Izrael, Palestina a tak vůbec - II. část

15. září 2006 v 14:12 | Martin Hessler |  SVĚT KOLEM NÁS
Holocaust
O šíleném plánu, uskutečňovaném mašinérií hitlerovského nacismu a nazvaném "Konečné řešení židovské otázky", toho již bylo řečeno a napsáno velmi mnoho. Nebylo toho však řečeno ani napsáno dost. Svět nesmí zapomenout. Snahy některých primitivů, rekrutujících se z řad neonacistických organizací, o zpochybnění holocaustu jako takového, jsou neuvěřitelnou zvrhlostí a nechutnou, bezpříkladnou sprostotou. Nacistický holocaust byl nepochybně jednou z nejstrašnějších epizod v moderní historii lidstva a jistě tou nejhorší věcí, jaká kdy Židy potkala. Nebudu opakovat stokrát opakované, spokojím se jen s konstatováním, že se mi několikrát dostaly do rukou doklady izraelských státních příslušníků, kteří měli úředně přidělené datum narození. Nebo bylo v jejich pasu místo data uvedeno 00. 00. 0000. Ano, stále žije mezi námi dost lidí, kteří jako malé děti přežili hrůzu vyhlazovacích táborů a ztratili tam všechny své blízké. Zachovali si holý život, ale nikdy se nedozvěděli, kdy se narodili, a nemají žádné žijící příbuzné, kteří by jim to mohli říci.
Jako takový se holocaust mohl (a měl) v poválečných letech a desetiletích stát prostředkem porozumění a spolupráce mezi národy. Bohužel, často je tomu právě naopak. Někteří státníci i některé národy se domnívají, že mají se státem Izrael přátelské vztahy. Že jsou jim Židé zavázáni za záchranu těch z nich, kterým jinak hrozila smrt v plynových komorách. Není tomu tak. Nejběžnějším názorem, zastávaným izraelskými Židy je ten, že "pokud nás za války sami nepálili, tak při tom pomáhali, a když nepomáhali, tak jim to bylo jedno". Židé jsou prostě dodnes přesvědčeni, že jim celý svět něco dluží. Dodnes těží politický i finanční kapitál ze smrti předků, jejichž popel byl dávno rozvát po mauthausenkých a osvětimských polích. Bylo tomu tak v roce 1948 a je tomu tak i dnes. Nacistická zvěrstva páchaná na Židech, o nichž se světová veřejnost dozvěděla po skončení 2. světové války, byla oním hybným motorem vzniku státu Izrael. Organizace spojených národů prostě nemohla za dané situace rozhodnout jinak. Téměř se vnucuje hypotetická myšlenka, že kdyby Hitler vraždil po milionech palestinské Araby, měli by dnes svůj suverénní stát oni, a Židé by jako politicky nezajímavá skupina utřeli nos. I když skutečnost je poněkud složitější.
Vlastně i otázka holocaustu je poněkud složitější. Vždyť Hitler se pokusil vyhladit i Poláky, Čechy, Rusy, Cikány a lidi s vrozeným postižením. Dává to snad někomu z nich právo dívat se na všechny ostatní národy skrze prsty a s ublíženým výrazem ve tváři si neustále něco nárokovat?*
Sionistický terorismus
Ano, nemýlíte se. Opravdu jsem toto zdánlivě nelogické slovní spojení použil. Brzy se dozvíte proč.
Židé mají v "malé válce" snad ještě větší zkušenosti než v té opravdové, regulérní, kterou svádějí vojska s tanky a letadly. Příklady jsou starší než samotný stát Izrael. Šestého prosince roku 1944 byl před svou rezidencí na King Fouad Avenue v Káhiře třemi výstřely zasažen britský ministr pro Blízký východ. Jmenoval se Walter Edward Guiness, lord Moyne of Bury St. Edmunds. Spolu s ním byl smrtelně zraněn jeho osobní řidič. Atentátníky byli Eliahu Hakim a Eliahu Ben Zouri, oba členové sionistické teroristické organizace STERN. Důvodem k likvidaci vysoce postaveného člena britské vlády byl názor ideologa STERNu, muže jménem Scheib, že lord Moyne je antisemita a svým politickým působením se snaží bránit vzniku samostatného židovského státu. Řidič zemřel na místě, lord Moyne téhož večera v nemocnici. Oba atentátníci byli chyceni na útěku místní policií, egyptským soudem odsouzeni k trestu smrti a 22. března 1945 oběšeni. Britský ministerský předseda Winston Churchill tehdy prohlásil v Dolní sněmovně, že "...Velká Británie bude muset přehodnotit svůj postoj vůči sionismu, jestliže snahy vlády Jejího Veličenstva prospívají sionistům a vedou k používání gangsterských metod, jež si nijak nezadají s nacistickými."
Snad po celém světě je lidem zdámo jméno izraelské výzvědné služby - MOSSAD. O jejím fungování a pracovních metodách je toho (pochopitelně) známo už méně. Občas se její název objeví v nějakém tom novinovém titulku, ale spíš výjimečně. Zpravidla tehdy, když dojde k velkému průšvihu - jak jinak, žádný rozvědčík přece nestojí o publicitu. Nuže, MOSSAD (jeho skutečné jméno zní: Ha Mossad, le modiyn ve-le-tafkidim meyukhadim, neboli Mossad, institut pro zpravodajské a speciální operace), není jen a pouze výzvědnou službou. Jeho poslání je mnohem širší. Sahá od čistě zpravodajské práce přes řízení kombatantů, skutečných agentů s tajnými úkoly vojenské či diverzní povahy, utajený zakázkový výcvik speciálních jednotek z celé řady jiných zemí (perlička: během občanské války na Srí Lance procházely vysoce speciálním výcvikem v režii Mossadu v Izraeli diverzní jednotky obou bojujících stran, a to dokonce současně, aniž by o sobě vzájemně věděly) až po akce na záchranu Židů kdekoliv na světě, kde jim hrozí nebezpečí, a jejich transport do Izraele. Kromě mnoha jiných existuje v této organizaci sekce zvaná Metzada (dříve Komemiyut). Je to cosi jako ještě jeden Mosasad uvnitř Mossadu. Jejím úkolem je právě řízení kombatantů, tedy židovských i nežidovských specialistů vysílaných do celého světa v podmínkách dokonalého krytí a falešných identit. Při tomto útvaru existuje nepočetná, speciálně vyčleněná jednotka s názvem Kidon (v hebrejštině bajonet, bodák). Je členěna na tři komanda přibližně po dvanácti lidech. Většinou dvě z nich prodělávají výcvik v Izraeli a třetí plní operační úkoly v zahraničí. V podstatě jde o speciálně vyškolené a vycvičené zabijáky s úkolem fyzicky likvidovat nepřátele státu Izrael kdekoliv na světě. O ostatní organizaci a činnosti tajné služby nevědí nic a neznají navzájem ani svá skutečná jména. Izraelci jim eufemisticky říkají "prodloužené rameno izraelské spravedlnosti", což má patrně zamaskovat fakt, že jde vlastně o námezdní vrahy ve státních službách. O jejich akcích se zpravidla světová veřejnost mnoho nedozví. Pokud vše probíhá podle plánu, nezanechají po sobě nic než mrtvolu či dvě, pár neoznačených nábojnic, popřípadě automobil či obytný dům zdemolovaný výbuchem. K jejich obětem patří nejen aktivisté OOP a dalších arabských radikálních uskupení, ale i vědci, politici, novináři, prostě každý, o kom Mossad usoudí, že škodí izraelským zájmům. Mezi nejvíce známé akce Kidonu patří zpackaná operace z roku 1973. Tehdy izraelské komando zavraždilo přímo na ulici norského městečka Lillehammer nic netušícího číšníka jménem Ahmed Bušiki , nemajetného přistěhovakce z Maroka. Byl zastřelen pěti ranami z pistole ve chvíli, kdy doprovázel domů svou těhotnou norskou manželku Toril. Důvod? Bušiki byl fyzicky podobný Ali Hassanu Salámímu, přezdívanému Rudý Princ, teroristovi ve službách OOP. Izraelská tajná služba se prostě nenamáhala ověřit si Bušikiho totožnost, a možná o to ani nestála. Skutečný Ali Hassan Salámí jí už několik let úspěšně unikal a trocha strachu zasetá mezi muslimskými exulanty jim asi připadala jako dobrý nápad. Pravda tehdy vyšla najevo jen proto, že vrazi z Metzady podcenili norskou policii a byli pozatýkáni dřív, než stačili opustit zemi.
Nezůstalo však jen u tohoto případu. Historie "prodlouženého ramene izraelské spravedlnosti" je dlouhá, tajemná a krvavá. V říjnu 1972 byl v Římě na Piazza Annibaliano zabit dvanácti výstřely Palestinec jménem Wadal Abdel Zwaiter, jehož Mossad podezříval ze spolupráce s teroristickou organizací Černé září. Vrazi byli čtyři, tři muži a jedna žena, a odjeli zeleným Fiatem 125. Víc se nepodařilo zjistit. Zato následné vyšetřování ukázalo, že Zwaiter měl sice přátele mezi socialisty, živě se zajímal o palestinský národně osvobozenecký boj (jako ostatně každý Palestinec!), a přeložil do italštiny Pohádky z tisíce a jedné noci, zato o jeho spojení s teroristy neexistuje ani nejmenší důkaz.
O rok později dorazila jednotka Kidonu do Paříže, kde se stal její obětí doktor Mehmed Hamshari, mluvčí OOP ve Francii. Hamshari se nikdy neúčastnil teroristických akcí. Jeho přesvědčení i práce byly zcela odlišné - informovat veřejnost o postojích, požadavcích a cílech palestinského národně osvobozeneckého hnutí. Doktor Hamshari byl v paříži známou osobností - vzdělaný muž, obratný řečník, člověk stýkající se s předními zástupci tisku.Odborník na problematiku Blízkého východu, jehož názory je třeba brát vážně. Byl ženatý a měl malou dcerku. Když ji manželka jednoho rána odvedla do školy a Hamshari byl v bytě sám, zazvonil telefon. Arab jej zdvihl.
"Haló, to je Hamshari?"
"Ano."
PRÁSK !!!
Specialisté Kidonu nainstalovali malou nálož do sluchátka, pravděpodobně předchozího dne, kdy Hamshari hovořil v nedaleké restauraci s italským reportérem. Když se telefonující dotazem přesvědčil, že Hamshari má sluchátko u hlavy, náložka byla na dálku odpálena a utrhla mu část lebky. Zemřel po převozu do nemocnice.
Šestého dubna 1973 byl na pařížském náměstí Concorde, přímo před kostelem Sv. Magdaleny devíti výstřely zavražděn Iráčan Basil Al Kubaisi. Ani Kubaisi nebyl terorista. Byl to profesor, přednášel na americké univerzitě v Bejrútu a v Paříži trávil dovolenou. Kultivovaný, asi čtyřicetiletý pán s okruhem přátel v diplomatických kruzích. Také jeho smrt nesla pečeť Mossadu - vražda byla provedena odborně, rychle, na veřejném místě. Pachatelé zmizeli beze stop.
Žádný z těchto lidí nebyl skutečně nebezpečný, nikdo z nich nebyl ani terorista, ani hledaný zločinec. Navíc, pokud místní rezidentura Mossadu (Mossad má rezidentury prakticky při všech izraelských ambasádách, s výjimkou velvyslanectví v USA - to však neznamená, že by Mossad v USA neoperoval) měla nějaké důkazy o jejich nezákonné či podvratné činnosti, měla se obrátit (byť i inkognito) na úřady přísušných států. Žádná demokratická evropská země by netrpěla na svém území lidi vážně podezřelé z terorismu. Na základě řádného policejního vyšetřování mohli být vypovězeni nebo postaveni před soud. Jenže izraelské vládní instituce jdou vlastními cestičkami, nezajímá je ani mezinárodní právo, ani suverenita a platné zákony jiných států. Kromě prvního případu, kdy šlo nejspíše o tragický (i když poněkud školácký) omyl, se Izraelci snažili vraždami veřejně známých, uznávaných osobností zastrašit své protivníky. Nejen skutečné teroristy, ale především každého, kdo by našel odvahu veřejně sympatizovat s palestinským národně-osvobozeneckým hnutím.
Mossad a Praha...?
Ostatně, o vraždě muže jménem Abutbull, oficiálně Tunisana s izraelským pasem, si zasvěcení také leccos domyslí. Abutbull byl roku 2000 zabit v ulici Na Příkopě v Praze 1, přímo před svým podnikem (byl majitelem kasina Royal). Dva muži jej uprostřed rušné ulice za bílého dne prostříleli několika ranami z pistolí, načež zmizeli, jako by se po nich země slehla. Nepřipomíná vám to něco? Média se tehdy předháněla v poukazování na praktiky mafiánských skupin a na soupeření mezi nimi. Na Mossad neukázal prstem nikdo. Opět ona nekritizovatelná veličina jménem Izrael...
Vedení Casina Royal převzal syn zavražděného, Felix Abutbull. V létě roku 2004, rovněž v blízkosti ulice Na Příkopě, vhodil neznámý mladík ruční granát pod jeho Jeep Cherokee. Abutbullovi jr. se nic nestalo, automobil byl opancéřovaný, byla však těžce zraněna jedna okolojdoucí žena a pár dalších lidí si odneslo nějaký ten šrám. Útočník patrně o pancéřování Jeepu dobře věděl, celá akce měla být nejspíše míněna jen jako vážná výstraha. Zajímavější však je, že "atentátník", mladík asi dvaceti- až pětadvacetiletý, opět beze stopy zmizel a přes všechna bezpečnostní opatření bez problémů a tajně opustil Českou republiku i Evropu. O pár týdnů potději přišla zpráva, že byl vypátrán a zatčen... kde asi? V Izraeli. Izraelská oficiální místa však striktně odmítla jeho vydání do ČR a nesdělila žádné údaje o jeho osobě. Dokonce ani jeho jméno.
Felix Abutbull po této události zavřel kasino, provozní prostory prodal firmě Kenvello (pokud vás to zajímá, Kenvellové jsou Židé) a odstěhoval se z Evropy. Pravděpodobně do Egypta.
Závěrem
Nehodlám tady koneckonců rozebírat, která strana "má pravdu" a která ne. Muslimové či Židé? O to tu přece neběží. Mocenské zájmy obou znesvářených stran jsou mnohem složitější, provázané s obchodními záležitostmi a potažmo celou světovou ekonomikou. Fakt, že v arabských zemích na Blízkém a Středním východě sochází v posledních zhruba třiceti letech k nebývalé populační explozi, navíc umocňuje napětí v oblasti a riziko "horkého" válečného konfliktu.
Evropa a USA se nemohou tvářit, že se jich tento problém netýká. Arabský (záměrně nepoužívám termín "muslimský", neboť islám je zde pouze prostředkem a nástrojem, nikoli příčinou) a izraelský terorismus již dávno překročil veškeré zeměpisné hranice. To však není důvodem, proč se nesnažit všemi prostředky o zpětnou lokalizaci konfliktu. Řekněme si to otevřeně: Pod rouškou kosmopolitismu, demokracie a pseudohumanity si dnes bez jakýchkoli překážek vpouštíme na domácí půdu aktivisty obou stran. Odmítáme vidět a řešit problémy, které jsme si svým jednáním způsobili povětšinou sami. Nebo jak jinak popsat stav, kdy je česká policie v Praze nasazována na ochranu židovských cílů před arabskými aktivisty? Jaký je důvod k tomu, aby v Londýně a Madridu vybuchovaly nálože a bylo bezohledně vražděno civilní, nežidovské obyvatelstvo národů, které soucitně přijaly arabské uprchlíky, zbídačelé, hladové a nevzdělané? Jaký je důvod k tomu, aby v pražské turistické zóně izraelští kombatanti vrhali granáty na auta arabských byznysmanů? Nebylo by logčtější, aby si své problémy jedni i druzí vyřešili na domácí půdě?
Ano, jistě. Dovedu si dobře představit námitky kosmopolitistů: Ne každý Žid je sionista, ne každý Arab je přece mudžáhedín. Většina z nich se snaží o klidné soužití. Snad je to i pravda, ale jen do určité míry a do jsitého okamžiku. Dojde-li totiž na jakýkoli kulturně-náboženský nebo politický spor (jako v nedávné době na aféru s karikaturami Proroka v Dánsku), i umírnění a usedlí příslušníci obou stran vezmou věc okamžitě za svou. Snadno se tak můžeme dočkat situace, kdy ulicemi potáhnou ozbrojené, rabující hordy "usedlých a umírněných" muslimů, a z ochozů synagog a z oken sídel židovských společností na ně budou z automatů Galil střílet izraelské jednotky Cafririm, tajné a ilegální oddíly tvořené místní židovskou mládeží na obranu diaspory. (podobné jednotky existují po celém světě a jejich příslušníci prodělávají pravidelný výcvik v "letních táborech mládeže" v Izraeli - učí se tam vést pouliční boje a vytvářet vhodné úkryty pro zbraně, munici a trhaviny. Vše organizuje MOSSAD a vlády evropských i amerických států se raději tváří, že o ničem nevědí).**
Za této situace není dost dobře možné rozlišovat mezi "hodnými " a "zlými". Pro euroamerickou společnost jsou prostě nebezpeční jedni i druzí. Jsou nebezpeční svou pouhou přítomností, a jakýkoli další ústupek jejich požadavkům je utvrzuje v přesvědčení (do značné míry oprávněném), že si zde mohou dělat co chtějí. A tento stav může zvrátit jen a pouze radikální změna našeho přístupu k problému. Pouze pokud jejich předáci jednoznačně pochopí, že nejsme ochotni vyjednávat s teroristy, ani se státními, ani s jakýmikoliv jinými, tím méně trpět jejich činnost na vlastním území, že každý čin nátlakové či násilné povahy bude mít za následek nejen hrdelní tresty, ale i totální nucenou izolaci či repatriaci příslušníků té které zájmové nebo národnostní skupiny, můžeme očekávat, že si své záležitosti začnou řešit na domácím hřišti.
Poznámky:
*Poslední slova platí samozřejmě s výjimkou drtivé většiny českých Cikánů. Ti se opravdu domnívají, že si mohou neustále a s ublíženým výrazem nárokovat cokoliv, ačkoli slovo holocaust zpravidla neumějí ani vyslovit. Stejně jako Židé účelově a lehce připisují někomu antisemitismus, i čeští Cikáni často a rádi označují za rasistu toho, kdo jim nechce vyhovět.
**Na stejném principu funguje činnost oddělení MOSSAD-USA, ve vnitřním kódu nazývaného Al. Mossad samozřejmě v USA operuje, i když se navenek zapřísahá, že tomu tak není. Oddělení Al je organizováno a řízeno v nejpřísnějším utajení, jeho rezidenti dokonce ani nesmějí vstupovat na půdu velvyslanectví. Přesto se jeví jako značně nepravděpodobné, že by americká FBI, v jejíž pravomoci je stíhání cizích rozvědčíků na území USA, o ničem nevěděla. Přesto oficiální americké zdroje o existenci Al-u mlčí.
Ostatně komu by se nezdálo tvrzení o jednotkách Cafririm (neoznačili bychom je my sami spíše za teroristické buňky?), ať si dobře rozmyslí, kde se v poslední době vzalo doslova "přes noc" tolik mladých, statných a evidentně zkušených mladých mužů a dívek (výhradně izraelitů), organizovaných do (oficiálně) civilní bezpečnostní služby pod názvem "Ochrana židovských objektů"?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jarda K Jarda K | E-mail | 20. března 2008 v 11:41 | Reagovat

Fandím, možná trochu iracionálně, tomu malému nárůdku uprostřed arabského moře. Asi proto, že na rozdíl od nás, jejich politická reprezentace slyne vůlí po přežití. Nepokládám se tedy za příliš objektivního posuzovatele v hodnocení Arab versus Žid. (Toliko "preambule". :-) )

Myslím, že Váš souhrn je skvělý. Vše mi přišlo velice vážené. Děkuji za rozšíření obzorů. Velice rád potěším své oko i mysl dalšími Vašimi postřehy ať již v oboru zbraní, nebo politologie (dá-li se tento zprofanovaný výraz v souvislosti s Vámi použít).

Hodně štěstí a energie přeji.

Jarda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama