Dneska budeme mít klid...

27. října 2008 v 14:58 | Martin Hessler |  CO SE JINAM NEVEŠLO
Zabouchli za sebou dveře modré služební Octavie a vykročili ke vchodu s barevným neónovým poutačem. Bylo k půl čtvrté ráno a nepříjemný vlhký chlad zalézal až na kůži. Pane jo, pokolikátý už... Spící sídliště působilo nevábně a neútulně, odkudsi se sem nesly skřípavé zvuky. Někdo by si měl namazat balkónový dveře.
"Dobrý večer," vyhrkla nazrzlá, pihovatá servírka hned, jak vstoupili do dveří. "Chtěla jsem vás poprosit... Tamhle v ulici se kluci vloupávaj do auta. Už jsem volala benga, ale eště tady nejsou. Nechcete se tam jít podívat?"
Dohodli se v půl vteřině pohledem.
"Kde to je?"
"Tamhle, dole," ukázala dívka rukou.
Mohlo to být tak padesát metrů daleko, zdolali je svižným krokem za pár vteřin. Nepotřebovali se domlouvat, na to byli oba příliš zkušení. Petr ještě v chůzi vytáhl z kapsy taktickou svítilnu. Martin si rozepnul krátkou riflovou bundu a sevřel dlaní rukojeť pistole. Co kdyby...
Postarší, zelená škodovka stála u chodníku. Levé boční okénko vyražené, hrst střepů okolo, na střeše se válel nějaký podlouhlý černý předmět. Možná páčidlo nebo kus gumy z těsnění dveří, to teď nebylo důležité.
Kurvafix, tak tohle bylo to skřípání! Hovno balkónový dveře...!
Uvnitř seděly dvě tmavé postavy. Jedna za volantem, druhá vzadu.
První se ozval Petr. Bez varování rozsvítil xenonku a namířil proud světla do kabiny vozu.
"Co je to tady?!" zařval nečekaně.
Dvě hlavy za okénky se nechápavě zvedly. Mladý kluci, kolik jim může bejt, tak osmnáct, dvacet?
"Tady? Nic..."
"Já ti dám nic...! Vypadni z toho auta!" křičel Petr, a protože se mladíkovi na zadním sedadle dvakrát nechtělo, volnou rukou rázně otevřel dvířka škodovky.
"Tady kamarád potřeboval nastartovat auto...", ozval se blekotavě pro změnu ten na volantem.
"Jasně, proto jsi vymlasknul vokýnko, co? Koukej vymáznout ven! Dělej, pohyb!" řval Martin, stále s rukou na zbrani trčící z opaskového pouzdra.
"Ruce tak, abych na ně viděl! Chci vidět ruce!" Nerozumíš, nebo co?! Ruce ukaž!!!"
Nepřestával na mladíka dorážet, věděl, že přistižení zlodějíčci jsou momentálně v šoku z nečekaného přistižení při činu, a že je potřeba udržet v nich pocit zmatku a úleku. Jinak se vzpamatují, zorientují a mohou začít klást odpor. Klukovi v bílé kšiltovce to moc nešlo, paže zvedal jen pomalu a váhavě. Jestli udělá nějakej prudkej pohyb...
Vyšší, urostlejší a o dva a půl roku starší Petr se zatím zabýval tím druhým, ostatně si počínal zcela stejným způsobem.
"Lehnout na zem! Pohni sebou! Ne na záda, na hubu! A ruce rozpažit! Rozpažit, kurva, nevíš co je rozpažit?!"
Těch pár vteřin vydalo za věčnost, ale nakonec oba nachytaní "čórkaři" leželi na břiše na studeném asfaltu, s doširoka roztaženýma rukama, hlavami směrem k zadku auta.
"Tady kamarád potřeboval nastartovat auto. Tak já..." snažil se opakovat ten s bílou kšiltovkou. Ta mu ostatně spadla s hlavy a válela se vedle.
"Drž hubu, mě to nezajímá! To vysvětlíš někde jinde někomu jinýmu."
"Jménem zákona se přiznáváme!" vypadlo blábolivě z jeho kumpána. Voni jsou snad vožralý nebo kdovíčím zfetovaný!

Zaslechli motor, blesklo modré světlo. Ulicí se k nim hnala bílá Škoda Octavia se zelenými pruhy na bocích. Žlutý trojúhelníček v pravém horním rohu čelního skla prozrazoval hlídku PMJ. Martin na ni pro jistotu zamával, netoužil po nedorozumění ve smyslu kdo je kdo. Dvířka odskočila, vyhouply se z nich postavy v černých kombinézách. Za Octavií se vynořil další policejní vůz.
"Dobrý večer," ozval se první černooděnec. "Volala nám nějaká slečna. Hlásila vloupání do vozidla."
"Zdravím, pánové," odpověděl Martin, který stál blíže. "Souhlasí, to jsou voni," ukázal hlavou na dvě ležící těla. V tuto chvíli působila dost ubohým dojmem.
Nahoře na parkovišti zablikal další maják. Kluci z místního nebo óháeska. Sákryš, těch tu je!

Péjáci nemarnili čas. První zadržený už měl pouta na rukou, druhému klečel policista na zádech.
"Hoď mi pouta!" houkl na jednoho z kolegů.
K Petrovi se hnal další z policistů v hodnosti praporčíka, tentokrát v klasickém stejnokroji. V chůzi si nasazoval brigadýrku.
"A vy jste kdo?" vyptával se, vida dvojici téměř civilně oblečených pořízků, kteří tu podle všeho fušovali policii do řemesla.
"My jsme z PCO-čka." Petr se jako služebně starší a postavením vyšší ujal slova. "Jezdíme bary, kasínka a herny, proto děláme v civilu. Servírka nám řekla, že prej tu někdo krade auto, tak jsme se na to šli podívat."
"A co se tu teda vlastně stalo?" zajímal se praporčík.
"No, co... Viděli jsme vyražený vokýnko, uvnitř seděli tyhle dva pašáci a něco tam kutili. Tak jsme je vyřvali z auta, položili na zem, a pak přijeli péjáci."
Martin zatím popisoval zhruba totéž řidiči hlídky PMJ.
"Použili jste násilí?" zajímalo muže v kombinéze.
"Nebylo třeba," zavrtěl Martin hlavou. Péják zachytil jeho poloviční úsměv, ale nic neřekl.
"Budeme vás muset požádat o doklady totožnosti."
Oba dva začali beze slov lovit z kapes pouzdra s doklady. Policista si stáhl kožené rukavice a spěšně psal na kapotě služebního auta. Ostatní zatím nakládali zadržené a prohlíželi si pocuchanou škodovku. Přiblížil se velitel hlídky z místního oddělení.
"Takže my jsme hotovi, tady od pánů nacionále máme, akorát s námi pojedou na místní sepsat výpověď," prohlásil.
"Co, teď hned?" vyvalil oči Petr. Jako manažerovi firmy by se mu zježily vlasy na hlavě, kdyby ji ovšem neměl oholenou. To víš že jo, my máme do rána ještě zkontrolovat kdovíkolik podniků, a ne se placatit někde v umakartem vobložený čekárně na em-ó-pé.
"Nešlo by to ráno? My toho máme ještě kupu před sebou, potřebujeme pokračovat..."
"Ale já od vás potřebuju svědeckou výpověď," namítal praporčík. "Když ji nebudem mít, víte jak dostanem zjebáno? Za odmítnutí je až padesát tisíc pokuty!"
Ty běž taky do hajzlu, úředníku! Zmrdy jsi dostal jak na stříbrným tácu, a budeš nám vyhrožovat pokutou? Pak se div, že když se v Čechách krade, nikdo radši nic nevidí a neslyší!
"Pochopte," vysvětloval Petr. "My neodmítáme podat výpověď. Ale když teď s vámi pojedeme, tak máme do rána nějakejch patnáct provozoven bez dozoru. Jsme na to sami dva. Pro nás je to živobytí a nikdo to za nás neudělá!"
"Dobře," povolil prápora. "Zavolám dozorčímu a zkusím se ho zeptat. Pokud přijdete hned ráno."
"Zkuste to... fakt by nám to pomohlo."
Policista odběhl k autu, bylo slyšet jeho hlas a chraptění vysílačky. Během chvilky byl zpátky.
"Tak jo," přikývl nenadšeně. "V kolik můžete ráno dorazit?"
Petr se na vteřinu zamyslel.
"V půl sedmý jsme tam."
"Dáte nám adresu na místní oddělení?" zeptal se Martin, ale než mohl praporčík odpovědět, ozval se místo něho Petr:
"Není potřeba. Místní oddělení znám velice dobře, už jsem tam byl kolikrát."
"Dobrý, tak my pojedem. Tlačí nás čas. Nashledanou, pánové!"
"Dobrou noc!" odpověděl policista. Martin se jen ušklíbl.
"Jo, kéž by..." Všichni tři se uchechtli. V tomhle ohledu na tom byli zhruba stejně.
Vydali se zpátky neonu nad vchodem. Automatické dveře se před nimi rozestoupily. Uvnitř nebyl nikdo, jen pihovatá servírka za barovým pultem a příslušník PMJ, který si něco horlivě čmáral do notýsku. Zůstali stát na prahu.
"Tady je zřejmě všecko v pořádku, takže my jedem dál."
Děvče přikývlo, policista vzhlédl od zápisníku.
"Chlapi, dík... A mějte se."
No aspoň jeden...
"Jo, za málo. Nashle."
Petr se podíval na hodinky a oba vyrazili k svému zaparkovanému autu. Nasedli, Martin za volant, šéf vedle něj.
"To mi řekni, proč kradou takovejhle starej střep," nadhodil Petr, když zahučel motor. Martin pokrčil rameny.
"Jednoduše - na součástky. Nebo se chtěj jen svézt. A sázej na to, že krádež takovýho krámu majitel většinou ani neohlásí. Policie stejně naprostou většinu kradenejch aut nenajde, a chodit kvůli tomu na četníkárnu připadá spoustě lidí jako ztráta času. Prostě si koupěj jiný podobný přibližovadlo, a na policii se vykašlou. Takže: Red Point, sedm-pět-devět, příjezd tři dvacet čtyři, odjezd tři padesát osm, jedna, nula, bez závad. Jo, a můžu tě soukromě o něco poprosit?"
"Jistě, o co?"
"Když budem spolu jezdit, tak prosím tě už nikdy neříkej, že budeme mít klid!"
Šlápl na plyn a rozjel se.

(Události se skutečně staly tak, jak jsou popsány. Jména osob a míst byla změněna.)


Martin Hessler
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Praclovek Praclovek | Web | 27. října 2008 v 16:03 | Reagovat

Nevíš náhodou, jak dopadli ty hajzlové, co vykrádali to auto? Já se bohužel obávám, že byli doma dřív než vy... :-(

2 Slávek Slávek | E-mail | Web | 28. října 2008 v 8:05 | Reagovat

Martine, dobry! Zadny umelina, ze zivota. Az povesis sluzebni zbran na hrebik, muzes se v klidu dat na spisovatele. Bude pokracovani? Jestli v clanku o problemovych ukrajincich budes chtit lektora na ten jejich slang, dej vedet.

3 praclovek praclovek | 28. října 2008 v 9:38 | Reagovat

Slávek: Máš pravdu, Martin umí psát... O tom žádná. Sice logicky vlastnim glejt na češtinu, ale takhle psát neumim. Až ve mně závistivý červík hlodá. :-))

4 M.H. - Admin M.H. - Admin | 12. listopadu 2008 v 8:08 | Reagovat

Pro "SLÁVEK":  Kdo ví, možná časem něco přibude. Třeba i o těch Ukrajincích, občas s nimi máme problémy. Jde o to, aby to stálo za to, a taky abych to mohl zveřejnit-musím brát v první řadě ohled na zájmy zaměstnavatele a klientů. A ti by asi o publicitu nestáli.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama