Homosexuálové versus rodina?

22. července 2008 v 18:53 | Martin Hessler |  SVĚT KOLEM NÁS
K sepsání tohoto článku mne do značné míry inspiroval Pračlověk , i když jsem dotyčné téma nosil v hlavě, v poněkud neuspořádané podobě, už dlouho. Při psaní těchto řádků jsem si byl dobře vědom, že jimi asi dost lidí otrávím, popudím, nebo přímo poštvu proti sobě. Neodradilo mne to a rozhodl jsem se svěřit své myšlenky a názory papíru (tedy vlastně Microsoft Word-u). Nejsem politik a necítím se povinen ustupovat od svého přesvědčení jen proto, abych se někomu neznelíbil.
Tímto horkým a poněkud kontroverzním tématem je otázka adopce a výchovy dětí homosexuálními páry. V posledních letech vůbec zažívá evropská společnost nebývalý rozmach hnutí za práva homosexuálních jedinců. Po pravdě, sice jsem nikdy nepochopil, čím jsou homosexuálové v Evropě konce 20. a začátku 21. století tak krutě znerovnoprávněni. Ale to bude možná tím, že homosexuál nejsem. Oni sami to asi vidí jinak. Nebo že by, jako tolikrát v minulosti, šlo o vhodný způsob, jak na sebe upozornit a patřičně se zviditelnit?
Nejprve něco k homosexualitě jako takové. Že jde o záležitost vrozenou, neměnnou a nezaviněnou, to ví dnes každé školní dítě. Léčba homosexuální orientace není možná, a zastánci názorů, že "...by to z těch teplajzníků vymlátili bičem" (případně elektrošoky, jak se o to před sto lety pokoušela tehdejší medicínská věda), patří v nejlepším případě mezi tmáře a omezence. Sexuální orientace je každému lidskému jedinci předem dána již v prenatálním stadiu a během života se nemění. Pokud někdo tvrdí, že se "přeorientoval" nebo že je přitahován obojím pohlavím, nejedná se o hojně proklamovanou bisexualitu, nýbrž o docela obyčejné čuňáctví (lidově by se dalo říci, že dotyčný neví, s kým už by do té postele vlezl).
Homosexuální orientace se vyskytuje bez ohledu na pohlaví zhruba u 4 % lidské populace. Odhady se v různých dobách a společenských poměrech mírně lišily, odborníci se vesměs shodují, že skutečné číslo bude možná o něco vyšší, ale maximálně o 1 %.
Jestliže dnes víme, že homosexualita není dědičná ani léčitelná (způsobuje ji jistý druh hormonální imbalance v organismu matky během vývoje plodu), není důvod nahlížet na homosexuály jako na odpad společnosti, případně je za jejich odlišnost od majority nějak postihovat. Stačilo však asi 30 let usilovné mediální propagandy a různým aktivistům se podařilo téměř nemyslitelné: pasovat homosexualitu v povědomí veřejnosti na jakousi přirozenou alternativu. Mezi nejčastější argumenty patří, že homosexuální chování je pozorovatelné i u řady druhů zvířat.
Zcestnost podobných úvah je zřejmá již při krátkém zamyšlení nad problematikou. Samozřejmě, u většiny druhů savců byly zpozorovány homosexuální sklony jistého procenta jedinců obou pohlaví. Ale u zvířat můžeme zcela běžně pozorovat i chování incestní, kanibalismus, nebo, kupříkladu, zabití novorozených mláďat matkou či otcem. Je to snad důvod, abychom považovali v lidské společnosti něco takového za přirozenou alternativu? Homosexualita je zkrátka, jak vám potvrdí každý odborný sexuolog, úchylka pohlavního pudu, a žádná mediální masáž na tom nemůže nic změnit. Jistě, sama o sobě je neškodná a společensky tolerovatelná (a naštěstí dnes již tolerovaná), ale stále se jedná o diagnózu. Nikoli o variantu sexuálního chování.
Přiznávám, že mou vírou v rovnoprávnost občanů před časem otřáslo schválení zákona o registrovaném partnerství. Zní to poněkud paradoxně, ale pouze pokud si neuvědomíme, že tímto aktem vlastně homosexuální minorita získala zákonná práva navíc. Uzavření klasického manželského svazku totiž není vázáno na sexuální orientaci a nevylučuje ani současné, ani pozdější uzavření registrovaného partnerského svazku (což zjistíte při pozorném přečtení textu zmíněného zákona, jedná se o klasický paskvil z pera našich drahých - doslova drahých - zákonodárců). Nevidím ani valný smysl v takovém opatření. Soužití dvou mužů či dvou žen totiž není manželství ani nic tomu podobného, není objektivní důvod, aby bylo na roveň manželství stavěno, a drtivá většina záležitostí, jimiž se předkladatelé a propagátoři zákona oháněli (právo na informace o partnerovi, právo na dědictví atd.), lze bez problému ošetřit občanskoprávní cestou.
Ledva utichly vášnivé diskuse kolem registrovaného partnerství, naši homosexuálně orientovaní občané jsou znovu na scéně s dalším požadavkem: "Když jsme teď úředně registrovaní, chtěli bychom také adoptovat a vychovávat děti. Má někdo něco proti? Vy? Vy taky? Dokonce i vy vzadu? Tak to jste odporní xenofobní zpátečníci a diskriminujete homosexuály!" Nesou svou odlišnost hrdě nad hlavou jako bojovou zástavu (jaká proměna - před necelým půlstoletím, pokud by se za ni přímo nestyděli, jistě by se s ní tajili jako s něčím společensky nepřijatelným), a jménem diskriminovaných menšin si vyřvávají další extrabuřty. Nepřipomínají vám tím někoho...?
K jádru věci: počítám se mezi zásadní odpůrce výchovy dětí v homosexuálním prostředí. Ne snad že bych se poněkud tmářsky obával, že dva gayové či dvě lesbičky vychovají z takového dítěte jednoho z nich. Ani v nejmenším. Homosexuálové bývají k heterosexuální společnosti v průměru o mnoho tolerantnější, než je tomu naopak. A jak už jsem zmínil, sexuální orientace je u každého člověka vrozená a výchovou ji nelze změnit.
Vlivem výchovy a prostředí lze však fatálně změnit jeho chování a tím i budoucí život. Všeobecně známým příkladem je prostředí věznic, kde se mnoho lidí obojího pohlaví homosexuálnímu chování, pod vlivem okolí a nemožnosti intimního styku s osobami opačného pohlaví, prostě naučí, přestože jim není vlastní.
Homosexuální aktivisté často opakují, že dítě potřebuje ke štěstí hlavně lásku. A jejich zastánci k tomu dodávají, že takovému děcku bude jistě lépe v péči homosexuálního páru než někde v ústavu sociální péče. Samozřejmě, milující rodiče jsou pro zdárný vývoj osobnosti nezbytní. Ale dítě jako takové potřebuje k harmonickému vývoji mnohem více než jen pouhou lásku. Nemluvíme tu samozřejmě o hmotném zabezpečení, nehodlám zpochybňovat, že drtivá většina homosexuálních párů je schopna finančně zajistit i více než jedno dítě. Čeho však schopni nejsou a nikdy nebudou, je dát mu obapolný společenský vzor. Úloha muže i ženy ve výchově potomka je prostě nezastupitelná a má své opodstatnění. Ti, kdo vyrostli v neúplných rodinách, se mnou budou patrně souhlasit, že zejména v určitém věku jim chybějící rodič opravdu chyběl. A je naivní a hloupé se domnívat, že nepřítomnost matky může nahradit homosexuální muž, nebo naopak.
Ostatně, když už se oponenti shora uvedeného tak rádi uchylují k argumentům ze zvířecí říše, rád bych jim připomněl, že homosexuálně orientovaní zvířecí jedinci nejsou schopni zplodit potomstvo, neboť nedokážou absolvovat pářící rituály. Příroda nedělá nesmysly, a přestože se v ní jisté procento homosexuálních tvorů stále vyskytuje, dokázala zajistit, aby potomky přiváděli na svět a vychovávali pouze zdraví, nepostižení jedinci. Tím je zajištěn jejich zdárný vývoj a budoucí přežití.
Dokážeme dnes spolehlivě předpovědět, jaký vliv může (a bude) mít podobný druh výchovy (záměrně se vyhýbám termínu "rodinná výchova", neboť, jak jsem předeslal, intimní soužití dvou jedinců totožného pohlaví není a nikdy nebude rodinou) na psychiku a osobnost mladého člověka? Zda nebude mít takový teenager v období dospívání problémy s vlastním sexuálním uvědoměním, když jednoho dne neodvratně zjistí, že se mu líbí děvčata a že je jimi přitahován, zatímco má celý život před očima model, kdy se "táta" líbá a objímá se "strejdou"? Jak se má asi budoucí, heterosexuálně orientovaná mladá žena naučit, co obnáší chování ženy v partnerském vztahu a v rodině, když vyrůstala v domácnosti, kde vládnou dvě lesbičky, a kde je muž a mužské partnerské chování považováno za nepřístojný a rušivý element? Již pouhá absence mužského či ženského principu ve výchově dokáže mnoha mladým jedincům přivodit v tomto ohledu vážné problémy na celý život. Jak asi může zapůsobit vliv prostředí, v němž je jim trvale předkládán model zcela odlišný od rodinného, a navíc jsou systematicky zpracováváni v tom smyslu, že homosexualita je normální? Musím se rozhodně postavit proti takovýmto nezodpovědným experimentům, byť i propagovaným pod rouškou rovnoprávnosti menšin.
Že by homosexuální pár dokázal dát adoptovanému dítěti více lásky a péče, než je tomu v dětském domově, o tom není sporu. Otázkou zůstává, zda by to bylo ku prospěchu věci. Opakuji, láska není všechno, a ke zdravému a harmonickému vývoji rozhodně nestačí, stejně jako samotné hmotné zabezpečení. Vždyť pedofilní otcové své děti také bezmezně milují. Dokonce do té míry, že je nutí k incestu. A existuje bezpočet matek, zbožňujících a milujících své potomky natolik, že jim v dospělosti záměrně ničí partnerský život, aby je k sobě trvale připoutaly. Jestliže však použijeme coby argument, že zbytečně vysoké procento dětí trvale přežívá a vyrůstá v ústavech, pak musíme také dodat, že existuje velké množství heterosexuálních, manželských párů, majících zájem o adopci. Překážkou zde není nedostatek náhradních rodičů, nýbrž zaostalá a impotentní adopční politika státu, setrvávající na socialistickém postoji, že "nad státní výchovu není". Pokud totiž takový, třeba i neplodný pár, snažící se adoptovat dítě, kontaktuje příslušné úřady, musí nejprve zdlouhavě překonávat byrokratické bariéry v podobě prověrek, psychotestů, návštěv sociálních pracovnic, zpovídání sousedů a příbuzných, šťourání v minulosti, v majetkových poměrech atd. A jestliže se nedá odradit a všemi těmito úskalími zdárně propluje, strkají mu v dětském domově čtrnáctileté Cikáně. Získají-li pak dotyčný pán a paní ve finále vytoužené batolátko a vytvoří-li mu láskyplný domov, stačí v mnoha případech písemný nesouhlas biologických rodičů dítěte, aby jim je úřady doslova vyrvaly z náruče a vrátily do ústavu.
A ke všemu, jak asi dopadne v dnešní atmosféře pozitivní diskriminace případ, kdy se o totéž dítě budou ucházet dva adoptivní páry - heterosexuální a homosexuální? Bezpochyby dojde k medializaci a následné politizaci případu, řada veřejně činných osob si na něm přihřeje polívčičku, a konečné rozhodnutí už nebude ve prospěch dítěte, nýbrž ve prospěch toho, kdo bude mít větší slovo v masmédiích a v politické sféře. Lze předpokládat, že v rámci boje za práva homosexuálů bude čtyřprocentní pár upřednostněn, a politicky nezajímavé heteruny (hanlivé označení, používané gayi a lesbičkami pro příslušníky heterosexuální většiny, pejorativní ekvivalent termínu "homouš") utřou nos...
Ne, nechci vzbudit dojem, že nenávidím homosexuály. Znám jich několik, na většině z nich jejich odlišnou orientaci na pohled nepoznáte. Pracoval jsem jistou dobu v týmu, kde působila lesbická kolegyně, bezproblémová, iniciativní, asi čtyřicetiletá slečna. A poněkud škodolibě jsme se bavili na účet jiného kolegy, který o její homosexualitě nevěděl a úporně, leč marně se ji snažil pozvat na rande.
Samotnou homosexuální menšinu za problém nepovažuji. Prostě jsou tu. A zřejmě mezi nimi není jiný podíl dobrých a špatných lidí, než ve většině ostatních průřezových vzorků populace. Budete se možná divit, ale některé moje názory se dlouhodobě formovaly právě na základě diskusí s těmi homosexuály, kteří se diskusím na toto téma nebrání. Paradoxně, mnozí z nich se oprávněně cítí být zneužíváni mediálně-společenskou propagandou svých politicky činných soukmenovců...
Martin Hessler
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Praclovek Praclovek | Web | 23. července 2008 v 12:13 | Reagovat

Jedním slovem: DĚKUJI!

2 daks daks | 24. července 2008 v 13:48 | Reagovat

Zdá se mi, že psychologové se shodnou na tom, že pro zdravý duševní vývoj dítěte je důležitý ženský i mužský vzor, což mi přijde jako dost zásadní argument pro to, aby homosexuální páry nevychovávaly děti.  V souvislosti s tím mi vystávají otázky:

1. existuje nějaká studie, která by se zabývala řekněme dopady výchovy v homosexuální rodině?

2. chceme tedy něco takového testovat v praxi u nás v ČR?

3. co na to psychologové? (zdá se mi, že se k uvedené problematice moc nevyjadřují)

4. a co na to Jan Tleskač?

3 Praclovek Praclovek | Web | 25. července 2008 v 10:06 | Reagovat

To Daks:

1. Taková studie prakticky neexistuje.

2. Patrně ano.

3. Sami psychologové nevědí, mohou se jen domnívat.

4. Stále kvoká, stále kvoká.

4 xy xy | 3. srpna 2008 v 12:25 | Reagovat

Studie existují - homosexuální výchova na sexualitu vliv nemá, neboť si dítě hledá mužský vzor jinde v okolí (otec lesbické matky, kamarád...). Homosexualita je vrozená stejně jako heterosexualita. Existuje mnoho literatury zabývající se homosexualitou a podobnou problematikou - chce to zajít občas i do knihovny :-)

5 xy xy | 3. srpna 2008 v 12:28 | Reagovat

2 Pračlověk:

1. Existuje jich dost, většina je jich zahraničních.

2. Zaspal jste dobu - už dávno se testuje...

3. Psychologové vědí, dokonce jsou jejich jak vy říkáte doměnky v knižní podobě jako Vš učebnice.

4. Mele a mele

6 M.H. - Admin M.H. - Admin | 4. srpna 2008 v 9:24 | Reagovat

Pro "XY" (když už se nepodepisujete, příště aspoń zanechte mailovou adresu - je to prostá slušnost)

1. Proč tedy nejsou zveřejňovány a obhajovány? Výsledek patrně není takový bezprededentní šlágr, jak zastánci homosexuálů tvrdí...

2. Bohužel, bohužel... :-( Pokud si totiž dítě musí hledat příslušný mužský či ženský vzor jinde, pak jde o ŠPATNÝ výchovný model.

3. Kteří psychologové? Ostatně, jak nás učí různé zájmové skupiny (Al Gore a jemu podobní), koupit se dá všechno - i názory lidí s akademickými tituly

4. Jan Tleskač, pokud vím, spadl ze zvonice, a tudíž už to asi nevytrhne.

7 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 22. srpna 2008 v 16:19 | Reagovat

Vyslovuji ve všem naprostý souhlas s pisatelem článku. Zcela mně mluví z duše. Sám jsem se řady různých internetových diskusí na tato témata zúčastňoval a vyjadřoval jsem se v podobném duchu. Pokládám za výsledek ideologických a politických tlaků různých lobby skutečnost, že z úchylky sexuálního pudu byla v podstatě vytvořena norma... A prodejní / koupení vědci to udělali rafinovaně, postupně, tzv. "per partes". Nejprve byla ze seznamu poruch osobnosti vyškrtnuta homosexualita egosyntonní, homosexualita egodystonní byla nadále považována za úchylku resp. poruchu osobnosti. A po nějaké době byla v tichosti ze seznamu deviací vyškrtnuta i homosexualita egodystonní s odůvodněním, že mají-li takto homosexuální jedinci určité problémy, jedná se u nich o poruchy osobnosti tzv. "druhotné", ale jejich 4% orientace je primárně "v pořádku"... Ale nikdo z teoretické vědecké fronty nenašel odvahu poukázat na nápadně častý výskyt těchto "druhotných" osobnostních problémů u egodystonních homosexuálů. Nikdo se nezamýšlí nad příčinnou souvislostí excesů narušených jedinců, kde prapříčinou jejich motivace je s velkou pravděpodobností právě jejich odchylná sexuální orientace, se kterou se nedokáží vypořádat.  Mě namátkou napadají takové případy jako vražedkyně Olga Hepnarová, se kterou se tehdejší spravedlnost v 70.létech 20.století v socialistickém Československu vypořádala rozsudkem smrti. Egodystonní lesbička Hepnarová byla bohužel založená extrapunitivně a své vnitřní problémy plynoucí ze skryté lesbické orientace si řešila vraždou nevinných lidí na tramvajovém nástupním ostrůvku, do kterých úmyslně najela nákladním automobilem... Nechci být morbidní, ale pokud by Hepnarová byla osobnostně orientována intrapunitovně, oběsila by se v ústraní ve Stromovce a neměla by potřebu své heterosexuální okolí "trestat" a k něčemu "odsuzovat"...(jak se tehdy vyjadřovala). Nebo tzv. "heparionový" vrah Zelenka si své vnitřní problémy řešil svérazným způsobem vražděním nemohoucích pacientů v havlíčkobrodské nemocnici... To byla také jen "sekundární" porucha osobnosti, ve které byla jeho egodystonní homosexualita nevinně..? Ne, nejsem xenofobní a nechci propagovat nějakou homofobii. Ale jsem proti nerovnoprávnosti. A tam, kde se z diagnosy udělá norma a lidé z určité minority jsou pro svojí odlišnost oproti majoritě v podstatě zvýhodňováni, se o nerovnoprávnost jedná!!! A děje se tak bohužel ve jménu něčích politických ambicí. A to je ve vyspělé demokratické společnosti smutné. Podle mého názoru stojí za těmito celosvětovými manipulacemi mocné lobby v USA.  

A adopce dětí homosexuálními páry?  Pokud by lobby prosadila i to, jednalo by se o naprostý úpadek zdravého rozumu a morálky. Chci být optimistou a věřit, že k takové manipulaci se ani ti prodejní vědci koupit nedají...

8 daks daks | 26. srpna 2008 v 8:08 | Reagovat

to Bartalmission:

tohle jsem o Hepnarové nikdy nečetl, odkud máš ty informace?

9 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 8. září 2008 v 11:43 | Reagovat

Ať to bude znít jakkoliv divně, ty informace mám od samotné Hepnarové... Samozřejmě že ne z osobního podání, nýbrž zprostředkovaně z webu, na kterém byly publikovány její písemnosti. To, co ona sama psala před vlastním činem - tj. jak se cítí ublížená, ponížená, jak "odsuzuje k smrti" ty neznámé lidi, které se chystala zavraždit, aby tím vyřešila svůj problém - to bylo velice morbidní, avšak diagnosticky velmi cenné. Svým písemným projevem vypovídala sama o svém nitru.

Ty informace mám tedy z webu, který cca před 2 roky vedla a administrovala nějaká údajná příbuzná Hepnarové. Byla tam bohatá diskuse, které jsem se zúčastnil. Ten web byl cenný v tom, že se na něm rozvinula diskuse o obsahu odborných posudků, kterou v rámci trestního řízení na O. Hepnarovou vypracovali tehdejší soudní znalci z oboru psychiatrie a klinické psychologie. Bohužel, ta údajná příbuzná Hepnarové asi neunesla některé diskusní příspěvky (nejen moje...) a po nějaké době obsah webu vymazala, ponechala jen fotografie Hepnarové a po nějaké době se z webu ztratily i ty. Zajímal jsem o osud toho webu u příslušného správce, kterého jsem žádal o případný  kontakt na autorku "hepnarovských" webových stránek. Správci webu musejí pochopitelně respektovat ochranu osobních údajů, proto podmínili předání kontaktu na autorku webovek jejím souhlasem. A autorka zajímavého webu o kontakt se mnou nestála. Škoda.

10 Praclovek Praclovek | Web | 2. října 2008 v 19:12 | Reagovat

Kde to najdu na webu já? To o té Hepnarové? Rád bych si početl. A nejen já! Ať se přiučíme.

11 Praclovek Praclovek | Web | 2. října 2008 v 19:15 | Reagovat

Někde to být musí :-) nic jen tak nezmizí. Kontakt? Tomu nevěřím. Pokud to k dispozici není, dostává se to do stadia Fa JPP.

12 Praclovek Praclovek | Web | 2. října 2008 v 19:20 | Reagovat

A pokud tato fakta někdo nechce zveřejnit, tak to u mě zavání tím, že se to jenom někomu nehodí do krámu. Že by nějaké extra lékařské tajemství? No to potěš pámbu, tajit fakta o magorovi, co převálcovala zastávku plnou lidí.

13 Apollo Apollo | 6. října 2008 v 9:46 | Reagovat

Moc hezký od Bartalmission: ty informace mám od samotné Hepnarové... Samozřejmě že ne z osobního podání, nýbrž zprostředkovaně

Praclovek má pravdu, to je JPP.

14 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 8. října 2008 v 16:45 | Reagovat

Omluvám se, že jsem dlouho nereagoval. Nebyl jsem totiž dlouho na tomto webu, na jiných webech, kde se mimo jiné hovořilo také o Hepnarové, jsem však v tom mezičase byl.

Co mám "od samotné Hepnarové" ovšem samozřejmě zprostředkovaně : četl jsem známou Cílkovu knihu, která je na netu také dostupná... V ní jsou výňatky z textů tvořených samotnou Hepnarovou. Tam, kde mluví vražedkyně v první osobě jednotného čísla, tam je to autentické. Vůbec celá ta kniha je dost autentická, autor si nic nepřidával nic nepřibarvoval. Pokud byste prolustrovali trochu nějaký vyhledávač, narazili byste na to také. Zajímavé tam jsou i výňatky ze znaleckých posudků soudních znalců z oboru psychiatrie a z oboru psychologie, kteří Hepnarovou ve vazbě zkoumali v rámci trestního řízení.

Odkaz, ve kterém najdete i další odkaz na zmiňovanou knihu, je následující :

http://inconnue.blog.cz/0612/olga-hepnarova

15 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 9. října 2008 v 8:24 | Reagovat

To : Pračlověk

http://www.v-art.cz/taxus_bohemica/eh/cilek_opratka.htm

Vždyť úplně stačilo projít několik vyhledávačů, najít třeba tento odkaz a hlavně především v klidu si text pročíst. Je dost poučný a sama Hepnarová v něm o sobě dost vypovídá...  

Ale reagovat 2.10.2008 tak trochu překotně (a téměř hystericky) třikrát v časovém rozpětí osmi minut (od 19.12 do 19.20 hod.), patrně po nenalezení patřičných podkladů a nechat se ihned strhnout

k unáhleným soudům o JPP... to nesvědčí zrovna o vyrovné osobnosti...

Pardon, nechci se do nikoho navážet, nechci zbytečně jít do osobní roviny, v takových diskusích na fórech na různých webech je snad lépe zůstat ve věcné rovině a osobní rovinu zcela vynechat - když se ostatně neznáme a svobodu slova/názoru nám vlastně zaručuje anonymita.

Prostě každý jsme jiný. Já si raději napřed vše prověřím, zevrubně prostuduji všechny dostupné podklady, které mnohdy mohou být třeba i protichůdné (tím lépe...) a teprve potom si dělám vlastní závěr, zaujímám vlastní postoj. Snad nás čtyřicetiletá zkušenost s totalitou odnaučila slepě papouškovat to, co nám někdo za nějakým účelem podsouvá. Reagovat nějak unáhleně a překotně tedy není můj styl. Pokud to však Pračlověk má jinak, je to jeho problém, problém jeho adrenalinu.

Mnohem horší v životě však je mají-li na něčím adrenalinu být závislí druzí lidé. A ještě horší je mají-li být náhodně vybraní lidé terčem něčích myšlenkových pochodů hraničících s duševní akrobacií...

16 M.H. - Admin M.H. - Admin | 10. října 2008 v 20:34 | Reagovat

PÁNOVÉ, PROSÍM - HLAVNĚ V KLIDU !! Nechci si hrát na Šedou eminenci, ale, i když se nemusíme držet v rovině věcnosti, držme se prosím v rovině slušnosti. Tím nemyslím vybrané výrazivo, ale vzájemný respekt. Nenapsal jsem článek proto, abychom se u něj vzájemně popichovali, že! Navíc ještě kvůli něčemu, co s vlastním tématem souvisí jen zcela okrajově...

17 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 25. října 2008 v 17:05 | Reagovat

Naprostý souhlas. Omlouvám se. Uznávám, že je tak trochu unfair dělat "soudy" o někom, koho vůbec neznám, něco jízlivě komentovat a publikovat potom tu jízlivost na netu. Jakékoliv vzájemné popichování je kontraproduktivní. Pokud bych mohl, vzal bych svůj příspěvek z 9.10.2008 zpět. U jeho napsání nehrál sice roli adrenalin, ale byla tam z mojí strany tak trochu ironie. A i ironie bývá vlastně skrytou agresí. Uznávám, že jsem si mohl takovou svojí snahu jakoby nastavovat někomu zrcadlo nechat raději od cesty. Čtu-li mnohdy s časovým odstupem to, co jsem někdy někam napsal, téměř vždy dojdu k závěru, že jsem to mohl resp. měl napsat jinak, lépe. Říkám si pak vždy to známé podmínkové souvětí minulé : Kdybych to byl býval byl formuloval tak a tak, tak bych potom nebyl býval vypadal tak a tak...atd.    

Určitě je mnohem užitečnější to, co je na internetových diskusích to vzájemně vnitřně obohacující - tedy výměna názorů, presentace postojů, zkušeností a postřehů k danému tématu. To prvotní téma, ke kterému byl článek napsán, je velmi zajímavé. To si zaslouží prohloubenou diskusi.

Já osobně bych uvítal, kdyby se na těchto stránkách vyjádřil ještě podrobněji zase někdo, koho se to téma bezprostředně (tj. osobně) týká. Myslím, že homosexuálové nedělají dobře pokud se uzavírají pouze do své komunity, nebo jen do sebe sama. To o nich samozřejmě neplatí obecně, ale bývá to mnohdy takový jejich charakterizující rys. Já proti nim osobně nic nemám, avšak musím trvat na názoru, že registrované partnerství by jim mělo a mohlo stačit. Dál by se už jít nemělo. Rodina by neměla být deformována. Nemohu si pomoci, ale výchova dítěte dvěma muži homosexuály, nebo dvěma lesbičkami mně připadá (diplomaticky řečeno) poněkud nestandardní.  Musí zákonitě to dítě nějak formovat, nějak jej ovlivňovat do budoucího života. To slovo "nějak" musí nutně mít dva póly : buď dobře, nebo špatně. A já osobně si myslím, resp. jsem přesvědčen, že špatně. A představit si nějaký "mezipól", o kterých jinak bývá všední každodenní život, to se mně moc nedaří.

Mě by velmi zajímalo odkud berou zastánci výchovy dětí homosexuálními páry tu jistotu, že ten nedospělý jedinec bude formován správně a potřebné vzory "bude hledat u osob mimo rodinu." Bude přece nutně hledat vzory v podobě vzorců takového chování, které mu homosexuální pár poskytnout prostě nemůže.

18 Lucie Lucie | E-mail | 1. září 2009 v 17:31 | Reagovat

kterej stupidos napsal tuhle kravinu!!!Boze!!Proč by homosexuálové nemohly vychovávat děti!!!Studie existují, je jich plnej internet!!

19 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 8. října 2009 v 5:16 | Reagovat

Jsem rád, že po čase někdo zareagoval, byla na této rubrice jakási dlouhá odmlka. Po roce jedna reakce, díky za ní. Chtěl bych vysvětlit, že nejsem vůbec proti homosexuálům nějak všeobecně. To bychom se nepochopili. To by znamenalo homofobii a diskriminaci relativně velké sociální skupiny v celém světě. Vždyť kolik obyvatel má Země a homosexuálů je možná více než udávaná 4%, tak bylo jenom dobře a správně, že egosyntonní homosexualita byla vyškrtnuta ze seznamu poruch osobnosti. Není to žádná porucha a už vůbec ne nemoc, jak to hlásají někteří omezenci. Já jsem naštěstí tak trochu vzdělán nejen ve vědách technických, ale i ve vědách společenských, jako je např. psychologie, tak se na věc snažím dívat odborně. I když jsem sám vyhraněný heterosexuál, tak bych nikoho nezavrhoval kvůli jeho odlišnosti. Ale uznejme, že otazníky existují. A je třeba se jimi zabývat. Věc je složitější než si leckdo zjednodušeně představuje. Ona se totiž homosexualita nedělí pouze na mužskou a ženskou, tedy uranismus a lesbismus, ale celkově na egodystonní a egodystonní. Ta egosyntonní je dle názoru vědců celého světa zcela v pořádku. Egosyntonní gayové a lesbičky se ke své orientaci otevřeně hlásí, neskrývají ji a žijí plnohodnotným životem. Jsou to hodnotní jedinci, pro společnost mnohdy přínosní umělci apod. Těm bych možná při posouzení dalších okolností ty děti svěřil. S řadou lidí z homosexuální komunity jsem hovořil a připadli mně někdy jako lidsky hodnotnější jedinci než někteří nekvalitní jedinci-heterosexuálové s pokřivenou osobností.

Abychom se správně pochopili, tedy na vysvětlenou: Nechci se navážet do homosexuálů nějakým zevšeobecňujícím způsobem, ale nemohu si nepoložit otázku nehrála-li egodystonně prožívaná homosexuální orientace úlohu v případě Olgy Hepnarové a v případě heparinového vraha Zelenky úlohu takového spolufaktoru spolupůsobícího u myšlenkových pochodů podmíněných jinými
ještě jinými přidruženými poruchami osobnosti. Ano, vím, že v současné době,
konkrétně od počátku 90. let byly jak homosexualita egosyntonní, tak i
homosexualita egodystonní postupně vyškrtnuty ze seznamu poruch osobnosti. Byl jsem tehdy i u těch odborných debat vědců kolem této problematiky. Můj osobní názor je ten, že u egosyntonní homosexuality bych vůči svěření dětí homosexuálním párům do péče nic nenamítal, ale přiznám se, že u
egodystonní homosexuality jsem tak trochu na rozpacích. Ta měla v tom seznamu poruch osobnosti nejspíše zůstat. Ti egodystonní homosexuálové, kteří svoji orientaci skrývají a třeba se i kvůli okolí žení a vdávají, aby je nikdo neodhalil, to jsou rizikové osobnosti! Jsou vnitřně rozervaní, probíhá v jejich nitru obrovský vnitřní konflikt. A občas se za svoje "postižení" mstí svému okolí, tedy společnosti, která za nic nemůže.
A zase úplně jinou kategorií jsou homosexuální devianti, kteří třeba vraždí i děti. Pro takové mají na rozdíl od ČR v demokratických zemích, kterou jsou třeba USA, třeba i trest smrti. A u nás pouze doživotí.

Takže jak to je? Ten problém je složitý a vyžaduje si hlubší studium problematiky, nezevšeobecňování a spíše posuzování individuality jedinců.
Kdysi mě učil jeden docent a ten měl dobré pravidlo: Víte podle čeho se pozná blbec? Podle toho, že je mu všechno hned a okamžitě jasné. Blbec velmi snadno a rychle zaujímá postoje. Ale člověk moudřejší se nad věcmi zamýšlí, analyzuje je, je prostě hloubavější. V tom to je.

Tedy: Některým lesbičkám nebo lesbickým párům bych dítě svěřil a byl bych přesvědčen, že z něj vychovají hodnotnou osobnost, možná lépe než leckterý heterosexuální pár. Rozumíte mi, paní Lucie? U gayů žijících v páru, třeba i v registrovaném partnerství bych váhal, ale jednoznačný postoj nemám. Asi nejsem takový blbec, aby mně bylo všechno hned úplně jasné. Já právě uznávám, že je v té věci ještě mnoho otazníků.

20 M. H. - Admin M. H. - Admin | 9. října 2009 v 9:22 | Reagovat

[18]: Paní či slečno Lucie, nikdo vám neupírá právo na názor. Ale:
1) Naučte se prezentovat jej společensky únosným způsobem, t. j. bez nadávek těm, s nimiž nesouhlasíte.
2) Než začnete kritizovat něčí myšlenky a úvahy, zopakujte si pravopis. To nemá být urážka, na rozdíl od vás  se bez nich při argumentaci obejdu. To je pouze návod, jak dodat vašemu projevu na vážnosti a přimět ostatní, aby se jím vážně zabývali.

Co třeba místo té nadávky přidat alespoň jeden internetový odkaz na podobnou SERIÓZNÍ a NEZAUJATOU odbornou studii?
Mimochodem, váš komentář nebyl odstraněn jen a pouze z toho důvodu, že pan Bartalmission na něj již reagoval. Z téhož důvodu reaguji i já, normálně se s nevzdělanými hulváty nebavím. A to ani tehdy, když se jedná o ženy.

21 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 10. října 2009 v 15:38 | Reagovat

Paní Lucie, ale i všichni ostatní, kteří nejspíše sledujete tuto diskusi aniž byste však do ní vstupovali,

oslovuji Vás tímto nadpisem v množném čísle jako určitou komunitu - tedy sociální skupinu, která je tvořena množinou lidí, jimž je společný nějaký faktor. Ne, nepátrám po sexuální orientaci účastníků tohoto webu, kteří mají jednak zaručenou anonymitu, jejich orientace je zcela jejich niternou a navíc intimní záležitostí a navíc se snažím řidit zásadou zůstat raději vždy pouze ve věcné rovině a nesklouzávat do roviny osobní u někoho, koho neznám a tedy u někoho, kdo by si to nepřál a to ještě za okolností, kdy to vlastně ani pro anonymitu nejde. A jít ani nemůže.

Všimněte si, že jsem za jeden rok prošel určitým názorovým vývojem. Pokud někdo porovná obsah mých v této diskusi publikovaných komentářů z roku 2008 s mými novými komentáři z roku 2009, musí zaznamenat můj určitý posun v postojích, jejich vytříbení a zpodrobnění. Ty tam jsou kategorické soudy o nevhodnosti svěřování dětí do výchovy homosexuálním párům žijícím v registrovaném partnerství. Zase jsem se studiem problému a rozhovory s odborníky někam posunul. Řada výzkumů je publikována v odborných časopisech, vnitřně obohacující je i chodit občas do universitní knihovny číst si v diplomových magisterských pracech, v doktorských disertačních pracích, v doktorandských či habilitačních pracích lidí, kteří se tomuto okruhu problematiky věnují po řadu desetiletí celoživotně a vydrží jim to do důchodu, poněvadž tím realizují svojí profesi. Jelikož si těch autorů zmiňovaných prací i autorů článků v odborném tisku vážím (mnohé znám osobně), tak jejich názory a vyjadřované postoje, které se opírají o vědecky sbíraná data a metodologicky interpretovaná zjištění akceptuji a z některých svých dřívějších kategoričností i ustupuji. Uvědomuji si s pokorou, že ten problém je natolik složitý a navíc tolik citlivý, že si zaslouží vysoce individiální přístup bez nežádoucích generalizací a plošného odsuzování či zavrhování nezanedbatelné sociální skupiny lidí.

Mrzí mě především skutečnost, že za rok od uveřejnění článku k předmětné tématice a od opublikování řady komentářů k danému článku se nenašel jediný gay, jediná lesbička, kteří by se k výše uvedenému článku a k následným komentářům vyjádřili buď nějak kvalifikovaně, nebo alespoň laicky, avšak kultivovaně.

Já se přiznám, že jsem nečekal na impuls paní Lucie a hledal jsem příslušné studie i bez jejího pobídnutí a to již dlouho před publikací jejího komentáře.  Ale na články nebo dokonce studie, kterých by dle emotivního vyjádření paní Lucie měl být "plný internet", jsem příliš nenarazil. Asi mám špatný internetový vyhledavač, nebo neumím hledat na internetu, ale studie nějak doporučující paušální svěřování dětí homnosexuálním párům jsem prostě nenašel.

Paní Lucie, můžete nám, prosím, zaslat příslušný link? Lépe by bylo poslat nám všechny odkazy na veškeré články a studie, které jste k té problematice na internetu zachytila, a které dle Vás adopci dětí homosexuálními páry nebo svěřování dětí do výchovy homosexuálním párům nějak vřele či horlově doporučují?  

A velmi bych především uvítal pokud by se ozvali gayové, pokud by se ozvaly lesbičky, nebo pokud by se ozvali heterosexuálové, kteří mají k tématu té diskuse tvořené komentáři ke smysluplně napsanému článku, co říci.

22 M. H. - Admin M. H. - Admin | 23. října 2009 v 15:24 | Reagovat

[21]: Děkuji za uvážlivá a s nadhledem pronesená (napsaná) slova. A děkuji i za erudovaný a nepředpojatý postoj k věci.
Nikdy jsem netvrdil, že homosexuální páry nejsou v žádném případě způsobilé či vhodné k výchově dětí. Pouze jsem vyjádřil názor (a stojím si za ním), že adopce dětí takovými páry představuje dosti závažný a možná i nebezpečný experiment, přičemž na jednoznačné výsledky by bylo třeba čekat nejspíše minimálně dvě generace. A případné negativní důsedky by mohly být nenapravitelné. Zavádět něco podobného v současné společenské atmosféře multikulturalismu, protekce minorit a vynucované tolerance prakticky k čemukoliv a komukoliv mi připadá jako ono pověstné vypouštění džina z láhve. Jakmile ji odšpuntujeme, ztratíme nad celou věcí kontrolu a nebude už možné ji zastavit, a to ani v případě, že by se prokazatelně neosvědčila.
Za situace, kdy je heterosexuálními (manželskými) páry podáváno více žádostí o adopci, než kolik jich úřady dokáží uspokojit, navíc nevidím k něčemu takovému důvod. Pouhá politická korektnost vůči minoritám pro mne není dostatečným důvodem, jestliže se jedná o budoucnost dětí.

23 Petr Tomeš Petr Tomeš | E-mail | Web | 24. listopadu 2009 v 20:12 | Reagovat

Bartalmission: Zdá se mi, že jste volal po někom jako jsem já. Gay, který chce k tématu cosi říci. Především si uvědomuji, že toto téma je velmi medializované a pro většinovou společnost je obvykle poněkud odtažité zabývat se argumenty na vědecko-odborném základě a na základě reálných zkušeností z desítek zemí, kde je adopce oficiálně povolena. Nezapomínejme ale ani na to, že děti u homosexuálů v důsledku nejrůznějších životních situací už často stejně vyrůstají a bylo by nanejvýš vhodné tomu dát příslušný právní rámec.

Dovolte mi ale reagovat na to nejzásadnější, neboť mě vzhledem k diskusi překvapuje, že se zde má preferovat kritické myšlení a ne něco, co připomíná povrchni mediální zkratky a jednoduchá tvrzení bez opory v odborné literatuře:

"je naivní a hloupé se domnívat, že nepřítomnost matky může nahradit homosexuální muž, nebo naopak."

Není to naivní a hloupé. Naopak je to podloženo fakty:
http://ptomes.blog.cz/0911/shoda-odborniku-na-adopcich-deti-homosexualnimi-pary

"Homosexualita je zkrátka, jak vám potvrdí každý odborný sexuolog, úchylka pohlavního pudu, a žádná mediální masáž na tom nemůže nic změnit. Jistě, sama o sobě je neškodná a společensky tolerovatelná (a naštěstí dnes již tolerovaná), ale stále se jedná o diagnózu. Nikoli o variantu sexuálního chování."

I to je bohužel čirá demagogie a doporučuji vám doplnit si informace i v tomto ohledu:
http://en.wikipedia.org/wiki/Homosexuality#Psychology

Jsem myslím docela přístupný otevřené diskusi o jednotlivostech a jednotlivých aspektech jakékoliv otázky, ovšem za předpokladu, že se odehrává na vymezeném reálném a ověřitelném odborném základu, nikoliv na domněnkách a nesmyslech.

24 M. H. - Admin M. H. - Admin | 26. listopadu 2009 v 16:34 | Reagovat

Pane Tomeši,
prohlásil jste za čirou demagogii tvrzení, že homosexualita je úchylkou pohlavního pudu a nikoli variantou sexuálního chování. Zapomněl jste ovšem diferencovat faktickou (reálnou) a právní (či spíše politickou) stránku věci. Homosexualita byla ze seznamu pohlavních úchylek vypuštěna na základě politického tlaku, nikoli seriózního vědeckého výzkumu. V poválečné společnosti zkrátka přinutil sílící hlas homosexuální menšiny a jejích ochotných politických obhájců odborníky změnit oficiální postoj, bez ohledu na fakta či jejíich osobní přesvědčení.
Je to obdobné, jako kdybyste si politickým nátlakem vynutil vypuštění slepoty ze skupiny trvalých tělesných handicapů. Jistě, možná toho dosáhnete. Ale co pak? Umožníte nevidomým získat řidičské průkazy... Dobrá. A nakonec? Vylidníte ulice a nařidíte výrobcům automobilů vyrábět všechny vozy opatřené kolem dokola vzduchovými polštáři, aby mohli slepci bezpečně řídit? Nebo je prostě vypustíte do ulic mezi ostatní řidiče a bezbranné chodce s tím, že "kdo neuhne, má jednoduše smůlu a je to jeho vina, že se motal kde neměl"? Současné chování homosexuálních aktivistů se bohužel blíží spíše oné druhé variantě... V řadě zemí, je li gay vyhozen ze zaměstnání, protože řádně nepracoval, pravděpodobně se obrátí na soud se žalobou o odškodnění, a zdůvodní ji jednoduše tím, že pravým skrytým důvodem propuštění byla jeho sexuální orientace. Diskriminace homosexuálů (ať již údajná nebo domnělá) je totiž něco, na co média i justice slyší.
O určitých věcech mne nemůže přesvědčit ani Wikipedia (již ostatně lze jen stěží považovat za seriózní zdroj inormací), ani žádný "odborný elaborát". Pro vaši informaci, vyrůstal jsem v úplné heterosexuální rodině (z vaší strany možná důvod k zavržení), a jaksi si neumím představit, že bych místo otce, který mi předával znalosti a vzory chování nezbytné pro budoucí život, měl jakousi "druhou matku". Nevím samozřejmě, jakým směrem by se ubíral můj osobnostní vývoj, ale velmi vážně se obávám, že by byl značně pokřiven a něco by v něm scházelo. Opakuji - příroda nedělá nesmysly, a jestliže neuomžnila (v původní, živočišné podobě partnerských vztahů) homosexuální jedincům plodit potomstvo, měla k tomu vážný důvod.

25 Petr Tomeš Petr Tomeš | E-mail | Web | 28. listopadu 2009 v 9:59 | Reagovat

[24]:

M. H. Admin: Žvatláte tu neustále cosi o politickém tlaku, přestože jsem vám dodal odborná fakta a reference až pod nos. To jen poukazuje na to, že s vámi diskuse není možné a odborné argumenty z tolika nejvíce kredibilních zdrojů, které na tomto světě na různých kontinentech existují, nahrazujete svými domněnkami. Poněkud trapné hýřit prázdnými slovy, nemyslíte?

"To better appreciate the significance of contemporary attitudes toward homosexuality in the mental health profession, it is useful to understand its historical background. Reflecting widespread popular attitudes during much of the 20th century, psychiatrists and psychologists once assumed that homosexuality was a mental illness. Indeed, the American Psychiatric Association initially classified homosexuality as a disorder in 1952 when it published its first Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (DSM). However, that classification was subjected almost immediately to critical scrutiny in research funded by the National Institute of Mental Health.6 Over time, as empirical research results consistently failed to provide an empirical or scientific basis for the labeling of homosexuality as a mental disorder, professionals in medicine, mental health, and the behavioral and social sciences reached the conclusion that the classification was in error. They recognized that it reflected untested assumptions based on once-prevalent social norms as well as clinical impressions from unrepresentative samples of patients seeking therapy and of individuals whose conduct brought them into the criminal justice system. The American Psychiatric Association removed homosexuality from the DSM in 1973, stating that “homosexuality per se implies no impairment in judgment, stability, reliability, or general social or vocational capabilities.” The
American Psychological Association adopted the same position in 1975, and urged all mentalhealth professionals to help dispel the stigma of mental illness that had long been associated with homosexual orientation."
http://www.glad.org/uploads/docs/cases/2009-11-17-doma-aff-herek.pdf

26 M. H. - Admin M. H. - Admin | 28. listopadu 2009 v 18:09 | Reagovat

Pane Tomeši,
nevím v co jste doufal - třeba že mne ohromíte svou vzdělaností, když mi dodáte příslušný text v angličtině? Pro vaši informaci, jse schopen jej přečíst i bez slovníku...
Hovoří se v něm o homosexualitě jako o "mentální poruše", tedy nikoli jako o "poruše sexuálního chování". Tady jsme poněkud narazili, že, panáčku...?
Ale čemu se vlastně divím... Zdravý rozum zjevně spáchal sebevraždu a byl nahrazen "kredibilními zdroji" spolu s větičkou "znám svá práva".
Takže jinak: Nečekám že bych vás přesvědčil. Dělejte si co chcete a s kým chcete, to je vaše věc. Jediné, co mi v této souvislosti vadí je, když si někdo na základě své odlišnosti vyhejkává nějaká oprávnění navíc. Není-li adopce dostupná pro dva heterosexuální muže či dvě heterosexuální ženy, proč by měla být obvyklá u homosexuálů? Považujete se za něco víc, protože vás přitahují muži? Nestačí vám oprávnění podle vlastní úvahy uzavřít řádný sňatek (pomiňme otázku, zda chcete či nechcete, legislativa vám k tomu dává plné právo), nebo tzv. registrované partnerství? Nestačí vám protekce, jíž se v současné společnosti minoriotám nezaslouženě dostává? Uvědomte si, že podobnými postoji si jako skupina sami štvete veřejné mínění proti sobě... V Evropě začátku 21. století je totiž pomalu, ale jistě nejopomíjenější a nejméně "oprávněnou" skupinou bílá, křesťanská či ateistická, pracující heterosexuální většina.

27 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 10. prosince 2009 v 21:54 | Reagovat

Pane Tomeši,

jsem rád, že jste se ozval. Ano, volal jsem po věcném a pokud možno podloženém názoru někoho z Vašeho názorového tábora.

Prostudoval jsem ty odkazy, na které se odvoláváte. Nelze popřít, že v některých případech se jedná o názory i renomovaných odborníků.

Názor (byť podpořený výsledky určitých výzkumů či studií) však nemusí nějak absolutně obrážet objektivní realitu. To se Vám snaží administrátor této diskuse naznačit.

Psychologické výzkumy (a věřte, že vím o čem hovořím) mívají svá úskalí. Jedním z nich je validita výsledků, reliabilita v případě použitých metod a přiznejme si, že mnohdy sehrává svojí roli i zadání. Mohli bychom o metodologii psychologického výzkumu a použitých metodikách zde diskutovat velmi dlouho a na mnoho stran. Tím bychom asi ostatní účastníky této diskuse spíše otrávili.

Ale soustřeďme se na meritum věci, na jádro naší diskuse. Nikdo Vám přece netvrdí, že by zákonitě každé dítě vychovávané a potažmo vychované dvěma rodiči stejného pohlaví muselo být nějak narušené. To bych já netvrdil a nikdy jsem to nehlásal. Ale... na druhou stranu zaklínat se zárukami, že u všech dětí vychovávaných homosexuálním párem bude vše v naprostém pořádku a zaštiťovat se výsledky studií, na které odkazujete, to nemůže uspět. Proč? Nejenom kvůli statistické významnosti, ale zejména kvůli nezobecnitelnosti výsledků, o které se chcete opírat.

Já Vám mohu uvést jednu zajímavou casuistiku: Otec opustil rodinu v době, když byli dceři 4 roky. Matka holčičku vychovala do dospělosti sama. Otec byl po dlouhé roky v této neúplné rodině tabu. Prostě matka o něm nemluvila. Dcerka intuitivně vycítila, že je to pro maminku téma zraňující, tak nenaléhala ani když povyrostla a dospěla. I když by někdo mohl hlásat nějaké předsudky o dětech z neúplných rodin, v tomto případě by se mýlil. Matka dcerku vychovala dobře, ta ve svých 21 létech studovala vysokou školu. A jednoho dne oběma ženám přišla zpráva, že otec dívky zemřel. Pro mladou ženu to mělo význam nejen kvůli výživnému, které předtím pravidelně chodilo. Prostě se v ní něco hnulo. Řekla si, že mrtvý byl přece jen její otec a tedy se rozhodla, že pojede do vzdáleného města na pohřeb otci, kterého si pamatovala z dětství jen mlhavě a po jeho odchodu od rodiny jej nikdy neviděla. Na pohřbu se však dozvěděla novou informaci: otec byl homosexuál a celou dobu žil s přítelem. Pro jednadvacetiletou vysokoškolačku to byl takový šok, ze kterého se dlouho vzpamatovávala a docházela na psychoterapii. Ne, nechci tento případ zobecňovat. Výzkumy na toto téma patrně neexistují. Ale...buďme rádi, že se taková informace dostala k dceři egodystonního homosexuála až v době, kdy byla dospělou osobností a překvapivou informaci patrně zpracovala lépe než pokud by se k ní dostala ve věku jejích 10 let, 13 let nebo 15 let. V jednadvaceti to bylo přece jen přijatelnější. Proč Vám uvádím tento zcela konkrétní příklad vyznačující se určitou specifikou? Nezobecňuji jej. Ale..., zase to ALE. Máme záruku, že např. všechny děti věku předškolního, mladšího školního, nebo pubescentního či adolescentního informaci o homosexualitě rodičů zpracují úplně "pohodově"? Já mám za to, že nikoliv. Jsem proti jakýmkoli generalizacím, tedy i proti té Vámi proklamované. Já zastávám názor, že všechny případy svěřování dětí do výchovy by měly být řešeny individuálně a s přihlédnutím ke zcela konkrétním podmínkám vlastním tomu kterému jednotlivému případu. V některých ojedinělých případech bych se adopci dítěte lesbickým párem nebránil. V případě dvou gayů bych měl silnou pochybnost, ale nechal bych se možná přesvědčit konkrétními argumenty. Jsem však proti přijetí obecného principu běžně (tedy nějak paušálně) svěřovat děti do výchovy homosexuálních párů.

28 Petr Tomeš Petr Tomeš | E-mail | Web | 11. prosince 2009 v 19:29 | Reagovat

[26]: "Není-li adopce dostupná pro dva heterosexuální muže či dvě heterosexuální ženy, proč by měla být obvyklá u homosexuálů?" Protože dva heterosexuální muži a heterosexuální ženy spolu nemohou utvořit citový vztah a pouto lásky a oddaně spolu žít. Vážně nechápete ani tak základní věci?

[27]: "Psychologické výzkumy (a věřte, že vím o čem hovořím) mívají svá úskalí." Mají. Ale touto vaší mantrou nemůžete donekonečna opakovat, že o dané oblasti nic nevíme. Víme o ní mnohem více než co si mnoho lidí vycucalo z prstu za vyvrácené domněnky. Chápu, že tito lidé jaksi nejsou schopni pochopit či přiznat, že se mýlí.

"Jedním z nich je validita výsledků, reliabilita v případě použitých metod." Mluvte zcela konkrétně. Je velmi jednoduché vymýšlet si falešná obvinění a dělat, jako by byla platná. Buď to dokažte nebo takové argument nepoužívejte. Je to poměrně laciné a trapné. Vědecký výzkum, na základě jehož výsledků svou argumentaci staví, vyvozuje své závěry na základě věrohodných technik.

"Nikdo Vám přece netvrdí, že by zákonitě každé dítě vychovávané a potažmo vychované dvěma rodiči stejného pohlaví muselo být nějak narušené. To bych já netvrdil a nikdy jsem to nehlásal. Ale... na druhou stranu zaklínat se zárukami, že u všech dětí vychovávaných homosexuálním párem bude vše v naprostém pořádku a zaštiťovat se výsledky studií, na které odkazujete, to nemůže uspět. Proč?"

A vážně se nestydíte ani trochu mi podsouvat něco, co jsem vůbec nepsal? To se ve slušné diskusi nedělá. Nemůžete si vymýšlet pitomosti a pak je tu pomlouvat. Nikde jsem nikdy nepsal, že všechny děti jsou v pořádku, ale že obecně neexistují statistické rozdíly ve zdravém vývoji dětí u homosexuálů a heterosexuálů. Jinými slovy pro ty méně chápavé: Pravděpodobnost zdravého vývoje je shodná. Nebo si mám taky vymýšlet nepoctivé arumenty o tom, jak mnoho dětí u heterosexuálních rodin trpí, končí v dětstkých domovech či už v kojeneckých ústavech a že proto snad paušálně zakážeme lidem mít děti? Co to je za divnou logiku? Stejně nesmyslné argumenty stavíte proti homosexuálním rodinám, jste jednou proti paušalizaci a zevšeobecnění a pak zase nejste. Měl byste si totž sjednotit svůj názor na to, co vlastně chcete. Jestliže totiž neexistují rozdíly ve zdravém vývoji mezi skupinou dětí u homosexuálních rodin a u heterosexuálních, pak je zcela průkazně diskriminační a nesmyslné jedné skupině děti paušálně povolovat a z druhé snad jen nějak vybírat. Nehledě na to, že homosexuálové chtějící mít děti jsou obvykle vysoce motivovaní jim poskytnout co možná nejlepší prostředí. A vy chcete celou tuto skupinu předem uměle vyloučit?

29 Bartalmision Bartalmision | E-mail | 13. prosince 2009 v 12:07 | Reagovat

Pane Tomeši,

ne, já nechci nikoho předem vyloučit. Přečtěte si, prosím, mnou vyjádřený osobní postoj ještě jednou. Vylučuji předem někoho? Já myslím, že nikoliv.

A ani nechci "jedné skupině děti paušálně povolovat a z druhé snad jen nějak vybírat". Pouze jsem vyjádřil svůj osobní názor, že "Jsem proti jakýmkoli generalizacím, tedy i proti té Vámi proklamované". Ani heterosexuálním párům není adopce dětí povolována nějak paušálně. Adepti adopce procházejí velmi náročným šetřením prováděným OSPOD. Já zastávám názor, že nikomu by nemělo být nic ani ulehčováno, ale ani znemožňováno.

A nijak nefavorizuji lesbičky před gayi.

Prostě mně připadá, že zejména malému dítěti je jeho základní i další potřeby lépe schopna zabezpečit žena. A lhostejno zda žena hererosexuální nebo lesbické orientace.

Dovedete si představit řešení žádosti dvou heterosexuálních mužů o adopci dítěte? Já se přiznávám, že si takovou situaci v reálu dokáži představit jen velmi obtížně. Ale nevylučuji ji. A nevidím sebemenší důvod proč by před dvojicí heterosexuálních mužů měli mít jakousi pomyslnou prioritu dva gayové byť schopní vytvořit citový vztah. Vždy by měl být především sledován zájem dítěte. Nikoliv zájem dospělých.

A dovedete si Vy představit čemu by muselo dítě předškolního a mladšího školního věku (a potom i starší, pubescentní, adolescentní) vychovávané dvěma gayi čelit mezi svými vrstevníky?

30 Petr Tomeš Petr Tomeš | E-mail | Web | 13. prosince 2009 v 14:12 | Reagovat

[29]: Napsal jste zcela jasně: "Jsem však proti přijetí obecného principu běžně (tedy nějak paušálně) svěřovat děti do výchovy homosexuálních párů."

Pokud to mělo znamenat to, aby homosexuálové měli stejné podmínky jako heterosexuálové, pak se vám omlouvám.

"Prostě mně připadá, že zejména malému dítěti je jeho základní i další potřeby lépe schopna zabezpečit žena." Jak jsem již několikrát opakoval, to, co si myslíte, je jedna věc, a replikované důvěryhodné vědecko-odborné poznatky věcí druhou. Buď dokažte, že je to tak jak říkáte, nebo si nevymýšlejte. To není nic férového.

"Dovedete si představit řešení žádosti dvou heterosexuálních mužů o adopci dítěte?"

Dokážu si to představit velmi dobře tak jako v desítkách vyspělých států, kde to tak již řadu let funguje. To, že vy si něco nedovede představit není relevantní hodnotný argument proti, to se na mně nezlobte.

"A dovedete si Vy představit čemu by muselo dítě předškolního a mladšího školního věku (a potom i starší, pubescentní, adolescentní) vychovávané dvěma gayi čelit mezi svými vrstevníky?"

Dovedu si to představit, že tento názor prezentují lidé, kteří s tím sami mají problém. Je to naprosto uměle vytvářené klima a dělání problému z něčeho, kde žádný není. Jenže na rozdíl od vašich domněnek disponuji fakty:
Research indicates that children of lesbian or gay parents, like their parents, use a range of strategies in an attempt to lessen the likelihood that they will be treated in a discriminatory or prejudiced way, including being selective in talking about and/or letting people know about the sexuality of the parents in the family or the family structure, or not correcting people’s incorrect assumptions about the family, and seeking out contact with other children and families who have same-sex parents (e.g., Barrett & Tasker, 2001; Bozett, 1987; O’Connell, 1993; Ray & Gregory, 2001; Perlesz et al., 2006b; Lindsay et al., 2006; Vanfraussen, et al., 2002). However, researchers who have explicitly compared the amount of victimisation or teasing experienced by the children of lesbian parents and by the children of heterosexual parents have found no differences (see Anderssen et al., 2000; Golombok & Tasker, 1994; Tasker & Golombok, 1997; Vanfraussen et al., 2002; Wainwright & Patterson, 2006).
http://www.psychology.org.au/Assets/Files/LGBT-Families-Lit-Review.pdf

Špatně vychované děti heterosexuálních rodičů poukazují spíše na neschopnost jejich rodičů ve vychově než na to, že problém leží v homosexuálních rodinách. Každopádně děti si umějí vybírat kvalitní přátele podle toho, zda nemají v hlavě nasráno podobně jako jejich rodiče podobně jako děti obézní, pihatí, se zrzavými vlasy nebo s brýlemi. Hodně dětí se směje kvůli takovýmto malichernostem a psychologicky zdravé a dobře vychované dítě ty situace dokáže zvládat a díky tomu se z nich stanou vyrovnanější, silnější a nerozmazlené osobnosti. To je jedině dobře. Přečtěte si někdy nějaké reálné zkušenosti dětí, které byly vychovány homosexuálním párem. Možná budete překvapen.

31 Petr Tomeš Petr Tomeš | E-mail | Web | 13. prosince 2009 v 14:14 | Reagovat

"In general, children whose parents are gay or lesbian have been found to have normal relationships with childhood peers and to maintain social relationships appropriate for their developmental levels.23,27,36"
http://pediatrics.aappublications.org/cgi/content/full/118/1/349

32 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 18. prosince 2009 v 18:57 | Reagovat

Pane Tomeši,

nepodsouvejte mi, prosím, to, co mně není vlastní. Já nevydávám své názory snad za jakýsi etalon. Naopak. Sám je periodicky podrobuji kritické analýze.

Ano, některé věci si dokážu představit lépe, některé hůře. Vycházím při tom ze své dosavadní praxe a životních zkušeností. Jsou to MOJE názory, které v duchu svobody slova presentuji na tomto webu. Je to diskuse. A Vy se mnou múžete nesouhlasit, to je zase Vaše právo.

Ale některé Vaše příspěvky a jejich presentace vyznívají, nezlobte se, tak nějak absolutně. To tedy ve mně je snad více pokory. Já jsem kritický i ke svým vlastním názorům a jsem ochoten a schopen je někdy i přehodnotit.

Jenom dovolte otázku k Vám (aniž bych chtěl být zbytečně osobní): Vy jste homosexuálem egosyntonním, nebo jste byl po nějakou dobu ženatý a máte vlastní děti? Je to taková doplňující otázečka, abych si mohl dotvořit názor. Já jsem vychoval dva syny, kteří jsou již dospělí, jsou heterosexuální, mají své partnerky. V jejich dětství jsem se jim věnoval a jelikož se jedná o moje děti, nepřál bych jim v životě nic špatného.

Máte Vy také své vlastní děti? A přál byste jim, aby byly vystaveny ve zranitelném věku mezi spolužáky a vrstevníky různým dětsky nerozumným "útokům" pro skutečnost, že jsou vychováváni dvěma gayi? Víte, že děti mezi sebou dokáží být hodně zlé, aniž by to třeba opravdu zle myslely?
Přál byste takový úděl svým dětem, nebo jenomn dětem cizím pro vlastní pocit, že jste zvítězil?

33 Petr Tomeš Petr Tomeš | 8. ledna 2010 v 12:22 | Reagovat

Děti se mohou smát čemukoliv, z eho nemají rozum, když je někdo obézní, jiné barvy pleti, když má starší rodiče, špatné oblečení, když je levoruký, když má brýle, zrzavé děti... Pokud je hloupí rodiče nedokáží vychovávat k toleranci a úctě k jinakosti, pak ty rodiče asi nejsou způsobilí pro výchovu neproblematických dětí. Výzkumy prokazují, že dětský vývoj není negativně ovlivněn několika takovými hlupáky ve třídě, dítě si dokáže najít přátele na jedné vlně, s nimiž si rozumí, bez ohledu na faktor toho, kdo děti vychovává.

34 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 9. ledna 2010 v 17:23 | Reagovat

Pane Tomeši, v tom, co píšete, je jistě velký kus pravdy. I když...co je to vlastně pravda? Absolutní pravda neexistuje, každý máme jakýsi kus té své relativní (někdy možná i subjektivní) pravdy. Jistě lze souhlasit s tím, že děti si dokáží najít přátele "na své vlně". Ale ne všechny děti nesou ten posměch okolí kvůli čemukoliv až tak statečně a s nadhledem. Jsou to přece jenom děti. Snadno zranitelné, některé i vyloženě křehké. Jakýsi univerzální klíč k řešení té problematiky zde asi nenajdeme. Můžeme si pouze vyměnit názory. Uznejme však, že vždy a u všeho existují argumenty pro a proti. Mně osobně se zdá, že těch argumentů "pro" ve věci soudně stanovované nebo dokonce nějak paušálně legalizované výchovy dětí dvěma gayi je nějak méně. Spíš bych řekl, že více je těch argumentů "proti" a to v zájmu těch dětí, nikoliv snad ze snahy kohokoliv diskriminovat či nějak ostrakizovat.

Nechci naléhat a výt nějak vlezle osobní, ale neodpověděl jste mi na tu otázku jste-li egosyntonní nebo egodystonní gay. Věříte, že je to důležité?

35 Člověk Člověk | 21. ledna 2010 v 0:24 | Reagovat

Dobrý den,
zaujala mne tato diskuse a jelikož se mne týká, chtěl bych se Vás na něco zeptat. Nečetl jsem vše, napsali jste toho opravdu hodně. Ale soudě podle přečtených přízpěvků se tu vyskytují lidé rozumní, kteří se o danou problematiku zajímají.

Tak tedy, je mi 24 let. Podle všeho jsem nejspíše egodystonní.(Už samotný fakt, že přizpívám na takovouto diskusi je pro mne frustrující.)
Tato skutečnost je nejspíše strůjcem toho, že úvahy o smyslu života pohltily většinu mého volného času.
Ale proč sem píši. Citová rozpolcenost mě komplikuje život. Stále naivně čekám, že se zamiluji do ženy a vše bude v pořádku. Po rodině velmi toužím a jsem přesvědčen, že bych byl skvělým otcem. (Jen tak mimochodem k té adopci, co tu řešíte. Je zvláštní, že bych to gayům nezakázal, ale představa, že s nějakým gayem vychovávám potomka je pro mne absurdní.)
Nejvíce mne ale trápí intelektuální stránka věci. Má-li člověk takovouto vlastnost, nutí ho to zkoumat svoji osobnost do velkých hloubek. Nutí ho to přemýšlet tak moc, že se mu odkryjí některé aspekty bytí, které jsou mnohým utajeny po celý život. Z tohoto pohledu by to mohl být i dar.
Ale toto je jedna strana mince, ta druhá jest, že nenaplněný citový život si žádá své. A člověk propadá trudomyslnosti (zní to lidštěji než deprese :-)  )
Psal jsem že nejvíce mne trápí intelektuální stránka věci. To proto, že díky té trudomyslnosti je pro mne obtížné cílevědomě "intelektuálně" na něčem pracovat. Mám plno skvělých nápadů a myšlenek, které jen čekají na realizaci. Čekají mne zkoušky, na které se nepřipravuji. Koupil jsem si krásné knihy, které nestuduji a mohl bych pokračovat.
Je mi 24, dá se říct, že mám celý život před sebou. Měl bych učinit rozhodnutí, jak žít dál a začít jednat. Stagnace je zlá věc.

Teď mne napadá, že jsem vlastně nepoložil žádnou konkrétní otázku. Třeba je to tak lepší, zkuste se prosím jenom vyjádřit, jaké dojmy to ve Vás vyvolalo. A co by jste dělali na mém místě?

36 Bartalmission Bartalmission | 21. ledna 2010 v 14:54 | Reagovat

Myslím, že nejen za sebe osobně, nýbrž i za ostatní diskutující na tomto webu Vám mohu poděkovat za velmi zajímavý příspěvek. Je poučný. Na pár řádcích jste řekl velmi mnoho.

Otázka, kterou v závěru své stručné výpovědi (leč velmi vystihující tím, že popisuje Vaše niterné pocity)kladete, je velmi složitá k zodpovězení pro mě jako pro heterosexuálně orientovaného otce dvou dospělých synů, jakož i pro člověka, který v životě o psychologii ledacos přečetl.

Ale pokusím-li se modelovat situaci: Na Vašem místě bych vyhledal odborníka sexuologa-psychologa, který by Vám mohl dát jistě zajímavé odpovědi o Vás, tj. o Vaší osobnosti. Na základě závěrů vyšetření (včetně PPG) by Vám specialista mohl říci něco jednoznačnějiho k Vaší orientaci. Mohli byste si zajímavě a přínosně pohovořit o struktuře Vaší motivace. To je velmi důležité, jelikož struktura osobnosti je tvořena motivací, zaměřeností, charakterem, temperamentem a schopnostmi. Všechny tyto složky Vaší osobnosti by měl odpovídajícími dostupnými prostředky prozkoumat odborník, který by Vám poté dal v rámci svých možností na základě získaných podkladů odpovědi na Vámi kladené otázky. Avšak pozor! Tyto odpovědi nemohou být však myšleny a ani vnímány jako jakési "rozhřešení"! Nejobtížněji se zkoumá charakter, relativně snadněji lze ověřit schopnosti. Prozkoumat je však nutné veškeré zkoumatelné vlastnosti, jejichž komplexní soubor tvoří Vaší osobnost.

Teprve na základě konkrétní a komplexní deskripce Vaší osobnosti by se příslušný znalec mohl vyjádřit k otázkám, které Vás zajímají.

Jenom takto na dálku a zprostředkovaně bych si konkrétní odpovědi na Vámi položenou otázku netroufl dávat. Snad pouze velice povrchně a povšechně bych si mohl pomyslet, že se ve Vás "tluče" proti sobě řada tendencí plynoucích z hloubek Vaší motivace. Těmi hloubkami rozumím samozřejmě pudy. Sexuální pud je jistě nejsilnějším, avšak puzení k zachování rodu a tedy fungování určitých instinktů nelze také nijak podcenit.

Nezlobte se na mě za mojí možná trochu drsnou upřímnost, která nijak není vedena tendencí či snahou Vás nějak ranit, urazit, dotknout se Vás. Ale na pár řádcích Vaší niterné výpovědi lze opět dokumentovat, že egodystonní homosexualita je opravdu výrazně "problémovější" v porovnání s homosexualitou egosyntonní. Ty niterné protichůdné tendence by Vám mohly způsobit v životě určitě nemalé trápení. Již proto bych na Vašem místě vyhledal náležitého odborníka a řídil bych se jeho profesionálně podanými doporučeními.

37 Zulejka Zulejka | E-mail | 31. ledna 2010 v 17:18 | Reagovat

Já nevím, pánové, vedete tady akademický spor plný učených slov, odborných citací a odkazů, ale nějak mi to připadá trochu mimo realitu. Dovolím si vstoupit do vaší diskuse s názorem prachobyčejné ženy, a vnesu dva úhly pohledu.
Ten první: Jsem ryze heterosexuální žena a mám přítelkyni (v nepřenesen slova smyslu), která sice není homo, ale je transsexuální. Prostě chlap, jen s ženskými primárními sexuálními znaky. Možná to nebude ten správný příklad, ale ona tvrdí: „Nechci adoptovat dítě, chtěla bych dítě s ženou, kterou miluji. Chtěla bych, aby bylo to dítě pokračováním té ženy. Chtěla bych v něm nacházet znaky té, kterou miluji.“ A dále tento člověk říká: „Kolik je heterosexuálních párů bezdětných? A jaké procento z nich se rozhodne pro adopci? Homosexuální páry jsou na úrovni těch bezdětných. Procento homosexuálních párů, které chtějí osvojit dítě, by tedy mělo být stejné, jako u bezdětných heterosexuálů. Je-li to procento vyšší, je na tom něco podezřelého a trochu to zavání exhibicionismem.“
Trochu mi to připomíná situaci kolem registrovaného partnerství. Jsem z východních Čech. Vloni bylo v Královéhradeckém kraji uzavřeno jediné a v Pardubickém žádné partnerství… ono by to asi i s tou adopcí nebylo tak horké…
A teď druhý pohled. Jestliže by homosexuální páry mohly adoptovat děti, předpokládám, že by se na ně vztahovala stejná pravidla, jako na 96procentní zbytek české populace. Tedy dlouhé čekání, a pak buď ber, co je nebo zase na konec pořadníku. Musely by se smířit s tím, že děti, které jsou „volné“ k adopci, nemají vždy takovou genetickou výbavu, jakou by si adoptivní rodiče přáli. Často to jsou odložené děti prostitutek, ještě častěji jsou „okaté a černovlasé“… a třebaže by homosexuální pár měl ty nejazurovější představy o výchově a uskutečňoval je, geny se vždy projeví. Pánové gayové, umíte si představit, že je mnoha lidem pohled na něžnosti mezi muži nepříjemný až odpudivý? A umíte si představit, jak bude reagovat adoptovaný hošík (geneticky založený jako majo), který v pubertálním věku nečekaně vstoupí do vaší ložnice? A co ten pohled (kterého ji neuchráníte) udělá s rozbolavělou duší citlivé pubertální dívky? Co když ty adoptované děti budou natolik vnitřně heterosexuální, že jim prostě představa styku mezi vámi bude odporná? Tomu se zkrátka člověk neubrání, a jako vy se třepete nevolí při představě sexu s druhým pohlavím, u heterosexuálů to platí naopak, a mohou být sebeliberálnější. Já si své přítelkyně vážím, známe se třicet let. ale kdyby na mne sáhla, praštím ji. A nechci vědět, co dělá v ložnici se svou družkou. Dospělí si mohou vybrat sociální skupinu, v níž se budou pohybovat. Adoptované dítě ne. A tak, jako i adoptivní heterorodiče mnohdy dostanou od svých dětí ránu na tom nejcitlivějším místě, jak byste se smířili, kdyby adoptivní dítě s vámi nechtělo být, protože mu je prostě pohled na dva propletené muže nesnesitelný?

38 Bartalmission Bartalmission | 31. ledna 2010 v 17:41 | Reagovat

Tak tomuto se rika uhodit hrebik na hlavicku. Je dulezite umet veci pojmenovat a nejak nastavit zrcadlo tem gayum uporne hajicim pravo na adopci deti parem gayu. Mozna by to pro sebevedomi tech gayu byla dobra zprava a dalsi "vitezstvi" v jejich tazeni, pokud by jim takove pravo bylo pausalne priznano. Ale polozme si tu otazku, ktera zde opet implicitne i explicitne zaznela v tomto prispevku: Bylo by takove legislativni pausalni povoleni adopci deti homosexualnimi pary dobrou zpravou pro ty adoptovane deti?

Musim se priznat, ze i mne jsou neznosti mezi muzi prjevovane na verejnosti odporne. A to jsem dost dospely chlap v realne dedeckovskem veku. Umim si predstavit, ze vystavit necemu takovemu adoptovane deti, ktere by se tomu nemohly branit, by pro nektere konkretni jedince mohlo byt traumatizujici.  To je dulezity postreh.

Ja jsem upozornoval na moznou stigmatizaci takovych deti jejich okolim, kterou neni mozne odbyt vyse pouzitym "argumentem" pana Tomese.

39 Člověk Člověk | 20. února 2010 v 1:49 | Reagovat

Po čase jsem se vrátil a přečetl si, co jste napsali.
Bartalmission-Za Vaši odpověď velice děkuji, ano v dohledné době nejspíš zavítám do ústavu sexuologického, ale to není důvod proč sem píšu.

Reaguji na poslední dva komentáře. Je pravda že když to dítě spatří, tak bude mít šok. Je pravda, že pokud bude vnitřně velmi hetero založené, že to s ním může udělat hrozné věci. Naproti tomu bych rád podotknul, že opravdu nevím. Zda je dětský domov lepší, než výchova v homo-prostředí.
Pokud Vás děsí co se sexu týče, jak na to zareagují děti. Myslím, že v tomto případě ony děti daleko více trpí v ústavu. Ani se mi nechce pomyslet kolik dětí si muselo v ústavu vytrpět přinejmenším sexuální obtěžování. A to nejen ze strany chovatelů ale hlavně od svých silnějších vrstevníků atp.
Mimochodem četl jsem pár stránek v knize Až nadejde čas od Petra Hoega, na celou knihu jsem opravdu neměl žaludek. Je to sice o školství v 70. letech v Dánsku, ale já se domnívám, že jisté věci se nemění.

A ještě k tomu jak by dítě bralo ono sexování mezi taťkou a taťkou.
Většině adolescentů je odporná byť jen představa že jejich rodiče spolu vůbec ještě spí...

Koukněte se sem http://www.youtube.com/watch?v=lwkcrEWcH_c
Já ten film rád nemám, je dost ubohý. Ale když mi bylo 15, tak to všichni vrstevníci hltali...
To ovšem mělo být jen pro zasmání, nechci na tom stavět žádnou argumentaci :-)

40 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 26. února 2010 v 21:57 | Reagovat

Film znám, na ukázku z Vašeho odkazu jsem se podíval. Samozřejmě, že ńejde a nemůže jít o nic referenčního.

Sexuologický ústav je jistě tím nejlepším řešením, ale určitě by neškodil v delším časovém horizontu kvalitní psycholog. Tedy někdo, za kým je možné pravidelně docházet, věci s ním řešit a u nějž je jistota, že zachová profesní tajemství. Věřte, že není dobré být na takovou záležitost sám.

41 Člověk Člověk | 12. dubna 2010 v 13:35 | Reagovat

Jsem tu opět. Jen informuju.
Byl jsem v ústavu, podle všeho jsem normální homosexuál. Nejvíce mne to trápilo doma, ale včera jsem přiznal barvu. Už se cítím lépe.
Když se nad tím zamyslím do hloubky. Špatné pocity spojené s homosexualitou vidím takto:
Člověk je sociální tvor, nemůže žít bez společnosti. Během zrání osobnosti člověka, se mu do jeho žebříčku etických hodnot a pravidel nakopíruje ten společenský žebříček. Pokud člověk dospěje a uvědomí si, že existuje rozpor mezi tím co cítí a společenským žebříčkem. Přichází deprese. Buď bude popírat sám sebe a přijme společenská pravidla, nebo se projeví ve své přirozenosti, ale naruší tím společenské paradigma. Což mnohdy bývá sankciováno.
Podobně se třeba cítí matka ve třetím světě, když nechce dát svou dceru obřezat. Nám středoevropanům je známo, že takový zásah je velmi drastický a nehumánní. Ovšem je rozdíl, zda si to skutečně uvědomujeme a cítíme to tak, nebo zda máme jen odlišný společenský žebříček od třetího světa.
Vidím to tak, že onou disfunkční částí nemusí být nutně jedinec, ale může to být celá společnost, vyjma toho jedince, která není schopna akceptovat odlišnost.
Zde dávám zajímavý odkaz http://www.osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=2247 konec konců téma je: "Homosexuálové versus rodina?" a v tom článku jsem nalezl pár zajímavých údajů.
Např.:
Každý desátý pár v tučnáčí kolonii je homosexuální.
Zhruba čtvrtina labutí černých (Cygnus atratus) žije v homosexuálních párech.

Když o tom píši, myslím si že chyba je v nás lidech. My se totiž bojíme udělat chybu a tak vše příliš řešíme. A nechceme nic učinit, dokud to nevyřešíme. Jsou ovšem situace, které bez činů nevyřešíme.
Zvířata nic takového netrápí, žijí tady a teď a dělají si co chtějí.

42 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 24. dubna 2010 v 17:35 | Reagovat

Je asi dobře vědět kdo jsem, kam směřuji, co chci a jak bych toho měl dosahovat. Návštěva sexuologického ústavu, podrobné vyšetření a následný rozhovor s odborníky Vám jistě prospěly. To je jistě jen dobře. Ale... Pořád je tady nějaké ale...

Tím ALE u Vás spatřuji jakousi Vaší napůl vyslovenou a napůl možná nedořečenou výhradu vůči většinové společnosti. A srovnávání s říší zvířat pro argumentaci o "přirozenosti" homosexuality tak trochu pokulhává. Je snad dobře, že se lidská společnost ve svém vývoji od říše zvířat odlišila. Nebo podle Vás nikoliv?

Společnost v uplynulých dvou desítkách let pro homosexuální menšinu vykonala mnohé. Nemálo se podařilo pro homosexuály prosadit na poli legislativním. To nelze popřít. Ale někde musí existovat hranice, ne? Jaká hranice? Hranice racionality. Prostě hranice zdravého rozumu. Podle mého náhledu si za některé homofobní tendence ve společnosti mohou homosexuálové sami. Čím? Svým způsobem svého sebeprosazování na základě jakési pomyslné výlučnosti. To může být škodlivé. Proto bych se přimlouval všeobecně za zachování hranice zdravého rozumu. Ono v psychologii tak nějak platí, že každá krajnost, tedy každý extrém je vlastně hloupost. Tak se, prosím, pokusme nebýt extrémní.

A ještě by mě, promiňte, zajímalo co přesně je možné si představit pod Vámi uvedeným pojmem "normální homosexuál". To Vám takto sdělili v tom ústavu? Důležté je však to, jak se cítíte Vy. A jak se cítíte? Jako egosyntonní nebo jako egodystonní homosexuál? Na tomto webu je zaručena anonymita, tedy mojí otázku snad není možno považovat za impertinentní, nediskrétní. Prošel jste škálou vyšetření PPG? Byla u Vás v tom ústavu zkoumána preference sexuálních objektů? Na základě výsledků PPG Vám bylo sděleno že jste "normální homosexuál"?

A co naše původní téma? Jak to vidíte s možností adopcí dětí homosexuálními páry? Já se přiznám, že jako vyhraněný heterosexuál nejsem takovou vidinou nadšen, ale jsem proti pálení mostů, jsem proti přibouchávání dvířek před kýmkoliv. Jsem pro racionální individuální posuzování věcí veřejných.

43 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 3. května 2011 v 13:51 | Reagovat

Déle než rok se zde k tomuto tématu nikdo nevyjádřil? To je škoda.

To téma je nejen zajímavé, ale je potřebné o něm diskutovat v široké veřejnosti.

Široká diskuse a výměna názorů, byť nesouhlasných nebo třeba i protikladných je vždy jistě o mnoho přínosnější a rovnější než jakési kabinetní spekulace a pokoutní řešení problematiky přes mocenské lobby nebo zájmové skupiny, které si umí kupovat novináře, manipulovat tak tisk a tedy zprostředkovaně i veřejné mínění.

44 Hannah Hannah | 23. července 2011 v 17:48 | Reagovat

Zdravím diskutující.

Mám pocit,že tu vše je napsáno a můj názor je: myslím si,že jsem tolerantní člověk.Ať si žije každý po svém,hlavně když to nikomu neublíží.Ovšem otázka je jestli se to dá zjistit na těch dětech... Tímto zůstává problém otevřený a čas si myslím ukáže.

45 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 24. července 2011 v 1:05 | Reagovat

Tak s ní nelze než souhlasit. Jinými slovy je zde vyjádřena demokratická zásada o tom, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. Nikomu by nemělo být nic vnucováno. A tím méně vnucováno snad dětem, které se nemohou bránit. S nimi by takto experimentováno být nemělo. Obecně platí, že zákon má vždy chránit toho slabšího. A tím slabším jsou vždy děti. Ty zasluhují velmi silnou ochranu zákonem. Prvotně před ubližováním, zneužíváním, ale také před experimentováním.

46 Radek Radek | 18. srpna 2014 v 15:33 | Reagovat

http://www.videacesky.cz/ostatni-zabavna-videa/proslov-o-snatcich-gayu

47 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 5. července 2016 v 12:42 | Reagovat

Adopce dětí homosexuálními páry? Téměř pět let od 24.7.2011 na tomto fóru k tomu stále ožehavému problému nikdo nevyjádřil svůj názor na konkrétní situaci v této oblasti v ČR. V čem spočívá ta ožehavost problematiky adopcí dětí homosexuálními partnery? Já bych řekl, že v pojetí nerovnosti a nerovnoprávnosti mezi lidmi. Nerovnost a z ní vzešlá nerovnoprávnost je o zvýhodňování někoho před někým. Je-li některá sociální skupina zvýhodněna, děje se tak na úkor jiné sociální skupiny, která je znevýhodněna. Záleží hodně na kritériích, dle kterých jsou ty dvě sociální skupiny (ta zvýhodněná a ta znevýhodněná) rozlišeny. V tomto konkrétním případě je tím rozlišujícím kritériem sexuální orientace. Od 28.8.2008, kdy jsem se svým souhlasným stanoviskem připojil k diskusi o adminově článku ze dne 22.7.2008, se diskusním vláknem táhne (jako pověstná červená nit) stále nezodpovězená otázka: Kdo je (a bude) v otázce adopcí dětí lesbičkami a gayi zvýhodňován? A kdo bude znevýhodňován? Já jsem za těch bezmála 8 let od svého vstupu do tohoto diskusního fóra nezměnil svůj názor: Zvýhodňováni jsou, a to postupně čím dál tím více, homosexuálové na úkor znevýhodňované většinové populace heterosexuálů. Stává se tak podle práva, tedy prostřednictvím zákonů schválených v různých parlamentech. Ale dobře víme, že právo a spravedlnost nejsou totéž. Jedná se o dvě různé kategorie. Ne vše, co je podle práva (zákonů), musí nutně být i spravedlivé. Některé zákony jsou dokonce i velmi nespravedlivé! Jedná se o konkrétní sociálně psychologické a sociální deformace, které se objevují v řadě demokratických zemí. A to i v zemích, které mají staleté demokratické tradice. Jak je to možné? Jedná se o důsledky krize, kterou různé světové demokracie procházejí. A to vůbec nemluvím o Evropské unii, která svými deficity demokracie potlačené bruselskou byrokracií začíná být poněkud zprofanovaná, kdy si aktuální situace pro britském referendu o brexitu naléhavě žádá reformu unijních mechanismů. Zkompromitovaný bruselský dirigismus svým hraním si na jakýsi „nadstát“ a „superstrát“ připomínající někdejší SSSR a silně ingerující do jednotlivých národních legislativ členských států EU se v otázkách plánovitého zvýhodňování gayů a lesbiček příliš neangažuje. Ty různé evropsko-unijní lobby a za nimi stojící zájmové skupiny (včetně zednářských lóží) preferují jako prioritní jiné zájmy.  A to ekonomické. Zatím. Plíživé zvýhodňování homosexuálů v legislativách různých států prosazuje homosexuální lobby selektivně, tedy „citlivě“ a cíleně v jednotlivých zemích. V některých státech se jí to daří lépe, v jiných má před sebou ještě jakési překážky v podobě odporu konzervativních sil volajících po zdravém rozumu. V každém případě se homosexualismu  jako generalizovanému politickému směru (a proudu) obecně velice dobře daří tzv. „salámovou“ metodou ukrajovat kousek po kousku stále více a více různých „práv“. Proč jsem si tak náhle vzpomněl na tento osm roků starý článek na tomto webu? Proč jsem si rekapituloval k němu vztažnou diskusi z období let 2008 až 2014? Tu vzpomínku mně evokoval komentář Václava Klause mladšího v jednom nejmenovaném elektronickém médiu ze dne 4.7.2016. Klaus junior tuto svojí úvahu nazval Homosexuálové a adopce dětí. To mně připomnělo jednu mojí repliku na tomto fóru ze dne 22.8.2008, kdy jsem napsal: „A adopce dětí homosexuálními páry?  Pokud by lobby prosadila i to, jednalo by se o naprostý úpadek zdravého rozumu a morálky. Chci být optimistou a věřit, že k takové manipulaci se ani ti prodejní vědci koupit nedají...“. Aby nepůsobila nějak komicky skutečnost, že cituji sám sebe, přiřazuji ke své tehdejší myšlence tematicky příbuzný citát ze včerejšího komentáře Václava Klause ml.: „Když se před lety jednalo o registrované partnerství – homosexuální lobby se zaklínala, že vůbec nemíří k adopcím, že jde o dědictví a návštěvy v nemocnicích a podobně. Ejhle. Ani to tak dlouho netrvalo.“ (konec citátu ze 4.7.2016).

A ona se kolem tohoto dost zásadního problému točí vlastně celá naše zdejší diskuse od léta 2008 přes různé jednotlivé repliky k tomu tématu z let 2009, 2010, 2011, jakož i poslední Radkův příspěvek z 18.8.2014 v podobě odkazu na videozáznam z jednání zákonodárců relativně konzervativního státu Iowa, kde před hlasováním o možných adopcích dětí páry stejného pohlaví emotivně hovoří  úspěšný univerzitní student vychovaný homosexuálním párem. Úspěšný podnikatel a inženýr s jistě superiorní inteligencí se narodil z umělého oplodnění dvěma lesbičkám. A témuž páru se ze spermie od téhož dárce po několika letech narodila i jeho biologicky pokrevní sestra. Oba se prý necítí být jinými ve srovnání s vrstevníky narozenými z heterosexuálních svazků. V čem je síla přesvědčivosti takového argumentu? Ti, kdož něco vědí o statistice, o úskalích statistické významnosti a metodologii psychologického výzkumu, musejí být nutně skeptičtí. Ne, nechci se vracet ke zdejší staré diskusi s panem Tomešem z konce roku 2009 a začátku roku 2010.  Mám aktuálně plnou hlavu zmiňovaného včerejšího komentáře V. Klause jun.: „Na to mít (nebo adoptovat) dítě neexistuje žádné právo, ani lidské právo. Zdravý rozum říká, že když se pouštíte do sexuálních eskapád s osobou stejného pohlaví - pravděpodobnost toho, že se vám narodí dítě – není velká.“ (konec citátu ze 4.7.2016).
Nicméně homosexuální lobby se v průběhu posledního desetiletí podařilo v „dobývání práv“ pro gaye a lesbičky tou rafinovaně plíživou  „salámovou“ metodou naukrajovat relativně dost vítězství. Těch dílčích i těch zásadních. Pro úplnost je nutné zde připomenout, že zákon v ČR nadále nedovoluje adoptovat děti homosexuálním párům, k povolení adopce dítěte gayům nebo lesbičkám je potřebné, aby osvojitelem byl jednotlivec splňující obecně stanovená kritéria, optimálně aby alespoň jeden z partnerů stejného pohlaví byl biologickým rodičem dítěte.  Na základě zkušeností z dosavadního vývoje v této oblasti si však můžeme být jisti, že nebylo řečeno poslední slovo. Co zatím není, může být. Homosexualističtí lobbisté a jejich aktivisté už mají určitě promyšlen další postup. Jaký? Jak dál, vzhůru k dalším „vítězstvím“. Ta vítězství budou představována dalšími novelizacemi stávajících zákonů i zcela novými zákony. Zcela jistě nespravedlivými. Zákon by měl podle obecných zásad (již římského práva) chránit vždy slabšího. V tomto případě děti. Práva a zájmy dětí jsou však v těchto případech až na posledním místě. Homosexualisty prvořadě zajímají „práva“ (rozuměj zájmy) homosexuálů. Proč je homosexualismus tak silným a úspěšným politickým proudem? Protože velká masa těch ne vždy úplně myslitelů se jím dá manipulovat. Když politikům teče do bot, když potřebují odvést pozornost od nepříjemných ekonomických a sociálních témat, s úspěchem vytáhnou (jako falešný hráč eso z rukávu) homosexualistická témata. Stalo se tak např. ve Francii, kde vládne za posledních sto let nejméně oblíbený a vpravdě rekordně neschopný president. V tom, že François Hollande je totálně neschopný, se ve Francii vzácně shodují i jinak vyloženě antagonističtí političtí protivníci napříč koalicí a opozicí. A on umí v pravou chvíli vytáhnout ze šuplíku nebo z klobouku otázku rovnoprávných sňatků homosexuálních párů. Vyvolá to vášně, policie nezvykle ostře (vyloženě razantně) zakročí proti jinak pokojné demonstraci odpůrců homosexuálních sňatků. Co na tom, že ta demonstrace byla velice početná? Nějaká práva heterosexuálů přece nikoho nezajímají. Ta nejsou ničím atraktivní. Na skutečný palčivý problém se zapomene, pozornost byla odvedena jinam, tak se to dělá. A na příště si schováme otázku adopcí dětí homosexuálními páry. Ta se bude hodit.

Co mě na komentáři Václava Klause ml. ještě zaujalo? Že jako mistr zkratky v několikařádkovém článečku umí pojmenovat věci tak výstižně a přesně. Přesně tak, jak je většinová populace vnímá, cítí a posuzuje. Použil několikrát pojmu „slušní lidé“. Ten já používám také a vždy to někoho irituje. Vždy se dočkám podrážděných otázek po obsahu toho pojmu. Koho tím přesně myslím? Nikdy se na to zpravidla neptají ti, kteří sami těmi slušnými lidmi jsou. Připadá jim to tak nějak běžné. S napětím a pocitem nějaké snad nevyslovené urážky se na význam slovního spojení o slušných lidech ptají ti, kteří zřejmě mají nějaký svůj skrytý problém. Na to se hodí filosofická moudrost našich babiček, které říkávaly: „Potrefená husa vždy nejvíc kejhá.“ Ale smutná realita dnešní společnosti je taková, že slušní lidé to mají těžké. A budou to mít stále těžší a těžší. Úpadek demokracie, za který hodně může byrokratická EU poněkud sovětského ražení, způsobuje neblahý důsledek v podobě nemravného a nemorálního zvýhodňování menšin. Václav Klaus mladší mně doslova mluví z duše. Třeba tím, že realisticky modeluje situaci: „Desítky párů čekají na adopci, mezi nimi jeden homosexuální. Konečně bude k dispozici dítě k osvojení. Sociálka rozhodne pro jeden z párů, co čekají dlouho a splňují veškerá kritéria. Homosexuální pár si to nenechá líbit. Na sociálku přiběhne ombudsman Šabatová a začne úřednice vyšetřovat. Dojde k závěru, že došlo k diskriminaci. Že homosexuální pár měl splněna veškerá kritéria. Šéfová sociálky se bude bránit, že to 35 dalších párů ale taky. Bude z toho kauza a nervy. Pro nové rodiče, pro úřednice. Ministryně Marksová – pošle na úřad kontrolu či několik kontrol. Úřednice budou pod tlakem.“ A pak už Klaus ml. jenom výstižně dodává úvahu o tom jak dopadne další adopce. A i já si kladu tu stejnou otázku: Jak asi? Kdo bude zvýhodněn? Na čí úkor?

Vrátím-li se k meritu věci zdejšího adminova osm let starého článku Homosexuálové versus rodina, kde jsem v létě 2008 pochopil tu dobrou myšlenku o tom, že odlišnost by neměla zakládat jakési „právo“ na zvýhodnění před ostatními, potom si musím položit aktuální otázku: Jaký je reálný stav v této věci v létě 2016?

48 Bartalmission Bartalmission | E-mail | 15. července 2016 v 12:35 | Reagovat

A ještě lze to téma „salámové metody", kterou postupuje homosexuální lobby, aktuálně doplnit o ukázku parlamentní demokracie a svobody slova v zákonodárném sboru. Při projednávání zákona o adopcích dětí homosexuálními partnery jejich biologických rodičů vystoupila v Poslanecké sněmovně poslankyně Pavlína Nytrová. Jenom si dovolila vyjádřit svůj názor, který není v souladu s válcovacím lobbistickým mainstreamem. Reakce některých poslanců na tento malý projev svobody projevu byly téměř hysterické. A ministryně Michaela Marksová vyzývá svojí stranickou kolegyni Nytrovou k opuštění strany. Nepřipomíná to někomu něco?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama