Šedesát let "Kalašnikova" - část 1.

9. července 2007 v 10:36 | Martin Hessler |  O ZBRANÍCH A LIDECH
Zrození legendy
Letošního roku se dožívá kulatých šedesátin bezpochyby nejznámější a nejslavnější ruční zbraň historie - ruská útočná puška typu AK. Zbraň kterou snad každý zná z novin a televize jako "samopal Kalašnikov", zbraň kterou ve 20. století nosily a používaly miliony mužů, žen, a mnohdy bohužel i dětí. Podívejme se tedy na zmíněnou legendu zblízka a pokusme se pochopit, co vedlo k jejímu vzniku a jaké byly příčiny jejích nebývalých úspěchů
Tato konstrukce ve své definitivní podobě spatřila světlo světa v roce 1946, a o rok později byla oficiálně přijata do výzbroje ruské armády jako "Avtomat Kalašnikova obrazca 1947 goda", zkráceně AK-47. Jejím tvůrcem byl do té doby neznámý mladý konstruktér Michail T. Kalašnikov.
Čím byla vcelku nenápadná zbraň tak převratná? Především celkovou koncepcí a použitým nábojem. Je možné, a ruští konstruktéři a historikové to sice neochotně, ale přece jen připouštějí, že vývoj nového náboje ráže 7,62x39 byl do značné míry inspirován německým krátkým nábojem 7,92x33, vyvinutým ve 30. letech firmou Polte, pro nějž byly komorovány útočné pušky MP-43 a Sturmgewehr 44. Nicméně Rusové byli první, kdo zavedl podobný náboj a pro něj konstruovanou zbraň plošně do výzbroje jako jednotný základní vzor střelecké zbraně jednotlivce. A to v době, kdy většina západních armád teprve začínala uvažovat o budoucím přezbrojení na něco podobného.
Náboj 7,62x39 (hmotnost střely 8,05 gramu, úsťová rychlost 740 m/s) představoval ve 40. a 50. letech z hlediska účinku střely v cíli spíše podprůměr. Umožnil však konstrukci poměrně lehké a ovladatelné automatické zbraně, schopné mířené palby na vzdálenosti kolem 400-500 metrů a schopné tak nahradit ve výzbroji vojsk dosud používané samopaly na pistolový náboj, opakovací i samonabíjecí pušky. Skončilo tak období, kdy bylo nutno k jednotkám dodávat a distribuovat dva zcela rozdílné, vzájemně nezaměnitelné druhy munice a kdy vojáci vyzbrojení puškami trpěli nedostatečnou palebnou mohutností, zatímco vojáci vyzbrojení samopaly zase nedostatečným dostřelem. Střelec také mohl nést u sebe více nábojů než u klasických výkonných puškových ráží (kdo sloužil v armádě, ví o čem je řeč - 180 až 200 puškových či kulometných nábojů váží přes 6 kg).

Dalším tehdy unikátním (a dodnes charakteristickým) rysem Kalašnikovovy konstrukce bylo podřízení všeho jedinému cíli - funkčnosti. Ruská útočná puška (nazývaná ovšem v zemi svého vzniku tradičním názvem "avtomat"), nebyla sestrojena ke sbírání designérských cen na soutěžích, ani pro oslnivou eleganci při pořadových cvicích. Celý její vznik a všechny vlastnosti jsou nasměrovány k ryzímu a původnímu účelu, a tím je použití armádou povolanců v boji. Puška AK budí při zběžné prohlídce dojem zbraně sotva průměrné, ale ukázala se pozoruhodně účinná za jakýchkoli podmínek. Systém má jen málo pohyblivých součástek a ještě méně těch, které vyžadují pozornost uživatele. Je účinný na právě požadovanou vzdálenost (koncepce zbraní na náboje středního balistického výkonu vychází z poznání, že střelec z pušky není schopen vést mířenou palbu bez optického zaměřovače na větší vzdálenost než nějakých 400m), a schopný vyvinout ničivou palebnou sílu i v netrénovaných rukou. Odvedenec se základním výcvikem a bez technického či vůbec jakého vzdělání jej dokáže obsluhovat a udržet ve střelbyschopném stavu i tehdy, když je unavený, hladový, vystresovaný a promrzlý.
Puška AK není v podstatě žádným novým vynálezem. M. Kalašnikov se velmi prozíravě rozhodl nevynalézat vynalezené a použil to, co se někde osvědčilo dlouholetým provozem. AK-47 používá systém plně uzamčeného závěru ovládaného mechanismem odebírajícím spalné plyny příčným kanálkem ve stěně hlavně, v zásadě stejným jako u starších ruských zbraní konstruktéra Simonova. Spoušťové a bicí ústrojí s kladívkovým systémem je zase podezřele podobné spoušťovému ústrojí americké pušky Garand (a protože za vším hledej Čecha, Garand podědil tentýž mechanismus po předválečné čs. samonabíjecí pušce ZH-28 konstruktéra Holka). Sklopná ramenní opěrka varianty AKS je zjevně inspirována německým samopalem MP-40 (přestože u pozdějších variant byly použity opěrky jiné konstrukce), zakřivený dvouřadý schránkový zásobník s dvouřadým vyústěním koncepcí poněkud připomíná zásobníky k britským kulometům BREN. Celkovým uspořádáním se AK-47 blíží již zmíněným německým puškám StG-44. Puška řady AK je typickým představitelem ruské konstruktérské školy, jejíž výtvory přes nekultivovaný zevnějšek a často i nevalné finální zpracování vykazují překvapivě vysokou funkční úroveň, a k tomu vyžadují jen minimální výcvik a údržbu.
Zbraň je charakteristická již svou siluetou. Hranatá, poměrně nevzhledná, s plynovým pístem nad hlavní, pistolovou rukojetí a krátkým dřevěným předpažbím s dvěma ventilačními otvory na každé straně. Výrazně zakřivený schránkový zásobník na 30 nábojů trčí z pouzdra závěru dolů přímo před lučíkem spouště, páčka záchytu zásobníku je mezi zásobníkem a lučíkem. Mířidla tvoří jednoduchá sloupková muška nad ústím hlavně, opatřená výrazným chránítkem, výškově i stranově rektifikovatelná. Sektorové hledí je umístěno za předpažbím, nad nábojovou komorou, a je stavitelné do 800m. Napínací rukojeť vyčnívá z pouzdra závěru na pravé straně (často kritizovaný detail, ale má svůj důvod - ještě se k němu vrátíme), za ní je umístěna pro Kalašnikovovy zbraně typická velká páčka pojistky-selektoru. Má tři polohy - vodorovně = zajištěno, páčka zakrývá výřez pro napínací rukojeť v pouzdře závěru, blokuje pohyb nosiče závorníku a spouště (závěr však lze o několik milimetrů pootevřít kvůli možnosti kontroly přítomnosti náboje v komoře); pootočením směrem dolů na první polohu je zbraň odjištěna a spoušťové ústrojí nastaveno na střelbu dávkou; přestavení na krajní dolní polohu nastaví spoušťové ústrojí na režim jednotlivých výstřelů v poloautomatickém režimu.

Jak to funguje
AK-47 je plně automatická střelecká zbraň jednotlivce komorovaná na náboj středního balistického výkonu, s možností selektivní střelby. Využívá principu plně uzamčeného systému s odběrem prachových plynů z vývrtu hlavně. Stisknutím spouště se uvolní ze záchytu kladívko, dopadne na úderník a ten iniciuje zápalku náboje v nábojové komoře. Ve chvíli kdy střela při svém průletu hlavní mine kanálek, vyvrtaný ve stěně hlavně, část spalných plynů o vysokém tlaku expandujících za střelou vnikne do zmíněného kanálku a je odvedeno do trubice nad hlavní. V té je uložen pohyblivý píst, jenž je součástí nosiče závorníku. Pod tlakem plynů působících na jeho čelo se posune cca. o 8mm dozadu a s ním se pohybuje i nosič závorníku, zatímco samotný závorník je dosud pevně uzamčen. Prostřednictvím tvarové drážky a v ní se pohybujícího výstupku dojde k pootočení závorníku o 35 stupňů, takže uzamykací ozuby na hlavě závorníku vyjdou ze záběru s drážkami v zadní části hlavně. Tím se závorník odemkne. Střela mezitím již opustila hlaveň a tlak ve vývrtu poklesl na bezpečnou úroveň. Závorík s nosičem se odsunuje dozadu, vytahovač vytahuje prázdnou nábojnici z komory a vyhazovač ji vymrští výhozním okénkem ven ze zbraně. Při svém pohybu dozadu závěr stlačuje předsuvnou pružinu a napíná kladívko, které je zachyceno v napnuté poloze.
Jakmile závěr dosáhne zadní úvrati, narazí na doraz v pouzdře závěru, zastaví se a začne vlivem stlačené předsuvné pružiny vykonávat dopředný pohyb. Přitom závorník vysunuje horní náboj z vývodek zásobníku a zasunuje jej do nábojové komory. Po uzavření závěru se závorník zastaví, přičemž nosič závorníku pokračuje ještě několik milimetrů v dopředném pohybu (tzv. předkluzu), což způsobí pootočení závorníku a uzamčení nábojové komory.
Nyní mohou nastat dvě eventuality. Pokud je selektor režimu střelby nastaven na samonabíjecí funkci, musí střelec nejprve uvolnit tlak na spoušť a poté ji znovu stisknout - zbraň střílí jednotlivými ranami. Je-li selektor v poloze pro plně automatickou funkci, dojde současně s uzamčením závěru k uvolnění záchytu kladívka a okamžitě následuje další výstřel - zbraň střílí dávkou, a celý cyklus se opakuje do uvolnění spouště nebo do vyprázdnění zásobníku.
AK-47 není vybaven žádným systémem regulace přepouštění plynů, odebíraných z hlavně. Střelec tedy nemůže regulovat kadenci ani ovlivnit energii pístu. Několik malých otvorů v plášti plynové trubice však umožňuje únik přebytečných spalných plynů a díky své jednoduchosti zůstává systém funkční i v podmínkách, které by vedly k selhání většiny zbraní této kategorie. AK je pozoruhodně necitlivý k znečištění povýstřelovými zplodinami, prachu, blátu, vodě i mrazu. Díky systému otočného závorníku uzamykajícího přímo do hlavně snáší plné namáhání tlakem při výstřelu pouze komora, čelo závorníku a uzamykací ozuby, což umožňuje nejen obrábět ostatní součástky s menší pečlivostí (a tím i menšími náklady), ale i úsporu vysokopevnostních legovaných ocelí. Všechny pušky AK vyrobené v ruských zbrojovkách mají navíc tvrdě chromovaný vývrt, což je pro ruské vojenské zbraně typické. Vrstva tvrdochromu zvyšuje životnost hlavně, brání korozi a vypalování vývrtu a usnadňuje čištění.

pokračování ZDE

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Michal Michal | E-mail | 21. prosince 2012 v 23:06 | Reagovat

Domnievam sa, že autor sa v popise uzamykania dopúšťa jednej závažnej chyby, kedy píše, že otočný závorník sa uzamyká priamo do hlavne. Autor sa mýli. Nie je tomu tak. Závorník sa uzamyká do zubov v telese puzdra záveru, podobne ako u amercých M1 Garand, M1 Carbine a M14. Preto prvé prevedenia AK mali puzdro záveru ešte obrábane z jedného kusa materiálu. Neskoršie prevedenia (AKM) už majú puzdro záveru vylisované z plechu a do výlisku majú vovarenú obrábanú oceľovú vložku s vytvorenými zubami. Uzamykanie zubov závorníka priamo do hlavne má o. i. americká AR 10, AR 15.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama