Izrael, Palestina a tak vůbec - I. část

7. září 2006 v 11:24 | Martin Hessler |  SVĚT KOLEM NÁS
Kdo je hodný a kdo zlý
Na izraelsko-arabskou problematiku existují dva protichůdné názory. První zní, že Izraelci jsou hodní a Arabové zlí. Židé mají právo se chovat tak, jak se chovají, zatímco palestinští i jiní Arabové jsou ďáblovo plémě, a čím dřív je Židé vyhladí, tím lépe. Druhý nejčastější názor je v podstatě opačný: Arabové jsou chudáci, dohnaní bídou a útiskem na pokraj zoufalství a k násilí, zatímco samostatný židovský stát hraje roli agresora. Je zarážející, kolik zaujímatelů obou těchto postojů se vůbec nenamáhá zamyšlením nad situací, příčinami a důsledky. Přitom, přejímat slepě informace z masmédií nestačí k tomu, aby si člověk, žijící ve středoevropských poměrech mohl vytvořit pokud možno ucelený a objektivní náhled. Média jsou totiž ovlivňována politikou, respektive oficiálním postojem vlád evropských zemí. V letech nedávno minulých, kdy vládní postoj byl jednoznačně proarabský, platívalo, že zlí jsou Židé. Židé totiž byli oficiálně prohlášeni za nepřátele "Tábora míru", prostě-co Žid, to sionista, známe je, soudruzi, že! Čas trhl oponou a najednou je všechno jinak. Arabové najednou takřka nemají právo na existenci. Stát Izrael a jeho politika jsou prakticky nedotknutelnou a nekritizovatelnou veličinou. Začalo poznenáhlu ale jistě platit, že kdo veřejně nesouhlasí s politikou Izraele a USA, je antisemita, nacista, komunista nebo (nejlépe) teroristický sympatizant. A vůbec, neměla by se na něj zaměřit BIS a politická policie?*
Historie státu Izrael se datuje teprve od roku 1948, ale samotná historie židovského vystěhovalectví do Palestiny je mnohem starší, prakticky o sto let. Příliv přistěhovalců židovského původu do Palestiny zesílil nejprve na přelomu 19. a 20. století, poté jej přerušila 1. světová válka. Znovu se objevil v meziválečných letech. Tehdy už mu dosti urputně bránily britské koloniální úřady. Málo známou kapitolou historie je několik málo transportů německých Židů, vypravených nacistickou vládou ve druhé polovoně 30. let - pochopitelně bez souhlasu či vědomí Velké Británie. Největší poválečný příliv přistěhovalců ještě před samotným vznikem státu Izrael (známý "Exodus") nastal po porážce nacistického Německa v roce 1945.
Sionismus jako takový byl v podstatě myšlenkově zformulován na samém začátku 20. století. Jeho ústřední myšlenkou bylo, že Židé, po staletí roztroušení v celém světě, pronásledovaní nenávistí a xenofobií, decimovaní pogromy a vinění z nejrůznějších fiktivních zločinů (od středověkých morových ran, které měli způsobit otrávením studní, až po Dreyfusovu aféru nebo její českou obdobu, nechvalně známou hilsneriádu) mají dostat možnost vytvořit si vlastní suverénní stát a sami si jej spravovat. Šance na praktické uskutečnění takové myšlenky (alespoň co se Palestiny týče) ale přišla teprve v roce 1922 poté, co Velká Británie porazila v koloniálních válkách tzv. Otomanskou říši.
Nyní se na celou věc podívejme z pohledu palestinských Arabů. Palestina je země, kde po celá staletí (prakticky od biblických časů) nežil vlastně nikdo jiný než Arabové. Židé rádi zdůrazňují, že právě od oněch biblických dob je tato země jejich. Nejedná se však, přinejmenším z historicko-politického hlediska, o poněkud promlčený nárok? Jak bychom se tvářili například my, kdyby žijící potomci starověkých Keltů - Bretoňci a Irové, začali v Radě OSN vznášet nároky na dnešní území Čech, Moravy, Slovenska, Rakouska a části Německa s odůvodněním, že historicky tu byli před námi? Zkuste si představit, že někde žijete po řadu generací. Chováte zvířata, plodíte potomky, stavíte obydlí, celkem pochopitelně ten kus země považujete za svůj domov. Občas připochoduje nějaké to vojsko jménem číhosi krále, a tvrdí, že jste jeho poddaní. Pak se trochu válčí, někdy vyhraje ten, jindy onen, to jen tak, aby pušky nezrezivěly. Sem tam se objeví pár uprchlíků z krajů, o nichž jste neslyšeli ani vyprávět. Jsou otrhaní, utrmácení a chudí. Celý svůj pozemský majetek si nesou v pytlích přes rameno. Usadí se nedaleko, možná naproti přes wádí, postaví si malé domečky a začnou se lopotit na políčku. Mají každý jen jednu ženu a velbloudy vesměs žádné, nepředstavují tedy z vašeho úhlu pohledu konkurenci.
Plynou léta, uprchlíků je čím dál víc a začínají prosperovat. Zavlažují poušť, pěstují zeleninu, chovají zvířata. Ale pořád to tak nějak funguje. Jen kdyby u všech všudy pochopili, že "...není boha kromě Alláha...!" Vždyť je to k vzteku, že na dohled od řádných, pravověrných Arabů nějaký divně oblečený šaman vytrubuje na beraní roh a cosi předříkává nesrozumitelou řečí. Ale kdo by se kvůli tomu angažoval - živobytí je tu tvrdé, pustá krajina nedá nic zadarmo a koneckonců jsou to sousedé, nikdo neví, kdy mu vyschne studna a bude muset jít s prosíkem.
Tak. A teď si představte, že tihle divní sousedé vám najednou přes noc vyrostou před očima. V zemi, kde jste vy po staletí doma a oni trpění přivandrovalci, je jich najednou přehršel. Nafukují se, otevřeně vám říkají do očí, že oni jsou vyvolený národ! Mávají vám před nosy nějakým lejstrem, o němž tvrdí, že je to rezoluce OSN, a prohlásí, že odteď už to není vaše země, ale jejich země, oni že tu vládnou a vy budete pěkně poslouchat! A když se pokoušíte proti tomu protestovat, nikdo se s vámi nebaví. Protože vy nejste národ, stát, nic, s čím by se měli mocní tohoto světa zaobírat. Tohle je moc i na toho nejmírnějšího Araba. Fátima, kde mám tu flintu...!
Jenomže... každá mince má dvě strany. Židé, po staletí roztroušení v diaspoře po celém civilizovaném i necivilizovaném světě, odjakživa toužili po "zemi zaslíbené". Po celé generace se v dobách pronásledování a útisku utěšovali tím, že se jednou vrátí do krajiny svých předků a že tam snad jejich utrpení skončí. Toto přesvědčení se odrazilo jednak v jejich kultuře (např. tradiční židovská novoroční píseň "Příštího roku v Jeruzalémě"), jednak v tom, že se v celé židovské diaspoře rozvinul nebývalý duch pospolitosti. A tento markant národnostní povahy snad všech Židů světa přetrval až do dnešních dnů. Takový Ezra W. White (nebo Weiss, chcete-li) možná žije na typickém americkém předměstí, chodí fandit na baseball, o Dni díkuvzdání se cpe pečeným krocanem a vyvěšuje americkou vlajku. Možná došel tak daleko, že hebrejských slov umí sotva tucet. Ale dobře ví, kde jsou jeho kořeny a cítí se být v první řadě Židem, a až potom Američanem. A to všechno v zemi, která proslula jako "tavicí kotlík národů", kde se kdokoliv od Eskymáka po Itala stává brzy pravým "naturalizovaným Američanem". Z oné proslulé pospolitosti Židů ostatně celá desetiletí těží tajné služby státu Izrael. V podstatě kdekoliv na světě se můžete jako rezident MOSSADu bez obav obrátit na kteréhokoli místního Žida. A máte jistotu, že i když vám nepomůže, přinejmenším vás nepoběží udat. Diaspora představuje ze zpravodajského hlediska fantastický rezervoár loajálních spolupracovníků, kteří mají navíc tu výhodu, že nepotřebují krytí. V cílových státech už beztak žijí, mají zde práci a rodinu (čili legální a oficiální opodstatnění své existence), vlastní banky, firmy a kasina (disponují tedy značnou hotovostí, s níž mohou operovat, aniž by vzbudili podezření), a navíc mohou cestovat na pas své domovské země místo na izraelský, takže nebudí na hranicích zájem celníků.
Izraelci jsou národem nejen obchodníků a zdatných finančníků, ale především národem bojovníků. A jen málokterá země a národ má dnes takové praktické zkušenosti z moderních válečných konfliktů jako oni. Ať jsou tedy "hodní" nebo "zlí", jedno jim nelze upřít - jsou houževnatí, cílevědomí a nesmírně schopní. Co nám občas zůstává nepochopitelné, jsou jejich morální postoje. Izraelci totiž nejsou křesťané, tedy křesťané v našem, evropském smyslu. Z morálního a mentálního hlediska mají mnohem blíže právě k muslimům, ačkoliv by to nahlas asi nepřiznali. Staletí pronásledování je pak naučila poradit si v každé situaci a ze všeho vytěžit něco pro sebe.
Stát Izrael jako takový je v podstatě pravicově nacionalistická země. Cizinci jsou zde přijímáni se značnou nedůvěrou a ne-židé prakticky nemají šanci získat občanství oficiálními cestami. Sami Izraelci přiznávají, že pokud člověk v Izraeli setrvává na svém politickém názoru, poznenáhlu se stane levičákem, neboť celá státní politika se rok od roku posouvá doprava. Samozřejmě to neplatí všeobecně a pro jednoho každého obyvatele, ale vcelku běžný postup při posuzování světového dění je asi takový, že vedoucí státní činitelé si jednoduše kladou otázku: "Je to, co se právě děje tam a tam, dobré pro Židy, nebo není?" A podle toho, jakou si dají odpověď, cizí státníci, politici a jiní významní činitelé buď jsou, nebo nejsou veřejně označováni za antisemity. S proslulou britskou premiérkou Margaret Thatcherovou tomu nebylo jinak, ve vyšších izraelských kruzích se jí přezdívalo "Mrcha". Přesně podle systému: Zlý skutek je, když mi někdo ukradne peněženku. Dobrý skutek je, když peněženku někomu ukradnu já. Podobné názory samozřejmě zastávají i jiní státníci a jiné národy. Uvnitř státu Izrael, jakožto ostrůvku uprostřed arabského moře, je ovšem takový způsob uvažování velice populární. Izraelci se prostě vzájemně utvrzují v názoru, že "lidé mimo stát Izrael se dělí na nepřátele a na ty, kteří nás nezajímají. Přátele nemáme nikde." Pro mnoho Židů není zárukou bezpečnosti ani silná, moderně vyzbrojená armáda, ani efektivně a bezskrupulózně pracující tajná služba. Zakládají nejrůznější občanská sdružení a organizace, často polovojensky organizované, které mají hájit jejich zájmy, majetek a domovy. Jedním z nejradikálnějších pravicových organizací v Izraeli je Hnutí židovských usedlíků, jehož vůdce, rabín Moshe Levinger byl v roce 1990 odsouzen do vězení za zabití Araba.**
Islámský terorismus
Terorismus všeobecně, nejen ten radikálně islámský, je bezesporu jedním z nejodpornějších způsobů politického nátlaku a rozhodně nemůže být ničím omluven a ospravedlněn. Tím méně může být společností jakkoliv tolerován. Poprvé se islámští teroristé zapsali do širšího povědomí světové veřejnosti krvavým masakrem izraelských sportovců v olympijském městečku v Mnichově, roku 1972. To však nebyl začátek. Skrytá, teroristická válka probíhala již mnoho let před tím, prakticky již od začátku 40. let. Na mnichovské olympiádě však poprvé navštívila v celé své děsivosti a zrůdnosti Evropu. Poprvé se ukázalo, že arabsko-židovský konflikt není cosi vzdáleného, co se nás netýká.
Islámské radikály není obtížné přesvědčit k násilí. Jejich náboženství sice samo o sobě není ani lepší, ani horší než jiná (neprotestujte, milí křesťané, a raději si připomeňte křížové výpravy, vyvraždění albigenských a teror španělské inkvizice!), ovšem na rozdíl od evropské kultury ta islámská nepovažuje lidský život za téměř absolutní hodnotu. Islám se zakládá z velké části na fatalismu. To je jednak prvek velice variabilně aplikovatelný na většinu situací a problémů, s nimiž se muslim setkává, jednak dává bojovníkům odvahu hledět tváří v tvář smrti a klidně ji přijmout jako nevyhnutelný osud. Prostě, co se děje, děje se z vůle Alláhovy. Dalším významným činitelem je zde islámské pojetí cti. Čest muslimovi velí zachovat si tvář a nesklonit se před nevěřícím (tedy rozuměj: ne-muslimem), a to i za cenu vlastního života. Rozhodující a finální je ale i u muslimských radikálů (stejně jako u mnoha jiných) podněcování, demagogie a politické záměry jejich vůdců. Bez ní by nebylo ani terorismu. Z politologického hlediska jsou teroristické organizace nátlakovými skupinami, které se pokoušejí bezohledným násilím dosáhnout toho, čeho jiné nátlakové skupiny dosahují nenásilně - lobbováním, petičními akcemi, demonstracemi nebo ekonomickým nátlakem. Jak si ovšem řekneme později, teroristické akce mohou být i neoficiálním (přestože oficiálně požehnaným) nástrojem státní politiky.
Islámské teroristické organizace představují dnes mnohem větší hrozbu, než tomu bylo před třiceti lety. Jistě, již tenkrát byly rozsáhlé, členěné do hloubky a úzce napojené na politické strany a hnutí v arabských zemích. Dnes to všechno platí dvojnásob. Díky vládám některých zemí, mezinárodním obchodům s drogami a některým soukromým arabským i nearabským sympatizantům jim nechybí finanční prostředky. Díky náboru dobrovolníků z těch nejchudších vrstev obyvatelstva arabských zemí (kde navíc prakticky v každé rodině a každému již někdo zahynul) nemají nouzi o lidské zdroje. Většinou negramotní či jen málo vzdělaní chlapci a často i dívky jsou dobře manipulovatelní. Další zdrojovou skupinou jsou emigranti a studenti arabského původu, žijící v západní Evropě a USA. Představují cosi jako "diasporu po arabsku". Studenti přitom odjakživa všeobecně tíhnou k radikalismu a přesvědčit je, aby přešli od slov k činům není nesnadné. U gastarbeiterů je situace odlišná - radikální skupiny jim často přímo napomáhají vycestovat a usadit se v cílových zemích. Tam přistěhovalci žijí, díky odlišnosti kultury a jazyka, většinou v komunitních společenstvích a bezpečnostní opatření vlád evropských zemí příliš nepřejí jejich integraci. Tedy, pokud o ni vůbec stojí, jak ukázaly nedávné neblahé události ve Francii. Pocit odcizení se tak prohlubuje a komunity se čím dál více obracejí do sebe. V prostředí přesyceném islámskou mentalitou a nespokojeností se pak snadno přemlouvá k násilí, svou roli může sehrát i frustrace z nenaplněných očekávání.
I mezi Araby však přibývá jedinců s alespoň průměrným vzděláním, zejména technického směru. S tím souvisí odbourávání potřeby arabských teroristických organizací obracet se na své "evropské kolegy", jako byla německá R.A.F., skupina Baader - Meinhoffová či profesionální teroristé ve službách IRA. Arabové si jich ostatně nikdy příliš nevážili. Jednak jsou to ne-muslimové, tedy nevěřící, jednak mnoho těchto skupin vyznává radikální marxismus. A islám a marxismus, to prostě nejde dohromady. Navíc se nyní islámský terorismus obrací nejen proti svým tradičním nepřátelům, Izraeli a Spojeným státům. Krvavé útoky se objevují na nejrůznějších místech v Evropě, Asii a Americe. Objekty takových útoků se již nestávají jen americké a izraelské vojenské základny, letouny, společnosti a zastupitelské úřady. Islámští teroristé doslova a do písmene naplnili ideu teroru - vyvolat strach, jakkoli, kdekoli, není důležité, čí krev při tom poteče. Důležitá je pouze psychóza, kterou vyvolá. Nikdo se nemá napříště cítit imunní. Dost možná jde o reakci na postupné politické sjednocování civilizovaného světa (Evropská unie, rozšiřování NATO apod.), možná i o reakci na postupné zvyšování operační ostrahy potenciálních amerických a izraelských (židovských) cílů.
Konec 1. části
Poznámky:
* Termínu "politická policie" jsem použil pro zjednodušení. Ve skutečnosti něco podobného opět máme, jen název je jiný - Odbor pro potírání extremismu. Ostatně předchůdce KGB, slavná ČeKa, se také oficiálně jmenovala "Zvláštní všeruská komise pro boj s kontrarevolucí a sabotážemi".
** Moshe Levinger dne 7. října 1988 řídil svůj vůz v Hebronu, když po něm nezjištěný útočník hodil kámen. Levinger vyskočil z auta, vytáhl pistoli a začal střílet kolem sebe, přičemž zasáhl a na místě zabil Araba, stojícího ve svém holičském krámku. Při soudním přelíčení mával pistolí nad hlavou (!) a vykřikoval, že zastřelit Araba bylo "vyvolením, jež na něj bylo sesláno". Po výroku soudu, jímž byl odsouzen na šest měsíců do vězení za nedbalost, jej rozjásaný dav odnášel od soudu na ramenou. Rabín Moshe Zwi Neria, hlava slavné náboženské školy Bnei Akiwa Yeshiwa, pronesl při přednášce uspořádané na podporu Moshe Levingera, že "přemýšlet teď není čas, čas je jen střílet, střílet napravo i nalevo". Soudce Chaim Cohen, bývalý člen izraelského Nejvyššího soudu, o případu prohlásil: "Při tom, jak se situace vyvíjí, si vůbec netroufám odhadnout, kam směřujeme. Nikdy v životě jsem neslyšel o nikom, kdo by byl odsouzen za nedbalost poté, co někoho chladnokrevně zastřelil. Asi stárnu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama