Osoba blízká

18. září 2007 v 17:27 |  STALO SE... /komentáře/
Takzvaný "institut osoby blízké" se stává poslední dobou často zmiňovaným tématem. Především v souvislosti s praktickou aplikací současného silničního zákona, který přinesl mimo jiné nebývalý rozmach využívání (nebo zneužívání) tohoto ustanovení při projednávání přestupků na úseku dopravy.
Podle platných právních ustanovení totiž občan má právo odepřít vysvětlení, výpověď či poskytnutí informací policii nebo správnímu orgánu, pokud by tím přivodil nebezpečí stíhání osobě blízké, jejíž újmu by právem pociťoval jako vlastní - touto se míní manžel, manželka, druh, družka, syn, dcera, rodiče, sourozenci, osvojitelé nebo osvojenci. Ustanovení se netýká vybraných trestných činů, např. genocidia, vzdušného pirátství nebo vlastizrady.
Pokud tedy příslušný orgán zjistí, že došlo ke spáchání přestupku, ale nezná totožnost řidiče vozidla, předvolá k projednání vlastníka či provozovatele. Ten pak často prohlašuje, že vozidlo v době spáchní přestupku neřídil on sám, ale osoba jemu blízká. Tím se zbavuje odpovědnosti za spáchaný přestupek, a současně zákonem dané povinnosti poskytnout správnímu orgánu informace o totožnosti přestupce. V důsledku toho se čím dál častěji vyskytují hlasy, že předmětné ustanovení o "osobě blízké" je třeba zrušit, případně, pokud je vlastník či provozovatel vozidla uplatní, by měl být postižen místo řidiče on sám.
Věc ale není tak jednoduchá. Právo nevypovídat při správním či trestním řízení proti členům vlastní rodiny je zakotveno nejen v Ústavě ČR, ale nepřímo i v Listině základních lidských práv a svobod, jejímž signatářem Česká republika je. Oba tyto dokumenty představují zákonná ustanovení vyšší právní síly, než je přestupkový či silniční zákon. Otázkou také zůstává, zda je vůbec vhodné a správné toto ustanovení rušit. Lidská a občanská práva jsou totiž lidskými a občanskými právy jen a pouze tehdy, pokud jsou dodržována vždy a za všech okolností, a nepřipouštějí se z nich výjimky, byť i zahalené do zdánlivě ušlechtilých záměrů. Žádná taková výjimka totiž není ničím jiným, než krokem k nesvobodě a totalitě.
Zneužívání institutu "osoby blízké" coby prostředku, jak se vyhnout postihu za dopravní přestupek, ostatně není nic než logický protitah občanů-řidičů na jednání úřadů. Známé ponaučení, že špatný zákon dává občanům morální právo s ním vydrbávat, jak se jen dá, platí i v tomto případě. A naši páni poslanci, radní, magistrátní úředníci a v neposlední řadě příslušníci státních i obecních policejních organizací, kteří se domnívají že silniční zákon je jen vhodným prostředkem k naplnění městských pokladen či vlastních kapes, by neměli svalovat vinu na špatnou legislativu. Jsou přesvědčeni, že drahé a složité elektronické hračky, ketré si nakoupili za peníze daňových poplatníků a rozmístili je na komunikace, jim zajistí trvalý a stálý přísun peněz za pokuty a ušetří jim práci. Omyl. Zjistit totožnost přestupce je věcí správního orgánu, ovšem v představě našich politiků a policistů by měl správní orgán tuto odpovědnost setřást, a vložit ji na bedra občanů samotných. Udávejte, nahlašujte, oznamujte, nebo jinak...!!! Ani moderní kamery a radarové měřiče rychlosti nemohou totiž plně nahradit pravidelné a stálé hlídkování na silnicích. Jenže to si zmínění pánové a dámy nejsou ochotni přiznat. Investovali do kamerových systémů a průjezdních radarů, oslněni vidinou mnohonásobných zisků z vybraných pokut. A jakmile zjistili, že nějaká všeobecně uznávaná právní norma jim dělá, byť i částečně, čáru přes jejich rozpočty, svalují vinu na legislativní potíže a usilují o redukci občanských práv a svobod pod rouškou bezpečnosti a pořádku. Bezpečnosti a pořádku, jež nejsou schopni zajistit. Chtěli by nyní přenášet odpovědnost i postihy za přestupky na jiné osoby, nebo se pohrůžkou trestu pokoušet přimět občany, aby udávali své příbuzné. Amorálnost podobného uvažování je zcela zřejmá. Ústavní ani jiná lidská práva jim zřejmě nevadí, je přece jedno, z koho tu pokutičku vytřesou, hlavně když přibyde v pokladně!
Shrnuto a podtrženo: Při řádné a správně řízené práci policie se žádný institut "osoby blízké" rušit nemusí, a není to ani vhodné či správné. Policie má dostatek možností, jak přistihnout přestupce přímo na místě a zjistit jeho totožnost. Jen se musí vymanit ze své pohodlnosti, s níž fotografuje projíždějící auta, a následně si v teple a pohodlí kanceláří předvolává jejich majitele k projednání přestupku. A nutit někoho, aby pod hrozbou postihu udal člena vlastní rodiny? Nepřipomíná vám to něco? Nechovali se právě takhle nacisté a komunisté?
Martin Hessler
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Remi Simeón Remi Simeón | E-mail | 19. dubna 2010 v 0:28 | Reagovat

Je to přesně tak , blíží se to vidění toho Jana : Budeť mět jeden každý na pravé ruce cejch a na čele znamení  té krvelačné šelmy .
Takže , úřady a jejich nohsledy poslat k čertu .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama