Poezie okamžiku

19. února 2008 v 17:02 | Martin Hessler |  SVĚT KOLEM NÁS
Prohlížel jsem si fotografie, klikal myší, přehazoval stránky dopředu a zpátky… Ty fotky samozřejmě nebyly moje. Autorství a poděkování za ně patří jedné mé známé. Vím, jak se jmenuje v normálním občanském životě, ale dal jsem jí slib, že budu respektovat její právo na soukromí. Ostatně, na jménu nezáleží.
Stvořit ucházející fotku není zase až tak těžké. Při dnešní úrovni techniky stačí vybrat vhodný objekt, chvilku klidně postát, stisknout tlačítko… cvak - a je to. Jenomže jak jsem tak listoval, uvědomil jsem si, že Ji-Hei umí mnohem, mnohem víc… Nejde jen o to, že si vybírá pro svou tvorbu zajímavé detaily, přírodní scenérie, kontrasty nebo malebná zákoutí. Její snímky nejsou z těch, které zdobí pohlednice, visí nám doma v podobě nástěnných kalendářů, nebo na nás jukají z prospektů cestovních kanceláří. Není profesionální fotografka. Svůj nevšední talent objevila (prý) celkem náhodně, fotografování je jí především zábavou a koníčkem. Školený umělecký fotograf by jistě nešetřil kritikou, a zřejmě by měl, ze svého úhlu pohledu, naprostou pravdu. Ale možná že právě nedostatek konvencí, svoboda výběru a ryze osobitý přístup jsou tím, co činí z autorčiných fotografií poezii okamžiku… Z každého políčka dýchá zcela neopakovatelná atmosféra. Nejsou to mrtvé výřezy z okolního světa, mají svou náladu, svou osobnost, nestydím se říci - svou duši. Nutí člověka k zamyšlení… Na co asi myslela, když tiskla spoušť aparátu? Jaký pocit se snažila vdechnout do malého obdélníčku, když jej ořezávala a vybírala vhodný rámeček? Jaké vzpomínky, jaký okamžik v jejím životě je v něm uchován?
Ne, fotografie Dračice Ji-Hei jsou víc než pouhé obrázky. Promlouvají k člověku, někdy naléhavě oslovují, jindy hladí po duši a nutí ho, aby se zastavil a na chvíli zasnil. Připomínají vzdálenou píseň, pronikající do srdce, píseň, jíž člověk naslouchá, i když nerozumí slovům.
Je málo takových lidí. A ještě méně těch, jimž je dáno umění zachytit objektivem fotoaparátu nejen kousek života, ale i kousek sebe sama, svých vlastních myšlenek a osobnosti. O to víc si jich musíme vážit… Mějme je rádi, nekřičme na ně a nedusejme kolem nich, protože umění je plachý ptáček. A občas jim poděkujme. Třeba tím, že se zahledíme na jejich výtvory a pokusíme se pokorně přijmout to, co nám jejich prostřednictvím nabízejí.
Martin Hessler
Ostatně, podívejte se sami:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama