Šedesát let "Kalašnikova" - část 2.

9. července 2007 v 10:35 | Martin Hessler |  O ZBRANÍCH A LIDECH
/pokračování/
Následovníci
První větší inovací Kalašnikovova systému byl typ AKM (Avtomat Kalašnikova Modernizirovanyj, verze se sklopnou kovovou ramenní opěrkou se nazývá logicky AKMS), který se objevil v roce 1959. Dřívější pouzdro závěru obráběné z výkovku bylo nahrazeno velmi tuhou konstrukcí, svařovanou a nýtovanou z výlisků, což vedlo nejen k větší technologičnosti výroby, ale i k výrazné úspoře hmotnosti. Závorník u tohoto typu neuzamyká přímo do hlavně, ale do zvláštního pouzdra, čímž se usnadnilo obrábění uzamykacích drážek. Zbraň dále byla doplněna závěrovou pojistkou (ta brání dopadu kladívka na úderník, dokud není závěr zcela uzavřen a uzamčen) a jednoduchým úsťovým kompenzátorem v podobě zešikmené plošky na ústí hlavně, majícím za úkol snižovat zdvih a klopný moment zbraně při střelbě. Také se poněkud zvětšila hlední dálka, až na dosti optimistických 1000 metrů. Ráže zůstala stejná - 7,62x39. V této podobě sloužil "kalašnikov" ruské armádě až do poloviny sedmdesátých let, kdy jej ve výzbroji nahradil AK-74.

AKM (1959)
Zmenšení ráže

Pod vlivem vývoje pěchotního střeliva se v první polovině sedmdesátých let rozhodli ruští vojenští činitelé přejít na nový typ malorážového náboje. Tím se stal náboj 5,45x39, vyvinutý z původního 7,62mm náboje o středním výkonu. Náboj ráže 5,45 mm se vyznačuje konstrukčně velmi propracovanou střelou o vysoké rychlosti, značné průbojnosti a malé příčné stabilitě. Pro nový náboj vznikla upravená verze systému AK, nazvaná AK-74. AK-74 je opět stará známá "akaša", jak Kalašnikovovým puškám říkají ruští vojáci, oproti svým předchůdcům je však o něco delší. Snadno se rozpozná podle charakteristického úsťového nástavce, hnědočerveného plastového zásobníku a žlábku v hlavišti pažby (u základního modelu s pevnou pažbou) - ten slouží údajně k pohmatovému rozlišení, neboť AK-74 vyžaduje zcela odlišné střelivo. Varianty zahrnují typy AK-74 (s pevnou pažbou), AKS-74 (se sklopnou ramenní opěrkou, ta je však na rozdíl od dřívějších typů rámové konstrukce a sklápí se na levý bok zbraně, nikoliv dolů), a AKS-74U (sklopná ramenní opěrka, zkrácená hlaveň, zjednodušené hledí, tlumič ohně), určenou pro posádky vozidel a vrtulníků, speciální jednotky a oddíly vnitřní bezpečnosti. Všechny tyto varianty používají shodný náboj, zásobníky i většina součástek jsou zaměnitelné a obsluhují se také všechny stejně.
AK-74 představoval díky novému malorážovému střelivu kvalitativní zlom. Pokud střelba z dřívějších typů pušek AK byla charakteristická poměrně citelným zpětným rázem, pouze průměrnou přesností a špatnou ovladatelností zbraně při střelbě dávkou, AK-74 a odvozené typy jsou o něčem úplně jiném. Střela náboje 5,45x39 je mnohem lehčí než její 7,62mm předchůdkyně (3,45 g proti 8,05 g u náboje 7,62mm) a opouští hlaveň vyšší rychlostí (880 m/s). Vyznačuje se mimořádně plochou balistickou křivkou a vysokou potenciální přesností, přičemž ranivost při střelbě na živé cíle je velmi vysoká. Když ruské armádní jednotky použily v 70. letech nové zbraně ráže 5,45 v afghánském tažení, mudžáhedíni dali tomuto náboji přezdívku "jedovatá kulka", neboť málokdo ze zasažených přežil. Střela 5,45 je totiž za letu velmi nestabilní. Pokud její hrot vnikne do měkké tkáně, začne se okamžitě převracet kolem své příčné osy a způsobuje extrémně těžká a obtížně léčitelná poranění, charakteristická střelným kanálem s obrovskou dočasnou kavernou a masivním drcením tkání. Takový zásah zpravidla způsobí hydrošok, tedy jev kdy v důsledku přenosu tlaku v kapalině dojde k rázové vlně v krevním oběhu a popraskání cév v místech i velmi vzdálených od místa zásahu.
Uvedený náboj také v důsledku nízké hmotnosti střely vyvíjí jen poměrně mírný zpětný ráz. AK-74 je tudíž při střelbě velmi snadno ovladatelný, vojáci si na svou zbraň mnohem rychleji zvyknou a snáze se také naučí rychlému přenášení mířené palby na různé cíle. Nemluvě o tom že slabší zpětný ráz méně obtěžuje a vysiluje střelce.

Odvozené typy a další vývoj
Ze základní řady ruských útočných pušek AK byla odvozena řada dalších zbraní. Kalašnikovův systém se tak stal nejrozšířenějším a nejkopírovanějším zbraňovým systémem v moderní historii. V samotném Rusku vznikly lehké kulomety RPK a RPK-74 ráže 7,62x39 a 5,45x39 - v podstatě o málo více než tělnatější varianty útočné pušky, vybavené těžkou hlavní s větší tepelnou jímavostí a zásobníkem na 40 nebo 75 nábojů (standartní, třicetinábojový lze ovšem použít také). Byly určeny jako podpůrné zbraně pěšího družstva.
Zbraně systému AK se také vyráběly na základě licence ve většině států bývalého východního bloku (s výjimkou Kuby a Československa). Tak vznikly čínský Typ 56, polský PMK DGN 60 a TANTAL, maďarské AKM a AMD, severokorejský Typ 68, východoněmecký MPi KM, finský Valmet M62, M78, Sako M90 a mnohé další. Základní mechanismy pušek AK okopírovali Izraelci při koncipování své vlastní útočné pušky Galil ARM ráže 5,56x45. Není divu - sami přiznávají, že "kalašnikovy" v rukou jejich arabských protivníků na ně udělaly dojem svou jednoduchostí, skladností, spolehlivostí a odolností.
Další vývoj v samotném Rusku zahrnuje útočné pušky řady AK-100 (číslované 101106), vyrobené podle všeho v malých sériích a předváděné bez většího úspěchu v 90. letech 20. století. Byly navrženy s různými délkami hlavně, sklopnými či pevnými pažbami z odolných syntetických hmot a v rážích 7,62x39, 5,45x39 a 5,56x45, patrně spíše s vidinou exportních možností než zařazení do vlastní výzbroje. Výčet spousty civilních variant systému AK, určených pro komerční trhy v USA i Evropě jako sportovní karabiny (tedy bez možnosti plně automatické střelby) je nad možnosti tohoto článku.

Kolik jich bylo...?
Kolik bylo vyrobeno útočných pušek konstrukce M. Kalašnikova, to je otázka dodnes nezodpovězená. Rusové podobné údaje neposkytují, o jiných východních zemích nemluvě. A co se týče nejrůznějších licencovaných i bezlicenčních kopií, od hromadné produkce v komunistické Číně až po pokoutní ruční výrobu afghánskými puškaři, zde hodnověrná evidence patrně vůbec neexistuje. Střízlivé odhady hovoří přibližně o 30 milionech kusů všech verzí ruské provenience, co se týče všek vyrobených "kalašnikovů" po celém světě, bývá nejčastěji uváděno přes 100 milionů exemplářů. Což budiž (spolu s notoricky známou ochotou komunistických vlád Ruska a Číny podporovat kdejaké partyzánské skupiny ve světě, pokud se prohlásily za marxistické) vysvětlením, jak se nenápadný ruský avtomat stal nejslavnější a nejrozšířenější zbraní světa. Výstřely z pušek AK zněly ve 20. století snad ve stovce větších i menších konfliktů po celé planetě, a miliony těchto zbraní jsou dosud v oběhu. Zdá se že jednoduchá, houževnatá a nesmírně spolehlivá věc z kovu, dřeva a plastu bude provázet lidstvo hluboko do 21. století.
Jak je to vlastně s tou rukojetí závěru...?
Na závěr slíbené vysvětlení, jaký smysl má tolik kritizovaný detail mechanismu AK - napínací rukojeť vyčnívající vodorovně z pravé strany pouzdra závěru. Západní střelci a odborní publicisté tvrdí, že takto nešikovné umístění nutí střelce napínat závěr levou rukou přehmatem přes hřbet pouzdra závěru. Ruští vojáci však nic podobného nedělají a ani dělat nemají. Západní výcviková filozofie říká, že střílející ruka nemá opouštět pistolovou rukojeť zbraně nebo krk pažby, a že k veškeré obsluze zbraně jako je výměna zásobníku či nastavování miřidel má sloužit výhradně ruka nestřílející, u drtivé většiny lidí tedy levá. Rusové však zastávají odlišný názor, jejich vojáci jsou celé generace cvičeni k tomu, že závěr má napínat pravá ruka, zatímco levá drží zbraň za předpažbí a tlačí botku pažby do ramene. Důvod? Pokud by totiž střelec držel pravou rukou pistolovou rukojeť a levou současně napínal závěr, hrozí (zejména u méně zkušených střelců nebo ve stresových situacích) riziko neúmyslného výstřelu. Pušky AK mají tu nectnost, že jakmile jsou zajištěny, je blokován závěr a nelze jej odsunout dozadu. Procesy nabíjení a vybíjení je tedy nutno provádět s odjištěnou zbraní. Jestliže tedy střílející ruka svírá rukojeť a drží přitom nedopatřením spoušť stisknutou, a druhá ruka přitom napne a vypustí závěr, dojde u zbraně nastavené na plně automatickou střelbu v okamžiku uzavření závěru k odpálení dávky. Napínací rukojeť "kalašnikovů" tedy není hloupě umístěná, pouze respektuje filozofii výcviku a jednoduchým způsobem nutí pravoruké střelce, aby se svou puškou manipulovali maximálně bezpečným způsobem.

Martin Hessler
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vixí Vixí | Web | 9. července 2007 v 14:40 | Reagovat

Sice nejsem schopná správně zhodnotit tento článek po technický stránce, ale jedno říct určitě můžu. Zbraně tě baví a rozumíš jim a tvoje znalosti jsou z mýho pohledu obdivuhodný. Dávám ti jedničku s hvězdičkou...:).

2 Tomáš Hamet Tomáš Hamet | E-mail | 10. července 2007 v 19:03 | Reagovat

Výborně napsaný a vysoce fundovaný článek. Zejména děkuji za vysvětlení pravorukého natahování, to jsem netušil.

3 Pavel71 Pavel71 | E-mail | 30. ledna 2008 v 21:29 | Reagovat

Super dostal jsem se k článku až ted,ale je to fakt dobře napsané.Myslím,že by souhlasil i renomovaný zbrojní specialista

4 jarda jarda | E-mail | 16. dubna 2008 v 22:17 | Reagovat

mno ja ak vzdy obdivoval preci jenom takovy kus cehosi co strili at je to jakkoliv ponicene vzbuzuje udiv a uctu.

5 Tomáš Tomáš | E-mail | 25. dubna 2008 v 18:04 | Reagovat

Chtěl bych se zeptat,kolikrát jste z AK ,nebo AKM střílel ? Mám na mysli průměrnou přesnost a špatnou ovladatelnost při střelbě dávkou(ničeho takového jsem si nevšiml).Jinak dobrej článek pane. A ještě jedno téma do diskuze-absence záchytu závěru po posledním výstřelu-proč?

6 Nick Nick | E-mail | 15. srpna 2008 v 13:22 | Reagovat

Ad náboj 5,45x39: Jediné co snad chybí v jinak fundovaném článku jest zmínka o negativech mikrorážové munice a to především horší stabilita střely při průniku překážkami jako jsou příčky, tvárnice, navršená hlína, dřevo, zkrátka materiály jež často slouží jako úkryt. Ranivost mikrorážové munice je silně ovlivněna dopadovou rychlostí střely proto i relativně slabá překážka může lehkou střelu silně zpomalit nebo způsobit rozpad střely na drobné relativně neškodné fragmenty. Směrová stabilita mikrorážové střely je v porovnání s těžší střelou ráže 7,62 též horší. Lehkou sřelu často od své dráhy odchýlí průlet zkrze roští, rákos, hustý déšť atd.

Ačkoliv mikrorážové střelivo přináší větší uživatelký comfort pro střelce a větší účinek v nekrytém cíli, výše uvedená negativa přiměli řadu ruských vojáků v Afganistánu k návratu k AK47.

Se stejným problémem se též již léta potýkají Američané u pušek M16A1,A2 /M4 na náboj 5,56x45 (.223Rem). S nevýhodami mikrorážové munice se setkali američtí v Mogadishu i v Iráku a Afganistánu. V US Army se v důsledku dlouhodobé kritiky negativ ráže 5,56 uvažuje o případném přechodu na větší ráži 6,8SPC.

Samozřejmě na prakticky věch internetových diskusích o zbraních probíhají neustálé spory o tom co je lepší, zdali .223Rem nebo 7,62x39 (náboj 5,45 se v civilu příliš nerozšířil). Oba náboje mají své výhody i nevýhody a oba mají své skalní příznivce.

7 Numbmaiciat Numbmaiciat | E-mail | 6. března 2017 v 4:35 | Reagovat

Ziskani uveru je snadne a rychle.

Vyplnte prihlasku online
a penize mate jeste dnes!

Vezmete si penize zde: http://maycat.xyz/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama