pohraničního města Longwy, kde podepsal pětiletý závazek ke službě ve francouzské Cizinecké legii. Psal se leden 1899, když byl jako vojín 2. třídy pod číslem 5824 zařazen do 2. jízdní roty 2. pluku Cizinecké legie. Právě včas, aby se mohl zúčastnit velkého a krvavého koloniálního tažení v letech 1900 - 1901.

Roku 1902 jsem se vrátil z expedice. Vyjelo nás tři sta jezdců, vrátilo se nás devadesát. Z těch dvě stě deseti padlo třicet, zbytek zemřel na nemoci a útrapy... v tom čase se nám klid zdál největším blahem.

Legionář Šnejdárek si svůj původně pětiletý závazek prodloužil o dva roky. Sedm dlouhých let strávil v legii, putoval Saharou i pohořím Atlas, pěšky i v sedle, v neustálých bojích s beduínskými kmeny. Byl mnohokrát raněn, vyznamenán francouzskou Koloniální medailí, a v roce 1906 povýšen do hodnosti rotmistra - nejvyšší, jaké mohl dosáhnout prostý legionář. S ní získal i francouzské občanství. Poté z rozkazu maršála Huberta Lyauteye, generálního rezidenta v Maroku a pozdějšího francouzského ministra války, nastoupil do důstojnické školy v Saint-Maixent.
Studium v Saint-Maixent trvalo pouhý rok, avšak během něj museli posluchači absolvovat 66 zkoušek. Josef Šnejdárek složil tu závěrečnou s blahopřáním komise (jedním ze zkoušejících byl generál Joseph Joffre, jenž později proslul za 1. světové války). Obdržel hodnost poručíka a byl zařazen k 1. pluku alžírských střelců.
Získal tedy to, co kdysi opustil v Innsbrucku. Stal se podruhé v životě poručíkem, bohatší o jedenáct let zkušeností a toho nejtvrdšího vojenského života. Jako důstojník francouzských koloniálních jednotek se účastnil marockých válečných tažení, vykonával nejrůznější funkce v pobřežních městech, saharských oázách i pevnůstkách ztracených v poušti. Naučil se rozumět duši prostého Araba. Vůbec si celý život nesmírně vážil muslimů. Mezi beduínskými kmeny byl znám pod jménem Šan-Darík ben Debzá. Někteří ho obdivovali, jiní se ho báli. Ale všichni si jej vážili.
Čtvrtého června roku 1912, již jako nadporučík 4. pluku alžírských střelců, se oženil s Cathérine de Constantin, dcerou zámožného velkostatkáře z Oranu, kde byl tou dobou se svou jednotkou umístěn. Seznámili se prý tak, že slečna Cathérine po něm, vždy když projížděl v čele svých Alžířanů kolem zdi velkostatku, házela pomeranče.
Svou choť ostatně velmi miloval a nijak se netajil tím, že po celý zbytek života mu byla věrnou průvodkyní a oporou na často spletitých a pohnutých cestách osudu. Obdivoval její odvahu a sportovní založení (u dam z lepší společnosti tehdy něco takového zdaleka nebylo běžné).

Mám skvělou, statečnou ženu. Ještě dnes, matka provdané dcery, prohání spolužačky našeho syna po tenisovém kurtu... Pamatuji se, jednou se v Oranu vloupali do vily dva ozbrojení lupiči, Arabové. Žena byla sama doma s maličkou Mirriam. Bála se o dítě. Oba zastřelila.

Během let strávených službou v koloniích měl ostatně příležitost seznámit se s celou řadou výrazných postav, prostých domorodců i slavných osobností. Velmi si oblíbil knihy Rudyarda Kiplinga a Isabelly Eberhardové, s níž se dvakrát osobně setkal v jihovýchodním Maroku. Dlužno podotknout, že se při popisu těchto setkání vždy zachoval jako pravý gentleman, a taktně pomlčel o její drogové závislosti i sexuálních eskapádách s domorodci.
Když v roce 1914 vypukla 1. světová válka, Francie nezůstala stranou. Nadporučík Šnejdárek byl pověřen rekvizicí koní v Tunisku, načež jej čekal návrat k pluku a odjezd na evropské bojiště. Na francouzsko-německou frontu dorazil 2. srpna 1914 jako zástupce velitele roty. Dvacátého prvního září, již jako velitel roty (převzal velení po padlém kapitánovi) utržil zranění v bitvě na Aisně, když u Souciru dokázal se svou jednotkou zastavit německý útok. O čtyři dny později následovalo povýšení do hodnosti kapitána a pochvalná citace v armádním rozkaze za statečnost na bojišti.

"Dvakrát dobyl bodákovou ztečí pozice nepřítele a při druhém útoku byl vážně zraněn na levé ruce."
(z armádního rozkazu č. 146/1914)

Po vyléčení v zázemí se pochopitelně vrátil na frontu. To bylo 2. února 1915. Absolvoval se svou rotou 4. pluku afrických střelců další těžké boje u Arrasu. Se střídavými úspěchy, vítězstvími a prohrami, ale vždy odvážně a se ctí. Podruhé byl raněn 16. června téhož roku, potřetí v roce 1917.

Z bojů se pamatuju nejlépe na bitvu o pahorek, který jsme měli držet... Rozkaz jsem se svou rotou vyplnil, ale nejhorší byl ústup. Museli jsme přes pahorek, který byl v přímé německé palbě. Při tomto přesunu jsem ztratil padesát procent mužstva.
Umírající Francouz volá matku: "Mama..."
Umírající Arab otce: "Ja Buja, Buja..."
Jak to, že mne netrefili, nevím.

Během rehabilitace v Sousse mu byl doručen rozkaz, podle nějž se měl hlásit jako styčný důstojník u právě vytvářené Národní rady československé. Zde se jako zkušený důstojník účastnil vytváření československých legií ve Francii. Velitelem čs. jednotek byl tehdy jmenován francouzský generál Pierre Janin, dřívější vojenský atašé v Petrohradu. Josef Šnejdárek jej později popsal jako muže "bezvadného charakteru, neobyčejného rozhledu a vzdělání". Většina Šnejdárkovy práce se soustředila do organizačního střediska 1. pluku československých legií ve Francii, jež bylo umístěno v Cognacu. Působil též jako vojenský poradce dr. Milana Rastislava Štefánika. Štefánik měl již tehdy ve francouzské armádě hodnost majora, ale byl si vědom, že mu scházejí bojové i velitelské zkušenosti, a ochotně se proto radil s ostříleným válečníkem Šnejdárkem. Nejčastěji se prý scházeli v proslulé pařížské kavárně Aux deux Magots (U dvou Magotů). Mezi další Šnejdárkovy povinnosti patřila organizace odvodů etnických Čechů, žijících v Paříži.
Když skončila 1. světová válka, byl již bojový účet Josefa Šnejdárka náležitě obsáhlý. Absolvoval celkem osmnáct polních tažení, kromě četných jiných vyznamenání byl nositelem francouzského válečného kříže, kříže Za chrabrost a Řádu Čestné legie. Utržil více než čtyřicet zranění. Ostatně, v prosinci 1918 byl, již jako major, pověřen velením 22. čs. střeleckého pluku v Itálii a organizací jeho přesunu do vlasti. Tento úkol úspěšně splnil a 4. ledna 1919, po více než dvaceti letech, se znovu ocitl v Praze.
Zatímco Evropa si začínala lízat rány po právě skončené válečné apokalypse a národ se radoval z nově nabyté svobody, majoru Šnejdárkovi nebylo přáno dlouho odpočívat. Patnáctého ledna byl jmenován velitelem vojenského inspektorátu v Moravské Ostravě, a již o den později jej k sobě povolal ministr národní obrany Václav Klofáč. Informoval jej, že Poláci zabírají Těšínsko, ostravsko-karvinskou důlní pánev a blíží se k Moravské Ostravě. Ministerská rada rozhodla o vojenském zásahu, a velení se měl ujmout právě Šnejdárek ve funkci velitele operující armády. Problém byl ovšem v tom, že Šnejdárek coby důstojník francouzské armády riskoval bojovým vystoupením proti Polsku, jež patřilo mezi francouzské spojence, vojenský tribunál. Dostál však zcela své pověsti rozhodného muže, jenž si jen málo láme hlavu s protokolem, a zmíněné riziko podstoupil. V souvislosti s novým jmenováním jej neminulo povýšení do plukovnické hodnosti (plukovník-divizionář).
Dvacátého prvního ledna, po neúspěšném vyjednávání s polským generálem Latiníkem, zahájil bojové akce a během deseti dnů donutil polské oddíly Těšínsko vyklidit.
Ačkoli byli Poláci pevně rozhodnuti klást odpor a plukovník Šnejdárek si počínal podle toho, celé jeho úsilí vycházelo z poznání, že pravým účelem války je přinést dokonalejší mír. Nikdy nevedl válku proti civilnímu obyvatelstvu, nepřipustil jakékoli plenění a násilnosti, a v jednom případě dokonce propustil skupinu Poláků z vyšší společnosti (mezi nimi i generála Ledochowského), kteří cestovali z Vídně a byli internováni v Moravské Ostravě. Přesto z něj polská válečná propaganda dělala hotové krvelačné monstrum.

Nesmím zatajit, že jsem měl... u Poláků přezdívku Waligura - Waligura je v polských pohádkách chlap, který žere děti. Nesl jsem ten titul klidně, protože jsem v tom směru měl naprosto čisté svědomí.

Jak už to bývá, nakonec zasáhli politici a rozhodli všechno jinak. Versailleská konference brzy poté značnou část sporného území Polsku vrátila. Generál Niessel, vyslanec mezispojenecké komise s úkolem řešit na místě těšínskou záležitost, si vynutil ústup čs. vojsk na linii, již vlastnoručně zakreslil do mapy. Aniž by se přitom ohlížel na fakt, že čára přetíná několik vesnic a dokonce dělí bohumínské nádraží na dvě části.
Kromě záležitostí čistě vojenských se plukovník Šnejdárek nemalou měrou podílel také na administrační správě území. Podařilo se mu pomocí věcných argumentů přesvědčit stávkový výbor horníků z Karvinských uhelných dolů, že za současné situace by se stávka rovnala vlastizradě. Horníci se místo stávky nakonec rozhodli po dobu krize pracovat přesčas a o svátcích.
Na samém konci května 1919 ohrožovaly střední Slovensko oddíly maďarských bolševiků. Plukovník Šnejdárek dostal za úkol převzít velení čs. 2. pěší divize a zastavit maďarský nápor. Znovu se ukázalo, že je snadné vést do boje vojáky, kteří jsou dobře živení, kvalitně vystrojení a vyzbrojení a mají důvěru ve své nadřízené. Podstatně těžší je úloha velitele, pokud je tomu naopak. Československé jednotky v roce 1919 se skládaly převážně z nezkušených branců a z mobilizovaných veteránů, kteří prošli peklem 1. světové války a po dalších bojích nijak netoužili. Vyzbrojeny a vybaveny byly jak se dalo, většinou pozůstatky po rakouské armádě, zčásti kořistním materiálem a všelijak stlučenými zbytky výstroje navrátivších se legií. Šnejdárek přesto kdoví pokolikáté osvědčil své vůdcovské nadání i schopnost vcítit se do situace prostého vojáka z řady (jak sám zdůrazňoval, právě tomu ho naučila Cizinecká legie). Pátého června, kdy přebíral velení od odvolaného podmaršálka Lehotského, byla 2. divize v plném ústupu. Ihned začal s reorganizací vojsk, degradoval několik důstojníků, kteří šířili poraženectví, dokonce vydal rozkaz na místě střílet dezertéry. K takovému opatření však nakonec nebylo nutno sáhnout. Již 9. června mohl přejít do všeobecného protiútoku, jímž dobyl Bánsku Štiavnicu. O tři dny později klešťovým útokem dosáhl Hronské Breznice, 13. června obsadil Zvolen a tlačil maďarské oddíly k Lučenci. O dvacet čtyři hodin později dokázal posílit se svými jednotkami pozice sousední 7. divize a zastavit prudký útok nepřítele na linii Sv. Benedikt - Levice. Nikdy nelitoval nepohodlí, projevoval se jako tvrdý a energický velitel, náročný k sobě i k druhým. Bylo-li třeba, vedl vojáky v bojové linii osobním příkladem.

Najednou se přihnal Šnejdárek. Francouzskou flintu v ruce. Podíval se po nás, skrčencích - bolševici hodně stříleli. Potom řekl: Kdo mi dá cigaretu?
Dostal ji, vyhoupl se na zákop. Zapálil si a cigaretu vykouřil. V palbě.
Špačka zahodil, seskočil zpátky do zákopu...
Jo, Šnejdárek!

V jednom případě se dokonce uchýlil k psychologické lsti. Pomocí oddílu mužů se začerněnými tvářemi a s hlavami ovázanými po způsobu turbanů se mu podařilo u Maďarů vyvolat šeptandu, že Francouzi vyslali z Balkánu na pomoc Čechoslovákům senegalské pluky. Když pak na břehu Hronu obklíčily jednotky 2. pěší divize maďarský bolševický oddíl, vypukla mezi zajatci taková panika, že do vody začali skákat i neplavci. Šnejdárkovi vojáci museli odhodit pušky a pustit se do zachraňování tonoucích.
Josef Šnejdárek ovšem nebyl jen schopným a tvrdým velitelem. Vyhýbal se šablonovitým řešením a za každou záležitostí se snažil vidět člověka. V červenci 1919 odmítl, coby vrchní velitel v poli, podepsat rozsudek smrti nad vojákem, jenž byl obžalován a odsouzen pro "šíření bolševismu a podněcování vojska ke vzpouře." Když se dozvěděl, že odsouzeným je osmnáctiletý branec, prohlásil:

"Mladík, kterému je osmnáct let, je skoro ještě dítě. Nemůže být nebezpečným bolševikem sám o sobě. A vojsko, které by se dalo podnítit ke vzpouře řečmi osmnáctiletého dítěte, není vojsko. Ortel nepodepíšu! Potrestejte ho jinak. Myslím, že nejsprávněji by bylo pár pohlavků."

Onen "nebezpečný vzbouřenec" si údajně vzal ponaučení k srdci a vedl si tak příkladně, že si vysloužil povýšení na desátníka.
Stejně nepředpisovým, avšak vysoce lidským způsobem vyřešil případ čtyř set zajatců - obyvatel Zvolena, vesměs slovenské národnosti, kteří byli násilně zverbováni do maďarských jednotek při obsazení města bolševiky. Místo nařízené izolace a věznění je jednoduše propustil domů, spokojil se s jejich čestným slovem, že se dostaví na úřady k výslechu, bude-li toho třeba.

Velitel musí znát své lidi. Musí znát jejich mentalitu.
Jediné čeho jsem se na vojně bál: ukřivdit vojákovi.
Spravedlnost je základem velení.
Spravedlivý velitel je milován.
Milovaný velitel může všechno.

V září 1919 byl plukovník Šnejdárek ustanoven vojenským velitelem města Prahy. I zde si počínal tak, jak měl ve zvyku: přímo, rázně a s rozumem. Jak při likvidaci teroru levicově-anarchistických bojůvek, tak například při organizaci všesokolského sletu na Letné. Během přehlídky na pražské Invalidovně mu T. G. Masaryk osobně odevzdal čs. válečný kříž.
O rok později se vrátil na Slovensko už jako generál, coby velitel 9. divize v Trnavě. Za mobilizace v r. 1921 velel úseku obrany na linii podél Dunaje.
Leden 1923 mu přinesl jmenování do funkce velitele olomoucké 7. pěší divize. Zde patřilo k jeho úkolům přijímat spojenecké vojenské mise, přijíždějící pozorovat vývoj organizace československé armády, a v Olomouci velel i prvním moderním manévrům v historii našeho vojska.
Poté přišlo dvouleté velení 11. pěší divizi v Košicích. V tomto působišti se mu, mimo jiné, podařilo zabránit mezinárodní ostudě, jež hrozila při oznámeném příjezdu italské vojenské mise. Předpokládal totiž, že kníže Lanza di Scala i jeho průvodci budou chtít během návštěvy Slovenska uctít památku M. R. Štefánika a italských letců, kteří zde v roce 1919 tragicky zahynuli při leteckém neštěstí. Dal tedy vyhledat místo dopadu letounu (přičemž se musel orientovat podle údajů pamětníků a očitých svědků, malý křížek, který místo tragédie označoval, totiž již dávno někdo ukradl), a nařídil svým ženistům, aby zde do 48 hodin postavili důstojný pomníček. Instinkt Šnejdárka ani tentokrát nezklamal. Italové s sebou přivezli plný automobil věnců a květin, určených pro pomník generála Štefánika. Nebýt včasného zásahu, nenašli by italští důstojníci a diplomaté na dotyčném místě vůbec nic. Z rukou knížete Di Scaly přijal generál Šnejdárek Řád italské koruny.
Od února 1926 byla Josefu Šnejdárkovi propůjčena hodnost divizního generála s podmínkou, že se stane československým občanem. Na podzim téhož roku se stal zemským vojenským velitelem v Košicích. Zde, mimo jiné, hostil rumunského prince Carola, pozdějšího krále, a jeho bratra Nicolae, kteří během oficiální státní návštěvy projevili přání shlédnout letecké cvičení s ostrou municí.
Patnáctého února 1927 byl oficiálně zproštěn služebního závazku ve francouzské armádě a přijal státní občanství Republiky Československé. Stal se gážistou čs. branné moci. Třináctého listopadu 1930 byl povýšen na armádního generála a o dva roky později jmenován zemským vojenským velitelem v Bratislavě. Z vlastní iniciativy započal s budováním opevnění na linii státní hranice. Od náčelníka generálního štábu generála Jana Syrového obdržel výtečné roční hodnocení, a byl uvažován jako jeden z kandidátů na tuto funkci. Zasáhly však politické tlaky, jež dovedou zlomit vaz i těm nejstatečnějším. Náčelníkem generálního štábu čs. armády se stal generál Ludvík Krejčí, který svého možného rivala pro jistotu ihned "odstřelil" hodnocením naprosto opačným. V něm jej vylíčil coby "neschopného, arogantního" a pro armádu zcela neužitečného důstojníka. Generál Šnejdárek se ovšem bránil, obvinil svého nadřízeného ze zaujatosti a odvolal se k ministrovi obrany. Celá záležitost se dostala až do tisku, který se za populárního Šnejdárka, zvaného Zachránce Slovenska, veřejně postavil. Byla podána interpelace v parlamentu a spor mezi oběma generály musel osobně řešit prezident Masaryk.
Nakonec bylo dosaženo kompromisu. Generál Krejčí stáhl svůj návrh na Šnejdárkovo penzionování, ale Šnejdárek se musel zavázat, že po dovršení 60. roku věku požádá o odchod do výslužby. K 1. červenci 1935 tak učinil.
Po odchodu do výslužby žil s rodinou v Bratislavě, zapojoval se do veřejného života (mj. byl velitelem Svazu národních střeleckých gard), a své celoživotní zážitky popsal osobitým, poutavým stylem vyprávění v malé knížečce, jež pod názvem Co jsem prožil vyšla v roce 1939 v nakladatelství Melantrich.
Těžce jej zasáhl pomnichovský vývoj a rozdělení republiky. Nikdy se nesmířil s kapitulací Československa, vždy nekompromisně hájil názor, že vláda byla povinna postavit se Německu na odpor. Díky svému trvalému pobytu v Bratislavě se stal mimoděk občanem Tisova a Tukova Slovenského štátu, na což zareagoval tím, že 2. 6. 1939 odešel s rodinou do exilu.
Ve Francii byl od 1. 3. 1940 dočasně zařazen do aktivní služby v čs. zahraniční armádě a přidělen k francouzsko-československé vojenské misi. Porážka Francie však jeho činnost paralyzovala. Uchýlil se do Francouzské severní Afriky. Odjel do Maroka, kde jako legionář absolvoval svá první vojenská tažení, a nezbylo mu než napjatě sledovat vývoj válečných událostí. Dožil se s podlomeným zdravím osvobození své vlasti, ale do Československa se již nikdy nevrátil. Třináctého června 1945 zemřel v Casablance.
Josef Šnejdárek, již za svého života uznávaný a populární generál-legionář, si bezesporu zaslouží místo mezi významnými osobnostmi naší historie. A nejen té vojenské. Měl nemalý podíl na vzniku a vývoji mladé Československé republiky. Jeho zásluhy o stát a organizaci armády, jež se rodila z ničeho, mu nelze upřít, stejně jako uznání za výtečně vedenou obranu naší územní celistvosti a svrchovanosti. Jako červená nit se navíc veškerým konáním tohoto výjimečného člověka táhne nezměrná osobní statečnost.
Nepatří k vojevůdcům, o nichž se točí napínavé filmy. A možná je to škoda. O Češích se říká, že jsou dobří vojáci, ale v cizích armádách. Josef Šnejdárek a jeho životní příběh jsou ukázkovými příklady toho, že pro hrdiny si nemusíme chodit k sousedům.

Nic jsem neprohrál. Ve válce.
Největší životní úspěch? Nevím ještě. Ještě žiju!
Ještě jednou bych chtěl do Afriky.
Vidět a cítit slunce Afriky. Slyšet pochod legie.
Dnes večer si jej dám zahrát.
Kávu budu pít z plechového šálku legionáře číslo 5824. Dal jsem šálek pozlatit. Nejcennější památka. Šel mockrát Saharou, přes moře, zpátky a zase na frontu.
Nejdražší památka. Symbol.
Jsem dnes jako on: pozlacený a děravý.

Moc zoufalého se dnes ve světě děje.
Já nezoufám.

Martin Hessler
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ladislav Jančík Ladislav Jančík | E-mail | 4. února 2009 v 14:57 | Reagovat

Pěkné čtení ... díky

2 Praclovek Praclovek | Web | 6. února 2009 v 23:23 | Reagovat

Tak tohle se ti povedlo!!!

No comment. Skvělé.

Hodnocení: ***** ...aneb trefa do černého!

3 Luděk Janča Luděk Janča | E-mail | 8. února 2009 v 11:07 | Reagovat

Velmi děkuji za super povídání z historie, přivítám další podobné.

4 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 19. února 2009 v 17:31 | Reagovat

Generál Šnejdárek byl skutečným vojenským generálem. Takových v našich dějinách příliš mnoho nebylo a není. Na takového člověka a vojáka můžeme být právem hrdi. Jistě, mohli bychom jmenovat i řadu dalších generálů, kteří byli také čestnými vojáky. Mám na mysli ty, kteří ve druhé světové válce do posledního důsledku naplnili slova vojenské přísahy a položili za vlast i své životy. Bohužel, někdy i před popravčí četou fašistických okupantů. Jeden československý generál však byl po druhé světové válce dokonce popraven i oběšením po zločinně vykonstruovaném procesu a jeden z jeho vrahů si dodnes  volně chodí po svobodě, jelikož jeho zločin je již promlčen... To už je ta smutnější kapitola našich dějin, které často pomáhali psát generálové více političtí než vojenští.

Takže mě to vede k takovému zamyšlení, že jsme v našich dějinách vlastně měli dva druhy generálů. Ty vojenské a ty druhé. Těmi druhými byli například armádní generál JUDr. Alexej Čepička, který v roce 1937 ukončil povinnou vojenskou službu v hodnosti vojína a v říjnu 1950 jej jeho tchán Klement Gottwald povýšil do hodnosti čtyřhvězdičkového armádního generála, nebo armádní generál Karol Bacílek, který byl v padesátých létech 20. století ministrem státní bezpečnosti ČSR a přímým pachatelem tehdejších zvěrstev. Ten alespoň ve dvacátých létech za první republiky sloužil v Československé armádě jako délesloužící poddůstojník - četař...

5 David D. David D. | 2. března 2009 v 18:06 | Reagovat

Děkuji za pěkný článek.

6 Smaragd Smaragd | E-mail | 7. března 2009 v 1:05 | Reagovat

Se zaujetím čtu skvělé povídání krásnou češtinou, mělo by být vydáno knižně. Doporučuji oslovit současné ČESKÉ deníky či vydavatelství (ne v majetku Němců), a aby byly zaznamenány také zajímavé osudy dalších našich generálů; snad by se této historické dokumentace měl ujmout VHÚ a třeba by deník Právo v sobotní příloze každý týden touto formou mohl naši "historií nepolíbenou" mládež a i starší pamětníky stručně seznamovat s osobnostmi, které měly vliv na to, že dosud předáváme potomkům naší zemi bez prožitků válečných hrůz. Vzpomínám na generála Janka, generála Hanuše, generála Václava Dvořáka, generála Malce, generála Jaroslava Kučeru a další. Už nejsou sice na světě, ale snad ještě žijí jejich potomci nebo pamětníci. A třeba by se námětu na filmové zpracování mohl ujmout citlivý režisér Zdeněk Gawlik.

7 Mrhoš Mrhoš | E-mail | Web | 9. března 2009 v 16:53 | Reagovat

Říkám si jen tak se podívám na stránky co je nového a po půl hodině zaujatého  čtení tohoto článků říkám:Perfektní !!Nemáš eště nějaké takové krásné články?

8 Mrhoš Mrhoš | E-mail | Web | 9. března 2009 v 16:53 | Reagovat

spiš píši

9 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 2. dubna 2009 v 15:50 | Reagovat

To : Smaragd

Myslíte generálplukovníka Vladimíra Janka, který byl tankistou a odvážným frontovým bovníkem ve 2. světové válce a ještě koncem šedesátých let velitelem tankového voska ČSLA jako náměstek ministra národní obrany?

Znal jsem před několika desetiletími jeho syna.

10 Kos Kos | E-mail | 19. května 2009 v 14:32 | Reagovat

Když byl malý Šnejdárek dán na vychování k prarodičům do jižních Čech, nevíte kam konkrétně?
Díky
KV 2.

11 Jiří Fidler Jiří Fidler | 23. listopadu 2011 v 23:38 | Reagovat

Opravdu moc hezké, ale ještě byste měl uvést, odkud jste to opsal. Vcelku poznávám kapitolu ze své knihy "Generálové legionáři".
S pozdravem
autor

12 M. H. - Admin M. H. - Admin | 7. prosince 2011 v 16:40 | Reagovat

[11]: Je mi líto že vás zklamu, ale vaši knihu jsem neměl tu čest přečíst. Takže jsem z ní, vcelku logicky, nemohl opisovat. Děkuji a přeji krásný den.

13 bzzz bzzz | 17. července 2012 v 18:43 | Reagovat

Neměli byste náhodou podrobnosti k jeho angažování v České obci fašistické?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama