Na přání, aneb "Co všechno se nás netýká?"

20. listopadu 2007 v 12:49 | Martin Hessler |  SVĚT KOLEM NÁS
Byl jsem vyzván, abych se pokusil napsat něco na téma "Japonští velrybáři a lov velkých kytovců". Rozhodl jsem se po určitém váhání, že se o to pokusím. Jenže jsem záhy narazil na zjištění, že sice mám nějaké povšechné znalosti o metodikách lovu kytovců, ale podstatně horší to bude s mými vědomostmi o japonských velrybářích a o velrybách samotných. Musel jsem si přiznat, že v této oblasti se mohu považovat nanejvýš za amatéra.

Právě v těchto dnech vyráží z přístavu Šimonoseki japonská velrybářská flotila na každoroční lov. Vyplutí skupiny velrybářských lodí provázela veřejná veselice na břehu, včetně tradičních přípitků a přání šťastného lovu. Mnoha lidem, vychovaným v duchu západní kultury a civilizace asi přijde nechutné a nepochopitelné, že Japonci považují zahájení velrybářské sezóny za důvod k oslavě. Jako kdyby nevěděli, že celý civilizovaný svět se na ně kvůli tomu dívá skrze prsty! Než však dojdeme k jednoduchému a nesprávnému závěru, podívejme se pravdě do očí. Chovají se naši vlastní, evropští lovci jinak, když zahajují hon? Jistě, dá se namítnout, že zajíci, srnci, bažanti a divočáci přece nejsou kriticky ohroženi vyhubením! To je samozřejmě správný argument. Ovšem na podstatě oslavy zahájení lovu to nic nemění. Ani členové našich mysliveckých spolků přece neloví proto, že by neměli jinou možnost získání potravy. Lidé na honech střílejí zvěř ze sportu, nebo jde o pozvané platící nimrody, tedy o čirý byznys.

Hned na začátku bych rád podotknul, že jsem zásadním odpůrcem podobné činnosti. Střílím sice už dlouho, rád, a troufnu si říci že ne nejhůře, ale na hony nechodím a chodit nehodlám, přestože jsem již několik podobných pozvání v životě obdržel. Příčí se mi zabíjet bezbranné tvory pro zábavu. Něco jiného je řízený odstřel přestárlých nebo nemocných kusů, či redukce stavů přemnožené zvěře. To je účelová, hospodářská činnost, člověk tak nahrazuje nepřítomné predátory a udržuje jakousi rovnováhu v ekosystému. Ale vyrazit v rojnici do lesa, vypráskat spoustu nábojů, zmasakrovat všechno, co se odváží pohnout křídlem nebo tlapkou, a pak se jít opít do hospody? To nepovažuji ani za zábavné, ani za důstojné civilizovaného člověka. Pochopitelně, jsem realista a chápu, že člověk není přežvýkavec, a že řízky na stromech nerostou. Můj postoj k této otázce by se dal vyjádřit slovy: "Zabij jen to, co tě zaživa ohrožuje, nebo co mrtvé nutně potřebuješ k životu. A zabij to rychle a netýrej to."

Japonci se proti celosvětové kritice jejich velrybářských výprav ohánějí dvěma argumenty. Jeden z nich zní, že se jedná o jejich staletou tradici. Prosím, japonská kulturní historie je opravdu mnohem delší a bohatší, než naše evropská, a Japonci jsou na své tradice právem hrdí. Jenže podobný argument neobstojí, jestliže si uvědomíme, že na začátku 21. století se rozhodně nejedná o nějaký tradiční lovecký obřad, s ručními harpunami, oštěpy a veslovými čluny. Dnešní lov velryb je industrializován. Moderní vlajková loď velrybářské flotily je vlastně jakousi plující továrnou. Menší velrybářské lodi se pohybují okolo ní v okruhu desítek námořních mil a vyhledávají plující kytovce pomocí sonarů a hydrofonů. Spolupracují i vrtulníky startující z palub lodí. Jestliže spatří velrybu, pomocí zvláštního děla jí posádka vstřelí do hřbetu harpuny a čeká, až se obrovitý kytovec znovu vynoří nad hladinu, aby se nadechl. Pak jej přitáhnou k boku lodi a usmrtí pomocí trhavých náloží, nebo prostě čekají až zeslábne ztrátou krve a podlehne svým zraněním. Sténání a zoufalý křik umírajícího tvora je slyšet na míle daleko. Mrtvé tělo lovci naplní vzduchem a nápadně je označí. Načež se ihned rozjedou pátrat po další kořisti.
Mateřská loď se jen plaví od jedné ulovené velryby k druhé. Vytáhne obří tělo z vody po zvláštním skluzu na zádi, načež se na ně ihned vrhnou muži vybavení sekerami a speciálními noži, vyvrhnou je a rozporcují. Kusy masa, kůže a podkožního tuku jsou následně uloženy do chladírenských prostorů v podpalubí, odpad putuje přes palubu zpět do moře. Jak vidno, podobná činnost má těžko co společného s nějakou kulturní tradicí.

Druhým typickým japonským argumentem na obhajobu lovu kytovců jsou výzkumné účely. Nejsem oceánolog ani ichtyolog, ale nedovedu si dost dobře představit, pro jaký vědní obor a druh výzkumu je třeba každoročně více než tisíc vyvržených, rozporcovaných velryb. I podprůměrně bystrý jedinec záhy rozpozná, že podobné tvrzení snese klidně srovnání s prohlášením snědé kapsářky, že "těch jedenáct peněženek našla na ulici". Velryby jsou jednoduše hromadně zabíjeny kvůli zisku. Jejich maso skončí v luxusních asijských restauracích a na stolech movitých klientů.

Proč s tím tedy někdo něco nedělá? Lov velryb je přece celosvětově dávno zakázán, Japonci jsou jediní, kdo si vydupal výjimku pod průhlednou výmluvou "vědeckých účelů"! Přední politici a diplomati světových mocností přece nemohou být tak tupí a naivní, aby tohle nevěděli - a i kdyby byli, jsou tu přece různé ekologické organizace, které rády poskytují důkazy o komerčním lovu kytovců každému, kdo o ně stojí! Pravý důvod je jednoduchý: Obchod. Japonsko je předním importérem i exportérem, a to v oboru prakticky všech myslitelných komodit. Japonské souostroví není zemědělsky soběstačné, většina potravin na tamním trhu pochází ze zahraničí. Podobné je to i se surovinami - kovy, uhlím a ropou. Do celého světa pak putují japonské automobily, elektronika a další výrobky. Žádná vláda na světě si netroufne ohrozit tak výnosný kšeft tím, že by se veřejně vzepřela japonským požadavkům, nebo dokonce vyslala své válečné lodě proti velrybářským plavidlům. Podobný čin by bezpochyby rozvířil světovou politickou scénu naprosto bezprecedentním způsobem, neboť na japonských trzích je silně zainteresováno jak Rusko, tak USA, Velká Británie, komunistická Čína a celá řada dalších zemí. Bezbranní kytovci jsou tedy potichu obětováni "vyšším zájmům", ve skutečnosti představovaným finančními zisky nadnárodních koncernů, sponzorujících volební kampaně předních světových politiků.

A zatím jich stále ubývá. Velrybu grónskou (Balaena mysticetus), kdysi nejhojnějšího a nejpronásledovanějšího kytovce světových oceánů, lze spatřit především v studených arktických vodách. Plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus), se svými 30 metry délky a až 120 tunami váhy největší živočich, jaký kdy žil na Zemi, se (snad) vyskytuje v počtu posledních asi 12 kusů kdesi v severovýchodním Atlantiku. Japonští velrybáři tedy ve velkém zabíjejí kriticky ohrožené plejtváky myšoky (Balaneoptera physalus) (19 - 25m, 45 - 70 tun) a jejich menší, přibližně třicetitunové příbuzné keporkaky (Megaptera novaeangliae). Přitom březost u velkých kytovců trvá kolem 11 měsíců, a dalších 6 až 10 měsíců matka kojí mládě a stará se o ně. Velrybí samice tedy může mít (v ideálním případě) jen jedno jediné mládě za dva roky. Není divu, že při současném tempu znečišťování moří a s ním souvisejícího úbytku krillu a planktonu, hlavních složek potravy velryb, těchto zajímavých a neškodných tvorů stále ubývá. Hromadný, průmyslový lov je to poslední, co potřebují.

Jenže japonské gurmány a obchodníky s velrybími produkty tohle nezajímá. Asijská kulturní tradice se totiž nevyznačuje takovou úctou a láskou ke zvířatům, jako ta evropská. Průměrný Asijec se na zvířata dívá hlavně z hlediska jejich hospodářské využitelnosti, tedy v první řadě - poživatelnosti. Je jen velmi málo asijských rodin a domácností, kde najdete kočku, psa, ptáka nebo jiného živého tvora, chovaného čistě pro radost, jako domácího mazlíčka. Ještě nejčastěji se lze setkat se psem, ovšem takřka výhradně jako s hlídačem nebo vydatným pomocníkem při lovu. Obecně vzato, jestliže my nechápeme, jak mohou Asijci jíst psy, které my chováme jako milé společníky, většina Asijců úměrně tomu nechápe, k čemu my chováme zvíře, které nejíme. Očekávat od Japonců, že uvidí ve velrybě zajímavého a inteligentního tvora, kterého je potřeba chránit, je tedy víceméně marné. Lepší je ho zkonzumovat… O peníze jde přece v první řadě! A pokud si nalijeme čistého vína, záhy zjistíme, že ještě před pár desetiletími se většina evropských a amerických přímořských národů chovala obdobně, přestože oceánologové již dávno varovali před masivním vybíjením ohrožených kytovců.

Doznávám, že nejsem zvláštním přívržencem hnutí Greenpeace a jejich nátlakových metod. Přestože hrdě prohlašují své akce za nenásilné, v mnoha případech jde podle mne o čirý eufemismus. Odmítají až příliš často respektovat či jen brát v potaz provázanost ekologických a ekonomických vlivů, reálné potřeby obživy místního obyvatelstva nebo aktuální možnosti trhu. Až příliš často odmítají vyjednávat a raději se uchylují k blokádám a k protestům na- či za hranicí legality. Jenže lov velryb nesouvisí s potřebami obživy obyvatel japonského císařství. Jde pouze o výhodný kšeft poměrně malé skupiny zainteresovaných lidí, který se nijak hmatatelně neprojevuje na ekonomickém růstu země. Otázkou zůstává, zda budou nějaké protestní akce v tomto případě stačit. Samotné vlády našich zemí totiž Japoncům takové chování požehnaly, a tím napomohly jeho legalizaci z hlediska mezinárodního práva. Je tedy zřejmě marné obracet se na velrybáře samotné, začít je třeba u pramene. Obávám se, že není jiné účinné a funkční metody, než je tlak celosvětového veřejného mínění na představitele vlád světových mocností, aby se vzepřeli japonským požadavkům v tomto směru. Chápu, že většině obyvatel vnitrozemského státu připadá problematika lovu ohrožených velryb vzdálená, nepodstatná a vhodná leda "pro pošahané studentíky, kteří se nemusejí starat jak uživit rodinu". Rozhodně více je osloví zdražení másla nebo jízdenek MHD. Jenomže, jak kdysi řekl jeden můj přítel: "Jestliže nějaké zvíře jednou zmizí, bude to definitivně a navždycky. A nové si neuplácáme." Bylo by mi skutečně smutno, kdybych musel jednou svá vnoučata vzít do zoologické zahrady, aby se přes sklo výběhu podívala třeba na obyčejného zajíce. A pokud se probudíme včas, a přestaneme si namlouvat, že se nás něco na této planetě netýká, třeba jim s trochou štěstí jednou ukážu i živou velrybu.

Martin Hessler

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vojtech pasovsky vojtech pasovsky | Web | 20. listopadu 2007 v 14:34 | Reagovat

predevsim bych Vam chtel podekovat za napsani toho clanku, je napsan ciste a veci jsou zde nazyvany spravnymi jmeny

2 Vixí Vixí | Web | 20. listopadu 2007 v 22:49 | Reagovat

Zajímavej a poučnej článek...A nebýt Greenpeace, tak by obyčejnej smrtelník nevěděl spoustu faktů. Protože o některejch věcech se prostě nemluví proto, aby se s nima náhodou nemuselo něco dělat. A někdy se musí hodně silně zakřičet, aby se vůbec problém zviditelnil. Hodně je toho na světě o penězích...o moci...a jen velmi málo o opravdových problémech, který tahle planeta má a ještě bude mít. Tak že díky za každý upozornění, za každej konkrétní článek k věci...prostě dík za každou informaci. Protože pak máme možnost vychovávat naše děti ke správnýmu vztahu k přírodě a pěstovat v nich zodpovědnost k věcem kolem nás.

Díky Martine a přeju hezkej den..:).

3 honza honza | 29. ledna 2008 v 14:56 | Reagovat

Mě teda vůbec nevadí když velrybu nikdy neuvidím, jsou to rybáři, tak loví. Tady se vysazují vydry, které vyžerou celé řeky, to mi vadí, protože když to bude pokračovat moje děti se budou na žáby, raky a ryby chodit koukat do národního.....

4 Ondras Ondras | E-mail | 28. března 2008 v 19:41 | Reagovat

Ahoj, s tímto článkem se plně ztotožňuji. Také střílím, stačí mi na to papír s kruhy, nebo kus železa, který po zásahu spadne. Zvířata se mi líbí živá. Také mi příliš nevadí, že velrybu asi nikdy neuvidím, ale chtěl bych mít tu možnost... Vydry jsou jiný příběh.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama